Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 219/2020-109
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 47.401,24 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení o zaplacení částky 62.455,92 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 47.401,24 Kč od 31. 1. 2020 do 24. 2. 2021, s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 19.900 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem 13,4 % p. a. z částky 46.806,84 Kč od 31. 1. 2020 do 24. 2. 2021 a s úrokem 13,4 % p. a. z částky 19.900 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení, se zastavuje.
II. Žaloba na zaplacení částky 46.780,78 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 27.501,24 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem 13,4 % p. a. z částky 26.906,84 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 3.623 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení o zaplacení částky 62.455,92 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 47.401,24 Kč od 31. 1. 2020 do 24. 2. 2021, s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 19.900 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem 13,4 % p. a. z částky 46.806,84 Kč od 31. 1. 2020 do 24. 2. 2021 a s úrokem 13,4 % p. a. z částky 19.900 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení, se zastavuje. II. Žaloba na zaplacení částky 46.780,78 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 27.501,24 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem 13,4 % p. a. z částky 26.906,84 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 3.623 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 14. 2. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 47.401,24 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 23.361,48 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 38.473,98 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 47.401,24 Kč od 31. 1. 2020 do zaplacení ve výši 8,05 % a s úrokem 13,4 % ročně z částky 46.806,84 Kč od 31. 1. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba (dříve právnická osoba anebo právnická osoba anebo právnická osoba anebo právnická osoba), uzavřel s žalovanou dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 97.504,79 Kč za účelem financování koupě motorového vozidla. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky formou 72 pravidelných měsíčních splátek po 2.666 Kč. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru a tím podstatně porušila ustanovení smlouvy. Ve smyslu ustanovení VOP pak byla příjmení oprávněna odstoupit od smlouvy a požadovat okamžité splacení celého úvěru. Odstoupení od smlouvy nabylo účinnosti dne 18. 12. 2014. Žalovaná uhradila poslední splátku dne 25. 2. 2019. Úroková sazba úroku z úvěru ve výši 13,40 % odpovídá výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých klientům bankami ke dni uzavření smlouvy. Pohledávka za žalovanou byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem odeslaným doporučeně. Dlužná částka ke dni postoupení činila 56.501,24 Kč s příslušenstvím. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby bylo žalovanou uhrazeno celkem 9.100 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění odeslanou doporučeně dne 28. 1. 2020 Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Žalobkyně vzala v průběhu řízení podáními ze dne 18. 9. 2020, 26. 11. 2020 a 1. 3. 2021 žalobu částečně zpět s ohledem na zaplacení dalších částek žalovanou, započtených na jistinu žalované částky. Z posledně uvedeného podání vyplývá, že žalobkyně po částečných úhradách nadále požaduje částku 27.501,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 7.294,57 Kč, kapitalizovaný úrok 11.984,97 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 27.501,24 Kč od 25. 2. 2021 ve výši 8,05 % p.a. a úrok 13,4 % p.a. z částky 26.906,84 Kč od 25. 2. 2021 do zaplacení. Ve zbytku předmětu řízení byla tedy žaloba vzata zpět. Soud pak v této části potupoval podle § 96 o. s. ř. o. s. ř. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. tohoto rozsudku).
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou dne datum. Podle smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr v částce 97.504,79 Kč s úrokovou sazbou 25,63 % a celkovou splatnou částkou 191.952 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit formou 72 měsíčních splátek 2.666 Kč se splatností první splátky 24. 8. 2012 a poslední splátky 24. 7. 2018. Ke smlouvě byl přiložen splátkový kalendář.
6. Přípisem ze dne 16. 12. 2014 předchůdce žalobkyně od smlouvy odstoupil s odkazem na všeobecné obchodní podmínky, a to ke dni 18. 12. 2014. Následně bylo žalované zasláno výsledné vyúčtování po ukončení úvěrové smlouvy s konečným zůstatkem 103.358,84 Kč.
