Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 17/2021-19

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 25 541,80 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 541,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 174,08 Kč od 13. 7. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 472 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 541,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 174,08 Kč od 13. 7. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 472 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 541,80 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 174,08 Kč od 13. 7. 2019 do zaplacení s tím, že uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o půjčce číslo uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba dne 12. 7. 2019, na podkladě níž se právní předchůdkyně žalobkyně (dále i jen banka) zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 21 174 Kč. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly obchodní podmínky banky. Žalovaný se zavázal zaplatit shora uvedený úvěr formou měsíčních splátek. Banka přitom před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného, když vycházela jednak z informací získaných od spotřebitele při osobním pohovoru, kdy byl zejména dotazován na veškeré možné relevantní údaje pro posouzení příjmové a výdajové stránky, dále banka ověřila takto získané informace nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Při vyhodnocování rizik u úvěrovaného banka porovnala získané informace o příjmové a výdajové stránce úvěrovaného s historickými daty Českého statistického úřadu při zohlednění zaměstnání žalovaného včetně geografického a časového hlediska. Porovnáním příjmové a výdajové stránky úvěrovaného stanovila banka výši disponibilních příjmů klienta, kterou poměřila výdajovou stránkou úvěrovaného, jejíž výši si ověřila z interních i externích zdrojů. Na základě všech těchto skutečností pak shledala, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Protože však žalovaný porušil smluvní podmínky, byl úvěr v souladu se smluvními ujednáními mezi bankou a žalovaným prohlášen za splatný ke dni 12. 7. 2019. Následně pak žalobkyně odkoupila Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2014 od banky předmětnou pohledávku, o čemž byl žalovaný informován. Po nabytí pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného přípisem ze dne 23. 4. 2020 k úhradě jeho závazku, žalovaný však na tento neuhradil ničeho. Žalovaná částka přitom sestává z dlužné jistiny ve výši 21 174,08 Kč, z dlužných poplatků ve výši 4 317,72 Kč a ze vzniklých nákladů vymáhání ve výši 50 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 1. 2. 2021 náhradním způsobem – formou uložením u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění: Listinami označenými jako Rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb ze dne 11. 8. 2016, Návrh smlouvy o uzavření kontokorentu číslo ze dne 27. 12. 2017, Akceptace návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu číslo ze dne 27. 12. 2017, Formulář pro předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru, jako i výpisy z bankovního účtu žalovaného vedeného u banky za období od 11/ 2016 do 3/2020 je v řízení prokázáno, že dne 11. 8. 2016 banka zřídila pro žalovaného běžný účet č. bankovní účet, následně na základě jeho žádosti byl žalovanému ke dni 27. 12. 2017 zřízen k tomuto účtu kontokorent až do výše 20 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 19,9 % ročně, přičemž žalovaný se zavázal nepřekročit stanovenou výši kontokorentního limitu a na svém běžném účtu udržovat pravidelný kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu za období předchozích 3 měsíců; přičemž banka byla oprávněna v případě prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky zesplatnit úvěr ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy k úhradě žalovanému; od února 2019 žalovaný pravidelně překračoval povolený kontokorentní limit, ke dni 30. 6. 2019 byl na účtu zůstatek - 21 174,08 Kč. Dopisy ze dne 11. 6. 2019 a ze dne 15. 7. 2019 je dále v řízení prokázáno, že banka opakovaně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu z důvodu nepovoleného přečerpání limitu kontokorentu dluh v celkové výši 21 174,08 Kč (sestávajícího z nepovoleného přečerpání limitu ve výši 20 675,08 Kč a z poplatku za poštovní upomínku k zaplacení dlužné částky dle platného Sazebníku ve výši 499 Kč) s tím, že využila svého oprávnění vyplývajícího ze smlouvy, ke dni 12. 7. 2019 úvěr zesplatnila a převedla částku aktuálně čerpaného kontokorentu na samostatný technický účet banky. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného u banky je dále zjištěno, že od doby jeho zřízení do čerpání kontokorentu nebyl nikdy v mínusovém zůstatku, rovněž tak banka měla z tohoto výpisu přehled o finančních poměrech žalovaného, jeho pravidelném příjmu a běžných výdajích, včetně nákladů na bydlení.

5. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 3. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze strany banky ze dne 31. 3. 2020, včetně kopie podacího archu, potvrzením o zaplacení úplaty za postoupení ze dne 30. 4. 2020, je pak prokázáno, že banka se dohodla s žalobkyní na postoupení předmětné pohledávky za žalovaným se vším příslušenstvím na žalobkyni ke dni 24. 3. 2020, o tomto postoupení byl žalovaný informován původní věřitelkou.

6. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 23. 4. 2020, jakož i kopií poštovního podacího archu z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu vzniklého na základě Smlouvy číslo uzavřené s bankou v celkové výši 25 491,80 Kč s příslušenstvím v podobě částky 50 Kč jako nákladů za vymáhání a úroku z prodlení s tím, že žalovaný byl současně upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla nejprve dne 11. 8. 2016 uzavřena smlouva o běžném účtu, na základě které banka zřídila pro žalovaného běžný účet č. bankovní účet, následně na základě jeho žádosti byl žalovanému ke dni 27. 12. 2017 zřízen k tomuto účtu kontokorent až do výše 20 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 19,9 % ročně. Při uzavírání úvěrové smlouvy měla banka k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného od r. 2016, ze kterého byly patrné jeho příjmové a výdajové poměry. Vzhledem k tomu, že od února 2019 žalovaný pravidelně překračoval povolený kontokorentní limit, banka využila svého práva o ke dni ke dni 12. 7. 2019 úvěr zesplatnila, k tomuto dni činil dluh žalovaného - 21 174,08 Kč. Žalovaný však tento dluh nezaplatil, byť byl o něj opakovaně upomínán. Ke dni 24. 3. 2020 pak došlo k převedení pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

9. Podle ust. , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a lze jí proto zcela vyhovět. Mezi stranami sporu, resp. mezi právní předchůdkyní žalobkyně, jako podnikatelem, a žalovaným, jako fyzickou osobou a nepodnikatelem, byla platně dne 12. 7. 2019 uzavřena smlouva o úvěru dle 395 a násl. , , na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému kontokorentní úvěr až do výše 20 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 19,9 % ročně, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím svého běžného účtu, jenž u právní předchůdkyně měl zřízen od r. 2016. Žalovaný se ve smlouvě zavázal nepřekročit stanovenou výši kontokorentního limitu a na svém běžném účtu udržovat pravidelný kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu za období předchozích 3 měsíců. Žalovaný však svoje povinnosti vyplývající ze smlouvy porušil, když od února 2019 pravidelně překračoval povolený kontokorentní limit, pročež banka využila svého práva vyplývajícího z obchodních podmínek, jako nedílné součástí úvěrové smlouvy, a ke dni ke dni 12. 7. 2019 úvěr zesplatnila. Tato smlouva přitom měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu ustanovení , .

11. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. až 1867 , , a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu , , jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalovanému poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaný již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou, okolnostem daného případu, když roční úroková sazba (RPSN) nepřevyšuje běžné RPSN poskytované při úvěrech ze strany bank.

12. Na danou smlouvu je přitom nutno pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu zákona ve smyslu , o spotřebitelském úvěru. Podle § poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. (který je nadále použitelný i při nové právní úpravě spotřebitelských úvěrů)„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě přitom žalobkyně výslovně tvrdila a prokázala, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána jednak na základě informací předložených žalovaným o jeho příjmech a výdajích, které byly řádně doloženy výpisem z jeho bankovního účtu, na němž byly zdokumentovány nejen jeho výdaje, ale i jeho pravidelný měsíční příjem od zaměstnavatele žalovaného, dále také vyšla se záznamů z dostupných rejstříků. Soud má tedy za to, že v daném konkrétním případě právní předchůdkyně žalobkyně dostála svým povinnostem daným zákonem a postupovala s dostatečně odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením dané smlouvy a z tohoto pohledu je úvěrová smlouva platná.

13. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

14. Banka tedy svůj závazek ze smlouvy splnila a dohodnuté finanční prostředky (úvěr) žalovanému skutečně poskytla, avšak žalovaný naopak svůj závazek porušil. Banka pak žalovaného opětovně vyzývala k úhradě dluhu a v důsledku porušení povinností žalovaného splácet úvěr řádně pak využila svého práva sjednaného smlouvou, od smlouvy odstoupila a prohlásila úvěr za splatný, přičemž požadovala okamžité předčasné splacení veškerých dlužných částek dle smlouvy.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný řádně a včas svůj dluh na úhradě celého dlužného zůstatku úvěru žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, bez zbytečného odkladu poté, co se tento dluh stal splatným, nesplnil, dostal se tak s úhradou popsaného dluhu ve smyslu ust. a násl. , , do prodlení. Žalobkyni tak proto vznikl vůči žalovanému též nárok na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně, která ve smyslu ust. nař. vl. č. , odpovídala, resp. odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

16. Vzhledem k výše uvedenému proto soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovaného zavázal, aby žalobkyni uhradil částku 25 541,80 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly ani žádným z účastníků ani tvrzeny. Žalovaný dluh navíc vychází ze smlouvy o úvěru, podle níž žalovaný již měl poskytnutou ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, možnost svůj dluh pravidelně splácet, tuto svou možnost, resp. povinnost, však porušil a po žalobkyni nyní nelze spravedlivě požadovat, aby strpěla opětovnou možnost žalovaného hradit projednávaný dluh ve splátkách či ve lhůtě delší než zákonné, neboť by se jednalo o neúměrné zvýhodnění zájmů žalovaného na úkor oprávněného zájmu žalobkyně na řádné a včasné uspokojení dluhu.

17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou úspěch v plném rozsahu, pročež soud zavázal žalovaného zaplatit jí i plnou náhradu nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 19. 10. 2020, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává stovky žalob ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č. j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu vyhl. č. a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu vyhl. č. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

18. Tyto celkové náklady řízení tak činí 2 472 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 020 Kč a částku 1 452 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle bodu 2 vyhl. č. ve spojení s  , d) vyhl. č. za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle vyhl. č. , dále částkou, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 472 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně - vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.