Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
230 C 51/2019-90
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr Danou Daňkovou jako samosoudkyní ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 72 492 Kč s příslušenstvím a 11 303,31 Kč
takto:
I. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 55 993 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 3. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 16 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 3.12. 2019 do zaplacení, částky ve výši 5 652 Kč, úroku ve výši 35 % p.a. z částky 59 789,17 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 105 385,60 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 55 993 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 3. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do částky 16 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 3.12. 2019 do zaplacení, částky ve výši 5 652 Kč, úroku ve výši 35 % p.a. z částky 59 789,17 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 105 385,60 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne datum domáhal zaplacení částky 72 492 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu původně 11 303,31 Kč, po částečném zpětvzetí pak ve výši 5 652 Kč a smluveného úroku ve výši původně 75,92 % z částky 59 789,17 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 230 803 Kč, po částečném zpětvzetí pak úroku ve výši 35 % p.a. z částky 59 789,17 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 105 385,60 Kč. Svoji žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 108,79 % ročně formou měsíčních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když uhradil jen částku 4 007 Kč dne 21. 3. 2019. Úvěr se stal automaticky splatným ke dni 26. 6. 2019. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 71 094,20 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč a smluvní pokuty 11 303,31 Kč a příslušenství představovaného zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek.
2. Žalovaný se ve věci k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalobce vzal žalobu v průběhu jednání soudu dne 24. 11. 2020 žalobu částečně zpět a soud řízení částečně zastavil co do částky 5 651,31 Kč (část smluvní pokuty z částky 11 303,31 Kč) a co do úroku ve výši 40,92 % ročně z částky 59 789,17 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby kdy úrok dosáhne částky 125 417,20 Kč.
4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný měl čistý výpis ze záznamu z registru SOLUS ke dni 11. 2. 2019, jak dokládá tato listin listina . Z hodnocení klienta je zřejmé, že žalovaný měl mít pravidelný příjem, a to dávky důchodu ve výši 12 732 Kč, což potvrzuje i oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 1. 2019, dle něhož měl žalovaný důchod ve výši 12 732 Kč počínaje lednem 2019. Jako výdaje bylo uvedeno životní minimum 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 820 Kč (forma bydlení družstevní), celkem výdaje 5 320 Kč. Jako rezerva bylo uvedeno 500 Kč a jako volné zdroje 7 002 Kč. Dle návrhu na uzavření smlouvy o úvěru číslo ze dne datum měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému částku 60 000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 108,79 % ročně 48 měsíčními splátkami ve výši 4 007 Kč. Přípisem ze dne datum sdělil žalobce žalovanému základní parametry úvěru, podle sdělení měl žalovaný oproti poskytnutým 60 000 Kč zaplatit žalobci 192 336 Kč. K tomuto oznámení se vztahuje doručenka s uložením zásilky dne 15. 2. 2019. Žalovaný podpisem předsmluvního formuláře a prohlášení klientů stvrdil, že se seznámil s podmínkami smlouvy. Ve smlouvě byly dále upraveny smluvní pokuty a automatické zesplatnění úvěru. Žalovanému byla dne 13. 2. 2019 vyplacená částka 60 000 Kč na účet č. bankovní účet dle dokladu o vyplacení úvěru. Příkazem k povolení inkasa ze dne 11. 2. 2019 udělil žalovaný žalobci souhlas k inkasu splátek z účtu žalovaného s limitem 5 000 Kč měsíčně. Dle karty klienta žalovaný na úvěr celkově zaplatil 4 007 Kč, shodný údaj vyplývá z výpisu účtu žalobce ze dne datum. Žalobce upozornil žalovaného na možnost zesplatnění úvěru výzvami ze dne 23. 5. 2019 a ze dne 24. 6. 2019. Žalobce oznámením ze dne 26. 6. 2019 zesplatnil žalovanému úvěr. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 11. 2019 a poštovního podacího archu ze dne 15. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 15 dní. Z kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalobce zjišťoval totožnost žalovaného. Ve výpisu NRKI ze dne 11. 2. 2019 je žalovaný uveden s kódem příznaku 14, přičemž uvedená hodnota je vysvětlena tak, že žalovaný je buď v registru nový, anebo má rozpracované žádosti.
