Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
17 C 166/2020-88
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní titul Dášou Kozákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o částku 37 949 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 637 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 33 637 Kč od datum do zaplacení, částku 4 312,84Kč a úrok ve výši 98,66% ročně z částky 24 243,86 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 476 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 637 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 33 637 Kč od [datum] do zaplacení, částku 4 312,84Kč a úrok ve výši 98,66% ročně z částky 24 243,86 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 476 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 37 949 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru anonymizována dvě slova rok, na základě níž žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytla žalovanému úvěr ve výši 55 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 158,1 % ročně v 42 měsíčních splátkách po 4 692 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel jednotlivé splátky řádně a včas, zesplatnila žalobkyně neuhrazenou část jistiny úvěru ke dni datum. Žalovaná částka se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 29 540 Kč (přičemž tato se skládá ze zbývající původní jistiny úvěru ve výši 24 243,86 Kč a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 5 296,14 Kč), ze smluvních pokut v celkové výši 1 497 Kč za prodlení s jednotlivými splátkami, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 2 600 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny 29 540 Kč od datum do dne vyhotovení žaloby v celkové kapitalizované výši 4 312,84 Kč. Požadované příslušenství sestává ze smluvního úroku ve výši 98,66 % ročně z původní poskytnuté jistiny ve výši 24 243,86 Kč od datum do zaplacení (nejvýše však v částce 236 476 Kč), a ze zákonného úroku z prodlení z částky 33 637 Kč (součtu původní jistiny, přirostlých úroků, smluvních pokut a náhrady nákladů) od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne datum na základě návrhu žalovaného smlouvu o úvěru číslo podle níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s obchodním úrokem v 42 měsíčních splátkách po 4 692 Kč ke každému 22. dni v měsíci počínaje březnem 2017. Sjednaná výše efektivní úrokové sazby činila 158,1 %, RPSN činila 158,1 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. Smluvní strany sjednaly pro případ prodlení žalovaného se splácením smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz návrh smlouvy o úvěru na č. l. 40 - 42 spisu, hodnocení klienta na č. l. 32, předsmluvní formulář na č. l. 33-34, oznámení o schválení úvěru na č. l. 44, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru na č. l. 44-45 Žalobkyně žalovanému jistinu úvěru poskytla, žalovaný však jednotlivé splátky nehradil řádně a včas. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni datum /viz doklad o vyplacení na čl. 13, oznámení o zesplatnění na č. l. 43, karta klienta ma č.l. 46 Žalovaný byl před poskytnutím úvěru kontrolován v registru příjmení a NRKI /viz výpis záznamů z registru příjmení a NRKI na č.l. 11-12 Žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl a tyto skutečnosti současně podepsal, že jeho čistý měsíční příjem činí 12 500 Kč, jeho osobní výdaje dosahují částky 3 410 Kč a výdaje na bydlení částky 1 400 Kč, celkem tak výdaje činí 5 810 Kč včetně rezervy ve výši 1 000 Kč. Žalovaný tak měl volné zdroje ve výši 7 690 Kč měsíčně. Žalovaný dále uvedl, že je rozvedený, bydlí ve vlastním bydlení, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti právnická osoba /viz hodnocení klienta na č.l. 32 spisu/. K datum byl na bankovním účtu žalovaného vykazován zůstatek 0 Kč /viz č.l. 30 Žalovaný hradil splátky ve výši 4 692 Kč s prodlením, přičemž jich uhradil celkem 35, naposledy dne datum /viz karta klienta na č.l. 46 Žalobkyně žalovaného k úhradě splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru opakovaně upomínala /viz upomínky ze dne datum, datum a datum, viz karta klienta na č. l. 46 Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou 36. splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo dnem datum k okamžitému automatickému zesplatnění všech závazků vyplývajících z této smlouvy /viz oznámení na č. l. 43 smlouva o úvěru/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 16 Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
4. Na základě provedeného dokazování učinil soud o skutkovém stavu následující závěr: Žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému téhož dne částku ve výši 55 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit dle sjednaného splátkového kalendáře ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4 692 Kč splatných vždy nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem datum. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný kontrolován v registru příjmení a NRKI. Žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 12 500 Kč a jeho výdaje činí 4 810 Kč (obecné výdaje 3 410 Kč a na bydlení 1 400 Kč). Žalovaný žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou o úvěru zaplatil 164 220 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, žalovaný již nic neuhradil. Žalovaný v řízení netvrdil, ani jinak nevyšlo najevo, že by na svůj dluh uhradil více, než uváděla žalobkyně.
