Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 146/2020-36
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem titul Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 16 400 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 700 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 700 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 7 700 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení ve výši ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 7 700 Kč od 3. 5. 2018 do zaplacení a dále zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 8 700 Kč z 3. 5. 2018 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 700 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 700 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 7 700 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení ve výši ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 7 700 Kč od 3. 5. 2018 do zaplacení a dále zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 8 700 Kč z 3. 5. 2018 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 28. května 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 16 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z této částky od 3. 5. 2018 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně dne datum se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni spolu s kapitalizovaným úrokem v částce 7 700 Kč, tj. celkem částku 17 700 Kč, a to v týdenních splátkách po 295 Kč se splatností první splátky do sedmého dne od podpisu smlouvy a dále vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel, kdy dosud žalobkyni uhradil částku 1 300 Kč, v důsledku čehož splatnost pohledávky nastala ke dni 12. 4. 2017 a datum prodlení ke dni 3. 5. 2018. Žalobkyně se vedle toho domáhá i zaplacení úroku z prodlení, a to od data 3. 5. 2018 jako dne následujícího po celkové splatnosti pohledávky dle smlouvy.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru ze dne datum, smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů vzal soud za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s úrokem v dohodnutých týdenních splátkách.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), část obsahu smlouvy určili s odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku ). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu netvrdila ničeho konkrétního (uvedla pouze, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována kontrolou v databázi neplatných dokladů ministerstva vnitra, kontrolou předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v evidenční kartě klienta při jejím sepisování, kontrolou rodného čísla a občanského průkazu dálkovým systém společnosti právnická osoba, kontrolou aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí, kontrolou aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku, kontrolou platební historie klienta žalobkyně, vyhodnocením aktuální finanční situace dle poskytnutých dokladů klienta s vyhodnocením příslušné lokality bydliště). Žalobkyně tak ani v rovině svých tvrzení nenastínila, z jaké výše příjmu žalovaného vycházela a jaké zohlednila jeho výdaje, tedy jakým způsobem dospěla k závěru, že žalovanému je možno poskytnout úvěr, respektive že bude schopen žalobkyni poskytnutý úvěr vrátit ve sjednané době. Nelze si také nepovšimnout, že v evidenční kartě klienta (žalovaného) se uvádí údaj o jeho příjmu ve výši 17 000 Kč a jeho celkové výdaje 5 000 Kč, přičemž výdaje uváděné v této výši soud považuje za značně podceněné, respektive kdy žalovaným uváděná výše výdajů zasloužila přinejmenším věnování větší pozornosti zejména výdajové stránce poměrů žalovaného a to tím, že žalovaný žalobkyni výdaje právě v této nízké výši alespoň osvědčí (je nepochybné že žalovaný měl výdaje v souvislosti se zajištěním bydlení, ošacení, stravování, výdaje za energie a jiné nezbytné výdaje pro zajištění základních životních potřeb - částka 5 000 Kč se soudu proto jeví jako neadekvátní na zajištění všech těchto potřeb).
11. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že by vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona
o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni vrátit tuto částku poníženou o to, co již žalobkyni bylo z jeho strany zaplaceno; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní, ani soud proto není schopen posoudit jeho nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jeho možnostem – odepřít však žalobkyni z tohoto důvodu plnění zcela by bylo ovšem rovněž nepřípustné). Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.
13. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu , kdy oba účastníci (a to i s ohledem na uplatňované příslušenství pohledávky, které je také při rozhodování o náhradě nákladů řízení nutno vzít v potaz) zaznamenali v řízení úspěch a neúspěch zhruba rovnocenný a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá vůči druhému právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.