Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 286/2020-51
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní titul Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 96 760,86 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 061 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 061 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 57 699,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 57 699,86 Kč od datum do zaplacení, s úrokem v částce 17 721,68 Kč, s úrokem ve výši 34,91 % ročně z částky 25 091,99 Kč od datum do zaplacení a s úrokem ve výši 25,52 % ročně z částky 67 226,87 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 061 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 061 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 57 699,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 57 699,86 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem v částce 17 721,68 Kč, s úrokem ve výši 34,91 % ročně z částky 25 091,99 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 25,52 % ročně z částky 67 226,87 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 69 368,87 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru číslo na základě které se žalovaný zavázal splácet žalobkyni úvěr ve výši 80 000 Kč měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 2 111 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni datum a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 69 368,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69 368,87 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 11 677,66 Kč, s úrokem ve výši 25,52 % ročně z částky 67 226,87 Kč od datum do zaplacení a s úrokem v částce 1 843,50 Kč. Žalobkyně se dále domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 391,99 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru číslo na základě které se žalovaný zavázal splácet žalobkyni úvěr ve výši 30 000 Kč měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 1 149 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni datum a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 27 391,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 391,99 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 6 044,02 Kč, s úrokem ve výši 34,91 % ročně z částky 25 091,99 Kč od datum do zaplacení a s úrokem v částce 727,95 Kč. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěry žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla v obou případech ověřována zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému vytvořeného odbornými zaměstnanci, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněno bylo rovněž rodinné postavení žalovaného a další skutečnosti. Pouze v případě, že by vyvstaly po takto podrobném přezkumu pochybnosti o pravosti tvrzení žadatele o úvěr, přistoupila by žalobkyně k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Za účelem eliminace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v úvěrových registrech příjmení a NRKI. Ve vztahu k úvěru číslo vycházela žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 11 356 Kč (důchod), výdajů na bydlení ve výši 5 627 Kč a nulové souhrnné měsíční splátky jiných úvěrových závazků žalovaného. Ve vztahu k úvěru číslo vycházela následně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 11 663 Kč (důchod), výdajů na bydlení ve výši 3 500 Kč a souhrnné měsíční splátky jiných úvěrových závazků žalovaného ve výši 3 311 Kč (2 úvěry).
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne datum uzavřena smlouva o hotovostním bezúčelovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 25,52 %. Žalovaný zavázal splatit úvěr v 84 měsíčních splátkách po 2 111 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. Dále byla sjednána smluvní pokuta 500 Kč pro případ prodlení se zaplacením splátky delšího než kalendářní měsíc a jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, pro případ zesplatnění úvěru (smlouva o úvěru číslo ze dne datum). Dle čl. 5 úvěrových podmínek (úvěrové podmínky společnosti právnická osoba platné od datum), které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení žalovaného se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalovaný čerpal úvěr dne datum. Dne datum došlo v důsledku prodlení žalovaného se splacením k zesplatnění úvěru. K datu zahájení řízení představovala celková částka uhrazená žalovaným z titulu úvěrové smlouvy částku 59 108 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě číslo). Mezi žalovaným a žalobkyní byla dále dne anonymizována dvě slova rok uzavřena smlouva o hotovostním bezúčelovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 34,91 %. Žalovaný zavázal splatit úvěr v 60 měsíčních splátkách po 1 149 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. Dále byla sjednána smluvní pokuta 500 Kč pro případ prodlení se zaplacením splátky delšího než kalendářní měsíc a jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, pro případ zesplatnění úvěru (smlouva o úvěru číslo ze dne datum). Dle čl. 5 úvěrových podmínek (úvěrové podmínky společnosti právnická osoba platné od datum), které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení žalovaného se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalovaný čerpal úvěr dne datum. Dne datum došlo v důsledku prodlení žalovaného se splacením k zesplatnění úvěru. K datu zahájení řízení představovala celková částka uhrazená žalovaným z titulu úvěrové smlouvy částku 21 831 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě číslo). Výzvami ze dne datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzev. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána (předžalobní upomínka ze dne datum, výzva ke splacení celého úvěru ze dne datum, podací archy).
4. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
5. Dle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smluv řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Byť žalobkyně předložila podrobné vyjádření o způsobu posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání těchto svých tvrzení a rovněž z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin.
8. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřených smluv o úvěru celkem částku 120 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného úvěr splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalovaného ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
9. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Přitom například právě Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 formuloval jeho odůvodnění i výrok v situaci - odkázav na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12 - když zde ze "strany povinného byla naprostá pasivita jak v rámci řízení rozhodčího, tak v rámci řízení exekučního". Zjevně tak ani pro Nejvyšší soud nebyla určujícím kritériem skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu "zaslouží" či nikoliv, ale zda může být tehdy posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy (a proto by byla neplatná i na ni navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. ). V odst. 21:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila - řečeno slovy judikatury Soudního dvora - úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“
10. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 10 % ročně. Jedná se o část jistiny ve výši 39 061 Kč (120 000 Kč - 80 939 Kč). Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne datum dnem následujícím po uplynutí lhůty pro zaplacení, tj. 14 dnů od sepsání výzvy. Dle podacího lístku byla výzva odeslána datum, třetím dnem od odeslání je považována za doručenou, tj. datum a žalovaný měl uhradit do datum, od datum je v prodlení.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.