Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
7 C 279/2020-44
Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní titul Margitou Markovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení částka s přísl.
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do datum, z částky částka od datum do datum a z částky částka od datum do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Expres půjčka. Na základě smlouvy o úvěru poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši částka bezhotovostně dne datum. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, porto byl úvěr prohlášen k datum za splatný Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne datum, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný následně svůj dluh uznal, dohodnuté splátky však neplatil Součástí dohody o splátkách bylo i ujednání o smluvní pokutě Neuhrazený dluh ze smlouvy o úvěru činí částka a smluvní pokuta částka (z dlužné částky ve výši 0,1 % denně od datum do číslo).
2. Na výzvu soudu doplnila žalobkyně žalobu tak, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla prověřena tak, že z žádosti žalovaného vyplývá, že jeho příjem činil měsíčně částka, čistý příjem domácnosti celkem částka, žalovaný má dvě nezaopatřené děti Dále původní věřitel ověřoval informace v interních a externích databázích, bankovních i nebankovních registrech klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR apod. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči původnímu věřiteli měl žalovaný závazek v úhrnu splátek částka a z externích zdrojů, že má žalovaný další závazky se splátkou částka. Dále uvedla, že žalovaný zaplatil celkem 18 splátek po 4 114,54, nezaplatil 19. splátku a po započtení splátek zčásti na jistinu činí dlužná jistina ke dni postoupení pohledávky částka Smluvní úrok ke dni postoupení pohledávky činí částka, úrok z prodlení z jistiny činí částka, úrok z prodlení z úroku činí 292,84 a poplatky, pojištění a pokuty částka. Po postoupení pohledávky zaplatil žalovaný celkem částka, které byly započteny na jistinu.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne datum soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právnická osoba smlouvu, podle které se věřitel zavázal poskytnutou žalovanému částka na účet č. bankovní účet, žalovaný se zavázal zaplatit úvěr v 84 splátkách po částka a úhrady pojištění částka, celkem měsíční splátka činila částka. Poplatek za poskytnutí úvěru činil částka a úroková sazba 21,40 %.
5. Z výpisu z úvěrového účtu ze dne datum má soud za prokázáno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši částka dne datum. Ve spojení s uznáním dluhu a dohodě o podmínkách, které jsou žalovaným vlastnoručně podepsány, vyhodnotil soud takový důkaz o poskytnutí finanční částky jako dostatečný.
6. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný požádal dne datum o úvěr ve výši částka. Uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí částka, celkový příjem domácnosti činí částka, v domácnosti je jeden zdroj příjmů, počet vyživovaných dětí je 2, je zaměstnán u právnická osoba na nižší vedoucí pozici. Ostatní životní náklady byly uvedeny částka, jiné splátky částka, srážky ze mzdy částka. Nebyl předložen žádný doklad o hlavním příjmu. (nevyplněno).
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum včetně její přílohy ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum učiněného postupitelem má sodu za prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni.
8. Z předžalobní upomínky z datum a poštovního podacího archu má soud za prokázáno, že žalovaný byl před podáním žaloby k zaplacení vyzván.
9. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil k rukám původní věřitelky celkem částka (18 splátek po částka) a po postoupení pohledávky dále částku částka.
10. Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě.
11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
12. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
13. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle ustl. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 6 odst.2 o.z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
16. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 o. z.
18. Podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
19. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).
20. Ustanovení § 9 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 . Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.
21. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).
22. V tomto řízení žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdkyně posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet provedla tak, že h z údajů uvedených klientem. Pokud dále tvrdila, že původní věřitel kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, bankovním a nebankovním registru, v insolvenčním rejstříku a databázi MVČR, žádné z těchto tvrzené neprokázala a ani na výzvu nedoplnil konkrétní tvrzení o jaké konkrétní databáze a rejstříky se jednalo a nepředložil žádný důkaz k uvedeným tvrzením. Pokud žalobkyně uvedla, že původní věřitel hodnotil žádost individuálně, rovněž ni na výzvu soudu neuvedla, k jakým konkrétním individuálním okolnostem věřitel při hodnocení přihlížel. Dále žalobkyně uvedla, že původní věřitel při hodnocení porovnával jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Ani na výzvu soudu však žalobkyně neupřesnila k jakým konkrétním výdajům tak věřitel při hodnocení přihlížel, v jaké výši vzal takové výdaje v úvahu (odhadoval), z jakých konkrétních historických dat vycházel. Ačkoli žalovaný uvedl příjem částka, tento nebyl nijak ověřen, není uveden žádný doklad, který by byl k žádosti doložen. Když tento příjem má být jediným příjmem domácnosti, není zřejmé, z čeho pochází další částka příjmu (částka), když celkový příjem domácnosti je uváděn ve výši částka. Ačkoli původní věřitel neměl evidentně dostatek spolehlivých a kompletních údajů (a to zejména o jakýchkoli výdajích žalovaného), neučinil žádné další kroky, dodatečné zjištění, ověření apod. Naopak ještě téhož dne, kdy byla žádost podána, úvěr poskytl a vyplatil.
23. Podle závěru Ústavního soudu (sp. zn. III ÚS 4129/18 ) je smyslem právní úpravy, že poskytovatel úvěru má být veden k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
24. Soud má však za to, právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila své povinnosti řádně, spokojila se pouze s prohlášením žalovaného o jeho příjmech a počtu vyživovaných dětí, bez zjištění jakýchkoli výdajů.
