Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
13 C 156/2020-70
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 63 466,49 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 146 340,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 437,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 22. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 028,96 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 562,47 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 128 686,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 22. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 653,81 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 445,81 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.
V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 792 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně titul. jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 437,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 22. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 028,96 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 562,47 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 128 686,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 22. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 653,81 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 445,81 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 792 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 63 466,49 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena„ Smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu a smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávce, registrační číslo smlouvy číslo“, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč účelově určený k financování modernizace bytu. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem ve výši 4,48 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 190 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci a zároveň se zavázal vkládat na účet stavebního spoření peněžní prostředky ve výši 150 Kč měsíčně. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru. Za účelem ověření příjmu žalovaného si přitom vyžádala potvrzení zaměstnavatele žalovaného. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, neboť nevycházela jen z ničím nedoložených prohlášení žalovaného. Poukázala také na skutečnost, že zákon o spotřebitelském úvěru přenáší spoluodpovědnost za posouzení úvěruschopnosti také na spotřebitele, který je povinen poskytnout věřiteli úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Zdůraznila, že v opačném případě by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Konečně uzavřela, že právní úprava ani judikatura nestanovují žádná striktní kritéria pro to, jakým způsobem by mělo docházet k ověření sdělených údajů. Svým povinnostem ze smlouvy však žalovaný nedostál, když neplatil dohodnuté splátky řádně a včas, ačkoli byl žalobkyní opakovaně upomínán. Naposledy byl žalovaný k úhradě dlužných splátek úvěru upomenut výzvou ze dne 7. 8. 2019, v níž mu byla určena lhůta k úhradě nedoplatků do 6. 9. 2019, přičemž byl upozorněn na skutečnost, že pokud dlužnou částku neuhradí, dojde k zesplatnění veškerých pohledávek ze smlouvy. Jelikož k úhradě nedoplatku ze strany žalovaného nedošlo a žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou více než dvou splátek, byl úvěr v souladu se smlouvou zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě veškerých pohledávek do 21. 10. 2019. Žalovaný pak za celou dobu trvání smlouvy uhradil splátky v celkové výši 2 220 Kč a dále bylo na dluh žalovaného započteno ještě stavební spoření ve výši 342,47 Kč. Tato částka byla co do výše 676 Kč započtena na úroky, co do výše 1 610,47 Kč byla započtena na poplatky dle sazebníku a co do výše 276 Kč byla započtena na pojistné. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen 50 000 Kč na jistině, 2 502,96 Kč na úrocích a 963,53 Kč na úhradách dle sazebníku. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala ještě zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč za porušení povinnosti doložit účel vyčerpaných finančních prostředků. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala také zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 22. 10. 2019 do zaplacení.
2. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení částky 146 340,29 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena„ Smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu a smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávce, registrační číslo smlouvy číslo“, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč účelově určený k financování modernizace bytu. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem ve výši 4,89 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 620 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci a zároveň se zavázal vkládat na účet stavebního spoření peněžní prostředky ve výši 450 Kč měsíčně. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru. Za účelem ověření příjmu žalovaného si přitom vyžádala potvrzení zaměstnavatele žalovaného. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, neboť nevycházela jen z ničím nedoložených prohlášení žalovaného. Poukázala také na skutečnost, že zákon o spotřebitelském úvěru přenáší spoluodpovědnost za posouzení úvěruschopnosti také na spotřebitele, který je povinen poskytnout věřiteli úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Zdůraznila, že v opačném případě by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Konečně uzavřela, že právní úprava ani judikatura nestanovují žádná striktní kritéria pro to, jakým způsobem by mělo docházet k ověření sdělených údajů. Svým povinnostem ze smlouvy však žalovaný nedostál, když neplatil dohodnuté splátky řádně a včas, ačkoli byl žalobkyní opakovaně upomínán. Naposledy byl žalovaný k úhradě dlužných splátek úvěru upomenut výzvou ze dne 7. 8. 2019, v níž mu byla určena lhůta k úhradě nedoplatků do 6. 9. 2019, přičemž byl upozorněn na skutečnost, že pokud dlužnou částku neuhradí, dojde k zesplatnění veškerých pohledávek ze smlouvy. Jelikož k úhradě nedoplatku ze strany žalovaného nedošlo a žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou více než dvou splátek, byl úvěr v souladu se smlouvou zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě veškerých pohledávek do 21. 10. 2019. Žalovaný pak za celou dobu trvání smlouvy uhradil splátky v celkové výši 13 020 Kč a dále bylo na dluh žalovaného započteno ještě stavební spoření ve výši 8 293,52 Kč. Tato částka byla co do výše 3 867,71 Kč započtena na jistinu, co do výše 16 284,81 Kč byla započtena na úroky a co do výše 1 161 Kč byla započtena na úhrady dle sazebníku. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen 146 132,29 Kč na jistině a 208 Kč na úhradách dle sazebníku. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala také zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 22. 10. 2019 do zaplacení.
