Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
117 C 24/2020-30
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr Šárkou Zemanovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 13.200 Kč s přísl.
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.000 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 8.160 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.000 Kč od 27. 9. 2017 do 30. 11. 2017, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.000 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 8.160 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.000 Kč od 27. 9. 2017 do 30. 11. 2017, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částek uvedených ve výroku tohoto rozsudku s tvrzením, že žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně dne 24. 8. 2017 žalovanému poskytla částku 7.000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně domáhá zaplacení úroku ve výši 1.960 Kč, poplatků za upomínky ve výši 2.700 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.500 za prodlení s platbou jistiny a úroků z prodlení.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Za splnění předpokladů dle ustanovení § 115a osř rozhodoval soud o věci bez nařízení jednání.
4. Ze smlouvy a z výpisů z účtů bylo zjištěno, že žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli dne 24. 8. 2017 smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal částku spolu s úrokem ve výši 1.960 Kč vrátit žalobkyni ve lhůtě do 14 dnů od poskytnutí úvěru. Strany se dohodly na smluvní pokutě pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení, maximálně ve výši 3.500 Kč. Podmínky smlouvy odkazují na sazebník, podle kterého činí poplatek za každou písemnou upomínku 300 Kč a za předžalobní výzvu 300 Kč.
5. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že částka 7.000 Kč byla dne 24. 8. 2017 vyplacena na účet žalovaného.
6. Žalobkyně o žalovanou částku žalovaného upomínala, mimo jiné upomínkou podanou na poště dne 27. 11. 2017 (zjištěno z upomínek a podacího archu).
7. K zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdí, že vycházela z informací žalovaného při poskytnutí úvěru, z výpisu z insolvenčního rejstříku, z dokladů o příjmech, výpisu z účtu žalovaného, z centrální evidence exekucí a z nebankovního registru.
8. Žalovaný o sobě při žádosti o úvěr uvedl, že proti němu není vedeno insolvenční ani exekuční řízení. Nevyplnil údaje o rodinném stavu. Uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost k osobě do 18 let, má příjem ve výši 20.738 Kč měsíčně ze zaměstnání, bydlí v nájmu, má dluhy vůči třetím osobám – jejich výši nevyplnil, na splátky závazků platí 3.600 Kč.
9. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně výsledek vyhledávání žalovaného v nebankovním registru s negativním výsledkem, výplatní pásky žalovaného, výpisy z účtu žalovaného, ze kterých jsou potvrzeny jeho údaje o výši příjmů ze zaměstnání a o zaměstnavateli. Kromě příjmů jsou všechny další údaje výpisů z účtu začerněny.
10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
12. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
13. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Žalobkyně byla dle § 86 ZosÚ povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.
17. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
18. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39.
19. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110 , § 117 an. § 122 ). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.
20. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 /48/ nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.
21. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“
22. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
23. Žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila. Nezjišťovala a neověřovala pravidelné výdaje žalovaného, mj. obvyklé výdaje na bydlení, počet všech jeho vyživovacích povinností (vyživovací povinnost mohl mít i k dítěti staršímu 18 let, i k manželce), zda s někým žalovaný žije a zda a jaké má tato osoba příjmy a výdaje. Žalobkyně nezjišťovala stav jeho závazků a jejich splácení, nebo alespoň, zda jeho účty vykazují kladný zůstatek.
24. Pokud by žalobkyně přistupovala k uzavření smluv tak, jak jí ukládá § 86 ZosÚ, musela by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší nebo srovnatelný jako jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ není oprávněna úvěr poskytnout.
25. Žalobkyně porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušila jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ žalobkyně zároveň porušila veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností.
26. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru a smlouvy o doplňujících službách k úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní jednání uzavřená v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatná.
27. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018 -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08 , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41).“
28. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
29. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
30. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
31. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
32. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
33. Podle § 573 o.z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
34. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně, která prokázala poskytnutí jistiny, právo na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 7.000 Kč. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy důvodný není. Úroky z prodlení byly přiznány až po výzvě k platbě, po doručení uvedeného, ke kterému v souladu s § 573 o.z. došlo uplynutím třetího pracovního dne od podání, tedy dne 30.11.2017. Z dohodnuté splatnosti s ohledem na neplatnost smlouvy jako celku nelze vycházet. Úroky z prodlení byly přiznány ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. , když úspěšnější je žalovaný, kterému náklady v řízení nevznikly.
36. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.