25. V tomto případě je tedy jednoznačné, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet nesplnila řádně. Úvěr poskytla, ačkoli v tomto případě neměla dostatek relevantních údajů, aby mohla posoudit, zda zde není důvodná pochybnost o schopnosti spotřebitele poskytnutý úvěr splácet.
26. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky dne datum je podle § 9 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013 ).
27. Za situace, kdy smlouva byla soudem hodnocena jako absolutně neplatná, nemá písemné uznání nároku žalovaným žádnou relevanci. Závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy (zkoumané z úřední povinnosti) byla vyvrácena domněnka existence závazku na základě jeho uznání.
28. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z., které jsou si smluvní strany povinny vydat. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy poskytla částku částka, žalovaný již zaplatil částka, (částka původnímu věřiteli a částka žalobkyni) a je povinen vrátit částku částka.
29. Je pravdou, že žalovaný se jednání neúčastnil a sám v průběhu řízení nepožadoval, aby mu druhá strana vydala, co získala, tj. podle doslovného znění ust. § 2993 věta druhá o.z. Soud má však za to, že uvedené ustanovení nelze vykládat striktně doslovně zejména v případě spotřebitelských smluv. Soud je toho názoru, že v případě vrácení toho, co bylo plněno na základě neplatné smlouvy, musí soud z úřední povinnosti přihlédnout také k tomu, co na neplatnou smlouvu spotřebitel již plnil a tato skutečnost nepochybně z tvrzení a záznamů poskytujícího podnikatele vyplývá. Pokud by soud vykládal ustanovení § 2993 o.z. tak, že strana má právo na vrácení toho, co plnila pouze za předpokladu, jestliže tento nárok výslovně požaduje, docházelo by tak k evidentní nespravedlnosti. Za situace, kdy vývoj právní úpravy jak národní, tak evropské dlouhodobě a cíleně směřuje k ochraně slabší strany – spotřebitele, by byl zcela popřen smysl takové úpravy. Po mnoho let dochází stále k masivnějšímu příklonu k ochraně spotřebitele, a to to i bez jakékoli jeho vlastní iniciativy a vyjádření vůle.
30. Ohledně výkladu zákonných ustanovení je nutno poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2063/17 . Podle něho při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobo d a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení, a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Výklad a použití právního předpisu pak podle § 2 odst. 3 o.z. nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
31. K výkladu právního předpisu se Ústavní soud vyjádřil rovněž ve svém nálezu ze dne datum sp. zn. II. ÚS 1648/10 . Zde uvedl, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud přitom mj. zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález číslo str. 87, vyhlášen pod číslo Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 , Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález číslo str. 131, vyhlášen pod číslo Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.
32. Dále je nutno poukázat na nálezy Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne datum sp. zn. III ÚS 4084/12 , kde Ústavní soud vyjádřil, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.
33. Rovněž lze upozornit na rozhodnutí Soudního dvora ze dne datum sp. zn. C číslo, v němž Soudní dvůr rozhodl v tom smyslu, že směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že brání takové vnitrostátní úpravě, která je v rozporu se smyslem a účelem této směrnice (věc se týkala toho, zda lze vázat vnitrostátní úpravou na výslovnou námitku spotřebitele zkoumání, jestli došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele).
34. Jestliže by tedy soud vykládal ust. § 2993 o.z. tak, že spotřebitel musí výslovně požadovat, aby mu podnikatel vydal to, co od něho získal, došlo by k naprosto absurdní situaci. Ani spotřebitel cokoli namítá a aktivně se brání, je jako slabší strana (podle konstantní národní i evropské judikatury) chráněn, soud přihlíží k neplatnosti ze stanovených důvodů z úřední povinnosti. Tato ochrana nemá zajisté být akademická, ale má vést ke konkrétním dopadům, a to k ochraně majetkové sféry spotřebitele. Takže postupnými kroky soud spotřebitele v každé fázi chrání i bez jejich aktivity a na samém konci procesu by zabránil účelu, kterého mělo být dosaženo. Spotřebiteli by takto soud dal najevo, že ho sice bez jeho vůle jako slabší stranu chrání, ale pokud na konci celého procesu aktivně a fundovaně nevystoupí a nebude požadovat na druhé straně to, co již zaplatil, fakticky tedy nevznese námitku započtení, nebude v tom rozsahu chráněn a znovu bude odsouzen k tomu, aby zaplatil to, co dostal, bez ohledu na to, co již zaplatil. Takový výklad proto není přípustný, neboť naprosto odporuje smyslu právní úpravy.
35. Neplatnost smlouvy zavinila právní předchůdkyně žalobkyně, která řádně nesplnila svou zákonnou povinnost. Proto také nesmí (její právní nástupkyně) těžit z protiprávního stavu, který sama vyvolala.
36. Z výše uvedených důvodů nelze trvat na tom, aby žalovaný musel výslovně uplatnit svůj nárok na již poskytnuté plnění. Soud proto přihlédl z úřední povinnosti k částce, kterou žalovaný již žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni plnil.
37. Další nároky uplatněné žalobkyní soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatné smlouvy. Rovněž nelze přiznat nárok na smluvní pokutu vycházející z dohody o splátkách závazku vyplývajícího z takové neplatné smlouvy. Soud proto ve zbývající části žalobu zamítl.
38. S hledem na právní závěry o neplatnosti smlouvy se soud hodnocením dalších provedených důkazů nezabýval.
39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by převážné úspěšnému žalovanému v řízení vznikly náklady.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Přerově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.