5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015 -39).
12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ).
13. Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že žalovaný nebyl veden v žádné databázi dlužníků, že měl měsíční příjmy ve formě důchodových dávek ve výši 12 732 Kč, výdaje pak ve výši 5 320 Kč, jako rezerva byla uvažována částka 500 Kč, převis příjmů nad výdaji s rezervou tak měl dle zjištění žalobce při předpokládané měsíční splátce úvěru ve výši 4 007 Kč činit 2 905 Kč. Žalovanému by tak zbývala na další výdaje (mimořádné či relativně běžné) částka ve výši 2 905 Kč měsíčně. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Soud má z provedeného dokazování za to, že ostatní výdaje žalovaného ve výši životního minima částky 3 410 Kč a částky 1 820 Kč na bydlení jsou podezřele nízké. Žalobce skutečné výdaje žalovaného žádným způsobem neověřil, např. inkasem v souvislosti s bydlením, výpisem z účtu žalovaného apod., kde by žalobce mohl ověřit skutečné pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se žalobce vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena). Žalobce sice obstaral souhlas žalovaného s inkasem z jeho účtu, ovšem bez toho aniž by zjišťoval zůstatek tohoto účtu. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se skutečně zabýval prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky.
14. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Žalobce se formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se nezabýval vůbec. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.
15. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
33 Cdo 2178/2018 ) a dále současně i pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ , nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Úvěrová smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro nepřiměřeně vysoký úrok (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 108,79 % ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 % ročně. To, že žalobce v řízení následně požadoval úrok ve výši 35 % ročně, nemůže na neplatnosti smluvních ujednání již ničeho změnit. Navíc bylo dle tvrzení žalobce ujednáno přirůstání úroků k jistině, smluvní pokuta ve výši 0,1% denně společně s dalšími smluvními pokutami obsaženými např. i v předžalobní výzvě, a to tak, že ve svém souhrnu představují ujednání neplatná z důvodu nepřiměřenosti a jednostranné výhodnosti pro žalobce vůči žalovanému jako spotřebiteli. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
16. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobce poskytl žalovanému (úvěr ve výši 60 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobce ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ ). Žalovaný žalobci již zaplatil částku 4 007 Kč a zbývá mu tak uhradit částku 55 993 Kč.
17. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani smluvní pokutu, neboť podklad pro její přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani po té, co byl žalobcem vyzván k jejímu uhrazení nejpozději výzvou odeslanou dne 15. 11. 2019 se splatností 2. 12. 2019 (15 dnů po odeslání), dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění. Žalobce však nárokoval úrok nižší ve výši 9,75 % ročně a soud tak přiznal žalobci dle ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. v nárokované výši.
18. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 55 993 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z této částky za dobu od 3. 12. 2019 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku, tj. co do částky 16 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 3.12. 2019 do zaplacení, částky ve výši 5 652 Kč (zbývající část smluvní pokuty), úroku ve výši 35 % p.a. z částky 59 789,17 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 105 385,60 Kč byla žaloba zamítnuta.
19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu výrazně úspěšnější než žalobce a žalobce by tak byl povinen hradit žalovanému poměrnou část jeho nákladů řízení. Úspěch žalobce představuje částka 55 993 Kč s příslušenstvím, neúspěch částka 16 499 Kč s příslušenstvím, společně se smluvní pokutou 11 303,31 Kč (i částečné zastavení bylo posouzeno jako neúspěch žalobce, když ke zpětvzetí došlo z důvodů na straně žalobce a nikoli na straně žalovaného – např. pro úhradu žalovaných částek), úrokem ve výši 75,92 % ročně z částky 59 789,17 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 230 803 Kč (i zde platí, že částečné zpětvzetí soud posoudil jako neúspěch žalobce, když tento je zavinil). Soud však tento poměr úspěchu a neúspěchu z důvodu zásady procesní ekonomie ani nevyčísloval, neboť žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a vyčíslení poměru jeho úspěchu by bylo nadbytečné. Z uvedených důvodů soud rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Městského soudu v Brně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.