1. Každá z výše uvedených pohledávek žalobkyně vůči žalovanému byla původně uplatněna samostatnou žalobou, avšak v souladu s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , byly následně soudem spojeny ke společnému projednání.
1. Žalovaný se k žalobám nevyjádřil.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, jež byly účelově vázány na modernizaci bytu číslo v budově adresa v katastrální uzemí a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky společně s úrokem ve výši 4,48 % ročně splácet v měsíčních splátkách po 190 Kč splatných vždy do 25. dne v měsíci. V první fázi se pak mělo jednat o překlenovací úvěr trvající od uzavření smlouvy do přidělení cílové částky stavebního spoření a ve druhé fázi mělo jít o úvěr ze stavebního spoření trvající od přidělení cílové částky do celkového splacení úvěru. V této souvislosti se žalovaný dále zavázal ukládat na účet stavebního spoření vklady ve výši ve výši 150 Kč měsíčně. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Sazebník úhrad za poskytované služby. Následně žalovaný žalobkyni sdělil číslo účtu, prostřednictvím kterého bude úvěr čerpat, což je zřejmé z doložené listin y označené jako„ Pokyn k čerpání úvěru“ ze dne datum. Z doloženého výpisu obratů na úvěrovém účtu žalovaného je pak zřejmé, že žalovaný jistinu úvěru čerpal dne datum a dále je patrné, jak žalovaný úvěr splácel, jaké poplatky mu byly účtovány a jakou částku zůstal žalovaný žalobkyni dlužen.
1. Žalobkyně doložila Žádost žalovaného o poskytnutí úvěru, v níž uvedl svůj čistý měsíční příjem ve výši 18 341 Kč. Jeho výši žalobkyně doložila potvrzením zaměstnavatele ze dne 2. 4. 2018. Žalovaný měl dle uvedených údajů bydlet ve vlastním domě či bytě pořízeném na hypotéku. Jako své výdaje žalovaný uvedl závazky u banky v měsíční výši 1 070 Kč, hypoteční úvěr, který splácel částkou 3 400 Kč měsíčně, spotřební úvěr, který splácel částkou 1 200 Kč měsíčně a kontokorent s výší měsíční splátky 400 Kč.
1. Dopisem ze dne 7. 8. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru a vkladů stavebního spoření, přičemž byl zároveň upozorněn na skutečnost, že pokud tak do 6. 9. 2019 neučiní, bude žalobkyně požadovat jednorázové zaplacení všech pohledávek z úvěru. Dopisem ze dne 18. 9. 2019 již byl žalovaný vyzván k úhradě veškerých pohledávek vzniklých z titulu úvěrové smlouvy nejpozději do 21. 10. 2019. Tento dopis žalovaný osobně převzal dne 23. 9. 2019, což dokládá přiložená doručenka.
