Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
19 C 348/2020-31
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr Zdeňkem Hammerem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 790 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 3 700 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 700 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do částky 4 090 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 090 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 3 700 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 700 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se, co do částky 4 090 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 090 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 7 790 Kč s příslušenstvím, představující zákonný úrok z prodlení od 7.12.2019 do zaplacení. Uvedl, že dne 13.10.2018 jako věřitel, uzavřel s žalovaným, jako dlužníkem, smlouvu o úvěru ve výši 9 090 Kč. Na základě uvedené smlouvy žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal uhradit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 090 Kč, přičemž úvěr měl být splácen v týdenních splátkách ve výši 152 Kč. Žalovaný úvěr splácel nepravidelně, celkem uhradil částku 1 300 Kč, kdy tuto částku žalobce vydělil týdenními splátkami á 152 Kč a vypočetl, kdy se žalovaný dostal do prodlení, pokud by úvěr splácel pravidelně. Žalovaný se tak dle žalobce ocitl v prodlení dnem 7.12.2019.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba spolu s předvolánkou k ústnímu jednání byly žalovanému doručeny na evidenční adresu (obec a číslo), kde mu byly dne 8.2.2021 uloženy na poště a po uplynutí úložní doby byly odeslány zpět soudu. Žalobce se z účasti na ústním jednání omluvil.
3. Soud provedl důkazy, které předložil žalobce. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo soud zjistil, že žalobce, jako úvěrující, poskytl žalovanému, jako úvěrovanému, úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že vyjma poskytnuté jistiny úvěru zaplatí i souhrnné poplatky, celkem ve výši 4 090 Kč (který představuje úrok, náklady na administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek). Na poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 9 090 Kč a to v 60i týdenních splátkách po 152 Kč Smlouva je žalovaným řádně podepsána dne 13.10.2018. Z Evidenční karty klienta soud zjistil, že se jedná toliko o vyplněný formulář, kde k majetkovým poměrům žalovaného bylo uvedeno, že je vyučen a pobírá mzdu jako dělník ve výši 10 334 Kč. Pokud jde o jeho výdaje, bylo ve formuláři vyplněno, že žalovaný vynakládá částku na bydlení ve výši 4 420 Kč, vynakládaná částka životního minima byla uvedena ve výši 4 410 Kč. Výdaje za telefon a internet činí 700 Kč. Vyjma vyplněného formuláře však žalobce soudu žádné důkazy, na jejichž základě byla posuzována bonita žalovaného, soudu nepředložil. Z vyplněné tabulky splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 1 300 Kč.
4. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník , dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
5. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, (ve znění účinném k době zavření smlouvy o úvěru), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
7. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
8. Podle § 588 o.z., věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
9. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. S ohledem na § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou, se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a především jeho přísnější transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
11. Z důkazů předložených žalobcem, které soud provedl při ústním jednání, vyplývá, že žalobce neprokázal, že by s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 5 000 Kč.
12. Žalobce, coby poskytovatel úvěru, je tak dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.
13. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.
14. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.
15. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí zjišťoval a zejména ověřoval bonitu žalovaného.
16. Vzhledem k tomu, že se žalobce o své vůli rozhodl, že se ústního jednání neúčastní, když se z jeho účasti omluvil, nemohl soud žalobce dle ust. § 118a a násl. o.s.ř. poučit o nutnosti předložit důkazy, které by kvalifikované ověření bonity žalovaného prokazovaly. Dle komentářové literatury (např. komentář k občanskému soudnímu řádu C.H. Beck, Svoboda a kol. z roku 2013, první vydání, strana 413)„ poučení podle § 118a soud neudělí ani tehdy, když se účastník svojí procesní nečinností práva na poučení zbavil (např. neúčastí při jednání).“
17. S ohledem na shora uvedené závěry, které zastává i Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí pod č.j.: 17 Co 278/2017 -161 ze dne 24.8.2017, soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že mezi žalobcem a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o.z., neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
18. Soud pro úplnost odkazuje i na nedávné rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 pod sp.zn.: C -679/18, kterému byla k posouzení předložena tzv. předběžná otázka a který judikoval, že“ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.
19. Z uvedeného vyplývá, že soudy vždy, pokud řeší spor ze závazkového právního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, musí, a to z úřední povinnosti, prioritně zkoumat, zda poskytovatel úvěru postupoval v souladu se shora citovaným ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
20. V daném případě žalobce soudu nedoložil, že by kvalifikovaně zkoumal úvěru schopnost žalovaného, když byl toliko soudu předložen vyplněný tiskopis, kde bylo bez jakýchkoliv dalších důkazů uvedeno, že žalovaný pobírá mzdu ve výši cca 10 000 Kč měsíčně. Pokud jde např. o výdaje na bydlení, bylo v tiskopise vyplněno, že tyto činí např. 700 Kč, jako výdaje na internet, telefon, poplatky za TV apod. Uvedené výdaje soud považuje za neadekvátně nízké a tedy nevěrohodné a výše tohoto výdaje neodpovídá běžné životní zkušenosti. Žalobce vůbec rovněž nezohlednil, v jak výši žalovaný platí zálohy na energie (elektřina, plyn) a vodné a stočné. Rovněž tak nejsou žádným způsobem zohledněny náklady na dopravu. Uvedené závěry stran nedostatečného zkoumání bonity žalovaného vyplývají i z judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem např. pod sp. zn.: 95 Co 79/2020 .
21. Po právní stránce proto soudu nezbylo, než věc posoudit tak, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k plnění na základě neplatné smlouvy o úvěru. Z žalobních tvrzení, která nebyla nijak rozporována, vyplývá, že ze smlouvy o úvěru žalobce žalovanému poskytl jistinu ve výši 5 000 Kč a žalovaný uhradil částku 1 300 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil o částku 3 700 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal spolu se zákonným úrokem z prodlení tak, jak v žalobě požadoval, tedy od 7.12 2019 do zaplacení.
22. Protože má soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky plynoucí z uvedené smlouvy a které byly vyjádřeny v petitu žaloby, tedy souhrnné poplatky v celkové výši 4 090 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení zamítl, tak, by bylo rozhodnuto o celém žalobním nároku. Uvedený žalobní nárok (úroky a další poplatky) je svou povahou akcesorický a váže se k hlavnímu závazku (smluvnímu vztahu), který byl neplatně sjednán.
23. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy účastníku, účastníku, který měl ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá a náhradu nákladů právo. Protože žalovaný byl ve věci úspěšnější než žalobce, měl by právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však byl ve sporu pasivní, žádné náklady mu nevznikly, bylo tedy rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
24. Pokud jde o lhůtu k plnění, ta byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, je možné se jejich splnění domáhat exekucí či soudním výkonem rozhodnutí.