Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 251/2020-24
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní titul Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 446,55 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 8,05% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 446,55 Kč od 30. 11. 2014 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 446,55 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 8,05% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 446,55 Kč od 30. 11. 2014 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
dle ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu :
Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 2. 7. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 1 000 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o zápůjčce (správně má být uvedeno o úvěru) uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba) a žalovaným dne 12. 11. 2014. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 1 000 Kč.
Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 5. 2. 2021, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně na to soudu sdělila, že o tom nemá od své právní předchůdkyně k dispozici žádné informace, ani důkazy. Závěrem uvedla, že pokud by se soud neztotožnil s jejím právním názorem, nechť věc posoudí jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř. “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z prohlášení č. 1005306096 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 1 000 Kč. Úvěr byl sjednán jako bezúročný s datem splatnosti dne 27. 11. 2014. Fakturou číslo vyúčtovala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 1 000 Kč. Dopisem ze dne 18. 1. 2018 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru číslo na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 2. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 4 289,29 Kč ve lhůtě 7mi dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 7. 4. 2020.
Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb. , občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by její právní předchůdkyně jakýmkoliv způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Za této situace soud uzavírá, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. V zákoně přitom není uvedena žádná minimálně výše úvěru, od které má jeho poskytovatel povinnost úvěruschopnost spotřebitele zkoumat. Soud při svém rozhodování vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (zejm. a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj dluh dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni částka 1 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 2. 4. 2020, odeslané dne 7. 4. 2020 s tím, že svůj dluh má uhradit ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 14. 4. 2020. Konec lhůty k plnění pak připadá na 21. 4. 2020 a od 22. 4. 2020 je žalovaný se splněním svého závazku v prodlení.
Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 1 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 22. 4. 2020 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť byla neúspěšná jen v poměrně nepatrné části tohoto řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, a proto žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek:
soudní poplatek ve výši 400 Kč,
odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 ve výši 3 x 200 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, písemné podání soudu týkající se věci samé),
3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby.
Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupkyně žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinna tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu.
Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. ; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť byl vydán v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující částka, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a nejedná se přitom ani o rozsudek pro uznání či zmeškání (ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. ).