1. Dále soud z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil, že účastníci již dříve, a sice dne anonymizována dvě slova, uzavřeli Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 150 000 Kč, jež byly účelově vázány na modernizaci bytu číslo v budově adresa v katastrální uzemí a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky společně s úrokem ve výši 4,89 % ročně splácet v měsíčních splátkách po 620 Kč splatných vždy do 25. dne v měsíci. V první fázi se mělo jednat o překlenovací úvěr trvající od uzavření smlouvy do přidělení cílové částky stavebního spoření a ve druhé fázi mělo jít o úvěr ze stavebního spoření trvající od přidělení cílové částky do celkového splacení úvěru. V této souvislosti se žalovaný dále zavázal ukládat na účet stavebního spoření vklady ve výši ve výši 450 Kč měsíčně. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Sazebník úhrad za poskytované služby. Následně žalovaný žalobkyni sdělil číslo účtu, prostřednictvím kterého bude úvěr čerpat, což je zřejmé z doložené listin y označené jako„ Pokyn k čerpání úvěru“ ze dne datum. Z doloženého výpisu obratů na úvěrovém účtu žalovaného je pak zřejmé, že žalovaný jistinu úvěru čerpal dne datum a dále je patrné, jak žalovaný úvěr splácel, jaké poplatky mu byly účtovány a jakou částku zůstal žalovaný žalobkyni dlužen.
1. Žalobkyně doložila Žádost žalovaného o poskytnutí úvěru, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou. Žalobkyně doložila potvrzení zaměstnavatele žalovaného ze dne 30. 5. 2017 osvědčující, že průměrná čistá měsíční mzda žalovaného v období od 1. 2. 2017 do 30. 4. 2017 odpovídala částce 19 359 Kč. Žalovaný měl dle uvedených údajů bydlet s rodiči. Jako své výdaje žalovaný uvedl splátky hypotečního úvěru ve výši 3 486 Kč měsíčně a splátky dalšího úvěru ve výši 3 400 Kč měsíčně.
1. Dopisem ze dne 7. 8. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru a vkladů stavebního spoření, přičemž byl zároveň upozorněn na skutečnost, že pokud tak do 6. 9. 2019 neučiní, bude žalobkyně požadovat jednorázové zaplacení všech pohledávek z úvěru. Dopisem ze dne 18. 9. 2019 již byl žalovaný vyzván k úhradě veškerých pohledávek vzniklých z titulu úvěrové smlouvy nejpozději do 21. 10. 2019. Tento dopis žalovaný osobně převzal dne 23. 9. 2019, což dokládá přiložená doručenka.
1. Je zjevné, že mezi účastníky mělo v obou shora uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť se v obou případech jedná o spotřebitelský úvěr na bydlení poskytovaný dle § 2 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením obou smluv úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
1. Pokud jde o příjmy žalovaného, tak žalobkyně v případě obou smluv prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, že je zaměstnán na dobu neurčitou, nýbrž si toto tvrzení ověřila prostřednictvím potvrzení vystaveného zaměstnavatelem žalovaného, a to včetně výše mzdy žalovaného. Co se však týče výdajů žalovaného, ohledně těchto nelze mít ani v jednom případě za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Jestliže žalovaný před uzavřením první předmětné smlouvy uváděl, že bydlí u rodičů, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně po žalovaném požadovat, aby tuto skutečnost doložil, což mohl učinit kupříkladu předložením čestného prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně a bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na chod domácnosti. Žádné takové prohlášení však žalobkyně soudu nedoložila a lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalovaného žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala a spokojila se s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalovaného. Nelze opominout ani skutečnost, že žalovaný měl dle údajů uvedených v žádosti splácet před uzavřením smlouvy již dva další úvěry, a to splátkami v celkové měsíční výši 6 886 Kč, přičemž tato částka se jeví vzhledem k výši jeho příjmů jako poměrně vysoká. Nadto za situace, kdy žalovaný měl bydlet v době poskytnutí prvého úvěru v anonymizováno, zatímco jeho zaměstnavatel sídlil v obec, musely žalovanému nutně vznikat náklady spojené s dojížděním do zaměstnání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem by se dala ze strany žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při zkoumání a prověřování výdajové stránky žalovaného. Stejně tak pokud žalovaný před uzavřením druhé smlouvy uváděl, že bydlí ve vlastním domě či bytě pořízeném na hypotéku, bylo dle názoru soudu opět povinností žalobkyně toto tvrzení ověřit, a to kupříkladu výpisem z katastru nemovitostí či samotnou smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru na pořízení této nemovitosti. Na vytýkaných