7. K charakteru smlouvy nutno poznamenat, že má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru. Již na tomto místě je pak možno poukázat na ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, podle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 9 odst. 3 spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
8. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 13. 11. 2020, v němž doplnila údaje, z nichž předchůdce žalobkyně vycházel. K uvedeným tvrzením žalobkyně pak byl předložen matriční list klienta – žalované a další doklady. Z matričního listu se podává, že žalovaná deklarovala, že žije sama, má jednu vyživovací povinnost a pracuje jako uklízečka v základní škole s pracovním poměrem od datum na dobu určitou a s čistým měsíčním příjmem 14.901 Kč. Dále byly předloženy doklady o zjišťování zejm. interních a externích splátek žalované. Pokud jde o výdaje žalované, tyto měly být podle tvrzení žalobkyně brány v úvahu v rozsahu nákladů na bydlení a dalších nákladů k zajištění životních potřeb žalované. Ke konkrétním výdajům a jejich výši však žalobkyní nebyly předloženy žádné důkazy a ani žalovaná se k nim v matričním listu nijak nevyjadřovala. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
9. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Předchůdce žalobkyně se podle obsahu spisu spokojil jen s neúplnými údaji, kdy zejména nebyly zjišťovány pravidelné výdaje žalované a celkové poměry její domácnosti. Rovněž nebyly jakkoliv ověřovány deklarované příjmy žalované, resp. z provedeného dokazování nic takového nevyplývá. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalované („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“), kdy i podle odstavce 3 výše citovaného ustanovení je povinností spotřebitel poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato povinnost však nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
10. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
11. V daném případě nebyla žalovaná podle obsahu spisu a předložených dokladů vůbec dotazována na pravidelné výdaje, které nepochybně mohou mít zásadní vliv na schopnosti a možnosti spotřebitele dluhy splácet. Nebylo tak zřejmé, zda a jaké měla žalovaná v době uzavření smlouvy výdaje spojené s bydlením (byť by měla bydlení ve vlastní nemovitosti), ani jaké měla další pravidelné měsíční výdaje (např. na stravu, ošacení, dopravu, vyživovací povinnost k dítěti apod.). Dále lze předchůdci žalobkyně vytknout, že vůbec nebyly ověřovány uváděné příjmy žalované, zejm. zda jí uváděný údaj odpovídal skutečnosti. Přitom u běžných příjmů by zpravidla nemělo činit jakýkoliv potíže je doložit (např. doložení pracovní smlouvy, výplatních lístků apod.).
12. Pokud bylo ve vztahu k výdajům žalované tvrzeno, že předchůdce žalobkyně snad vycházel z (blíže nespecifikovaných) výdajů žalované v odhadnuté nebo statistické výši, takový postup soud nepovažuje za dostačující. Takové (zpravidla zprůměrované) údaje totiž nepochybně nemusí korespondovat s aktuálními a zcela individuálními poměry konkrétního spotřebitele v době uzavření smlouvy a věřitel by proto měl zjišťovat (a náležitě ověřit) alespoň ty základní a nezbytné podstatné výdaje, které pravidelně každému spotřebiteli zásadně vznikají.
13. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak rovněž pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
14. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů či výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
15. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalované, kdy nelze přehlédnout, že pracovní poměr měl být žalovanou uzavřen teprve tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy a byl sjednán na dobu určitou. To nesvědčí (bez dalších údajů) o stabilitě zaměstnání žalované při předpokládaných splátkách rozvržených na období šesti let. Rovněž výše příjmů žalované necelých 15.000 Kč měsíčně s jednou vyživovací povinností a neznámými výdaji sám o sobě neskýtá jistotu o schopnosti žalované hradit dlouhodobě měsíční splátky necelých 2.700 Kč měsíčně (a zaplatit celkem částku takřka 200.000 Kč). O to měla být činnost předchůdce žalobkyně při ověřování údajů o žalované pečlivější a navíc zde vzniká pochybnost, zda na základě těch údajů, které byly k dispozici, měl být vůbec úvěr žalované poskytnut. Přitom podle uvedené právní úpravy nemůže být proces posouzení úvěruschopnosti spotřebitele založen jen na vnitřně nastavených procesech podle libovůle věřitele, ale musí vycházet z kvalifikovaného zajištění potřebných informací a jejich následného dostatečného posouzení„ s odbornou péčí“. A jedině za předpokladu, že je (objektivně posuzováno) zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, lze spotřebitelský úvěr poskytnout.
16. Pro úplnost lze dodat, že soud v této souvislosti nepovažuje za přiléhavý poukaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, když v posuzované věci jednak nebyly v matričním listu uvedeny žádné listin y k ověření žalovanou uváděných údajů (jejichž poskytnutí by žalovaná potvrdila) a dále žalovaná neuvedla (resp. předchůdce žalobkyně nepožadoval) údaje o pravidelných výdajích žalované.
17. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž především nedostatečně zjistil a ověřil příjmy a výdaje žalované a úvěr poskytnul, přestože bylo lze pochybovat o schopnosti žalované úvěr splácet.
18. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost uzavřené smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, působí od počátku a nemůže konvalidovat. K této otázce soud pro stručnost odkazuje na shodný závěr Nejvyššího soudu ČR v jeho rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 , který uzavřel, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.
19. S ohledem na tento závěr soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak bylo lze žalobou uplatněný nárok podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované a tím ke vzniku dluhu, který je předmětem řízení, došlo před účinností zák. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), vycházel soud v dalším z ustanovení 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“) - § 3028 odst. 3 o. z.
20. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
21. Ve vztahu k plnění žalované po datum pak lze vycházet z ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále o. z.), podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Z uvedených ustanovení lze dovodit, že pokud dojde ke zrušení smlouvy nebo je smlouva prohlášena za neplatnou, jsou strany smlouvy povinny si vrátit vše, co si plnily.
22. Z uvedených ustanovení lze uzavřít, že pokud dojde ke zrušení smlouvy nebo je smlouva prohlášena za neplatnou, jsou strany smlouvy povinny si vrátit vše, co si plnily. Plnili-li si obě strany vzájemně v penězích, soud provede vzájemné započtení těchto plnění (a po takovém zúčtování těchto plnění uloží povinnost vrátit rozdíl, je-li kladný, žalovanému).
23. V otázce vzájemného zúčtování plateb podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 dospěl soud k přesvědčení, že soud ve smyslu § 2993 o. z. provede zúčtování všech tvrzených a prokázaných plateb, kdy od jistiny úvěru se odečtou veškeré platby dlužníka z uvedeného vztahu; a případný kladný rozdíl tvoří existující dluh. Ačkoliv dikce zákona upouští od důrazu na vyjádření podmíněnosti vzájemných plnění, nepopírá zcela synallagmatičnost závazků takto vzniklých. Lze pak usuzovat, že i nadále budou aplikovatelné závěry soudní praxe, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Jelikož v tomto případě bylo bezdůvodné obohacení v podstatě představováno právě zmíněným rozdílem peněžitých plnění, nebylo třeba se zabývat podmíněností vzájemných závazků stran neplatné smlouvy.
24. V dané věci předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě neplatné smlouvy peněžité prostředky ve výši 97.504,79 Kč. Z přehledu plateb poskytnutého žalobkyní (č. l. 95 spisu) je pak nepochybné, že žalovaná dosud uhradila do 24. 2. 2021 celkem částku 144.436 Kč. Na straně žalované tak již došlo k přeplacení poskytnuté částky a ke dni rozhodnutí soudu bylo obohacení v celém rozsahu vráceno. Protože s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. úroků či poplatků přiznat, soud proto žalobu ve zbytku předmětu řízení (po částečném zpětvzetí) zamítnul. S ohledem na výši přeplatku by bylo uhrazeno i případné příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení od splatnosti dlužné částky vázané na doručení výzvy k zaplacení.
25. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne datum vč. přílohy a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum adresovaným žalované s podacím lístkem ze dne datum. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byla-li žalovaná o postoupení vyrozuměna (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná by byla povinna plnit žalobkyni.
26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když k částečnému zpětvzetí žaloby došlo částečně z důvodů na straně žalované, která po podání návrhu do 24. 2. 2021 uhradila částku celkem 19.900 Kč (viz opět přehled splátek č.l. 95 spisu) a v této části je potřeba považovat žalobu procesně za podanou důvodně (důvodně je takto podána žaloba i tehdy, pokud žalovaný splnil povinnost, kterou neměl). Ve zbytku předmětu řízení, který činí včetně požadovaného příslušenství ke dni vyhlášení tohoto rozsudku částku celkem 120.791,70 Kč, byla žaloba zamítnuta či vzata zpět bez okolností na straně žalované a v rozsahu 83,52 % předmětu řízení by žalovaná měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty jí však podle obsahu spisu nevznikly.
27. Žalobkyni potom z výše uvedených důvodů vznikl právo na náhradu 16,48 % nákladů řízení z částky 21.983 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.897 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 47.401,24 Kč sestávající z částky 3.020 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, výzva k plnění, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, účast u jednání; za 2 doplňující podání soud odměnu nepřiznal, neboť nově uvedené skutečnosti měly a mohly být již předmětem návrhu na vydání platebního rozkazu) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16.600 Kč ve výši 3.486 Kč. Z toho přiznaných 16,48 % činí částku 3.623 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.