5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).
6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
7. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
9. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná ani částečně. V řízení bylo sice prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 55 000 Kč, nicméně v souvislosti s tvrzenou smlouvou již žalobkyně neprokázala, že ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Žalobkyně v daném případě zjistila a ověřila pouze příjmy žalovaného. Výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Celkové výdaje, které žalovaný vymezil v částce 4 810 Kč (zahrnující jak osobní výdaje žalovaného v částce životního minima a náklady na bydlení v částce 1 400 Kč) jsou zcela nereálné a neodpovídají současným běžným výdajům. Žalobkyně navíc deklarované výdaje žádným způsobem nezkoumala, neověřila a s ohledem na ve formuláři rukou psanou poznámku„ inkaso nedoloženo“, se o to v realitě ani nesnažila. Za popsané situace nelze než konstatovat, že při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně rozhodně s odbornou péčí nepostupovala. Její postup je odborné péči velmi vzdálen, naopak jej lze označit za zcela lehkomyslný, když se bez bližších znalostí konkrétních výdajů rozhodla finanční prostředky žalovanému poskytnout. Soudu zcela uniká, na základě jakých zjištění mohla žalobkyně rozumně dospět k závěru, že žalovaný bude vůbec a řádně schopen úvěr ve sjednaných splátkách splácet, když o jeho celkových poměrech představu neměla. Žalobkyně nemá vycházet pouze z obecných částek vyplývajících ze zákonných ustanovení, ale naopak se má zabývat skutečnými výdaji žalovaného, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet či nikoli.
15. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou pak zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 , který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního a existenčního minima, aniž by přistoupila k pečlivějšímu prověření reálné finanční situace žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.
16. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. Ke skutečnosti, že soud zkoumal platnost smlouvy z úřední povinnosti, dodává, že se nelze spokojit s doslovným výkladem citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a otázkou splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žadatele se zabývat pouze k námitce žalovaného. Soud má za to, že v případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Při výkladu a aplikaci právních předpisů je třeba vzít do úvahy i jejich účel a smysl, tj. zejména zásadu rovnosti a zásadu ochrany spotřebitele jako slabší strany, jehož nerovné postavení je na místě v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje. Použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě, což nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V záměru zákonodárce lze naopak vysledovat snahu o posílení ochrany spotřebitele. Pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba dle názoru soudu za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně, a nikoliv relativně, neplatnou, jak již opakovaně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019 -113 a ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019 -97.
17. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, je tudíž namístě částku 55 000 Kč, která byla žalovanému skutečně dána žalobkyní k dispozici, posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně coby plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Vzhledem k tomu, že žalovaný svými platbami za období od datum do datum uhradil žalobkyni celkem částku 164 220 Kč, je nutno mít za to, že žalovaný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení již zcela umořil, neboť platby žalovaného je třeba účtovat pouze na ty nároky, které jsou platné (tzn. na nárok na vydání bezdůvodného obohacení), a nikoliv na ty nároky, které jsou absolutně neplatné. Plnění žalovaného, a to ani částečně, tak nemohlo bez dalšího připadnout na jednotlivé nároky z absolutně neplatné smlouvy (na smluvní úrok, smluvní pokuty apod.). Žalovaný svými platbami nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení zcela uspokojil a jeho zákonnou povinnost dle § 2993 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení, je proto nutno považovat za splněnou, neboť žalovaný na ni uhradil dokonce mnohem více, než musel. S ohledem na výše uvedené tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
18. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnému žalovanému, který byl v řízení zcela pasivní, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.