nedostatcích nemůže nic změnit skutečnost, že úvěr byl účelově vázán na financování modernizace bytové jednotky, neboť z ničeho neplyne, že by žalobkyně před uzavřením smluv ověřila, že jde o bytovou jednotku ve vlastnictví žalovaného. Navíc ani vlastní bydlení pochopitelně neznamená, že dotčené osobě nevznikají náklady v souvislosti s dodávkami elektřiny, vody, plynu, apod., přesto tyto nutně vznikající výdaje žalobkyně nijak nezkoumala a nežádala jejich doložení. Ani v případě druhé smlouvy nelze opominout skutečnost, že žalovaný měl dle údajů uvedených v žádosti splácet před uzavřením smlouvy již dva další úvěry, a to splátkami v celkové měsíční výši 6 070 Kč, přičemž, jak již bylo uvedeno, tato částka se jeví vzhledem k výši jeho příjmů poměrně vysoká. Opět by se tedy dala ze strany žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při zkoumání a prověřování výdajové stránky žalovaného.
1. Ve vztahu k povinnosti žalobkyně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele soud zdůrazňuje, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku v obou případech povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč a ve výši 150 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. V případě první smlouvy žalovaný uhradil celkovou částku 2 562,47 Kč (po započtení plateb na stavební spoření ve výši 342,47 Kč) a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 47 437,53 Kč. V případě druhé smlouvy žalovaný uhradil celkovou částku 21 313,52 Kč (po započtení plateb na stavební spoření ve výši 8 293,52 Kč) a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 128 686,48 Kč. Co do těchto částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Žalobkyně prokázala v obou případech přiloženou doručenkou převzetí výzev ke splacení dluhu žalovaným dne 23. 9. 2019. V těchto výzvách pak byla žalovanému k úhradě určena lhůta do 21. 10. 2019. Ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 10. 2019, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ve zbývající části, tj. co do částky 16 028,96 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 562,47 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení a co do částky 17 653,81 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 445,81 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném z titulu první uzavřené smlouvy zaplacení celkové částky 70 603,47 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 54 208,75 Kč (úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 25. 3. 2021). Z titulu druhé uzavřené smlouvy požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení celkové částky 167 199,17 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 147 055,15 Kč (úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 25. 3. 2021). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 85 % a z 15 % neúspěšná (z 15 % byl tedy úspěšný žalovaný. Žalobkyni pak vůči žalovanému náleží 70 % náhrady nákladů řízení.
1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 8 293 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu, při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Soud si je vědom toho, že žalobce ještě před spojením věcí v jednotlivých věcech činil úkony samostatně (jde o úkony příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby), nicméně má za to, že takovýto postup nelze považovat za racionální v situaci, kdy oba návrhy byly podány u zdejšího soudu téhož dne a žalobkyni (jejímu advokátovi) nebránilo nic v tom, aby oba nároky uplatnil pouze jednou žalobou. Dále soud považuje za neúčelně vynaložený náklad spojený s doplněním žaloby, kdy žalobkyně teprve k výzvě soudu popsala, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Přitom žalobkyni, která v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů podniká a jejímu zástupci, který ji ve sporech zastupuje dlouhodobě a opakovaně, musí být známo, že tato tvrzení jsou pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně s ohledem na zákonnou úpravu spotřebitelského úvěru nezbytná. Jestliže je přesto do žaloby nezahrne a činí tak až dodatečně, má soud za to, že není namístě advokátu za takovýto úkon právo na náhradu nákladů řízení přiznat, neboť se nejedná o účelně vynaložený náklad. Soud tedy vycházel z celkové tarifní hodnoty sporu v částce 207 303,82 Kč a z toho, že advokát učinil ve věci pouze tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, účast na jednání). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu 9 140 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 42 560,20 Kč. Žalobkyně pak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 29 792 Kč (70 % z 42 560,20 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.