Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 371/2020-25

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 52 558,80 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 300 Kč od 13. 5 2020 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 2 500 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 20 337,80 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 122,44 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 14 855,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 810,21 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 14 855,10 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020 a z částky 10 555,10 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení a dále částku 25 421 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 471,47 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 16 411,87 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 848,14 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 16 411,87 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020 a z částky 13 911,87 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 300 Kč od 13. 5 2020 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 2 500 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 20 337,80 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 122,44 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 14 855,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 810,21 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 14 855,10 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020 a z částky 10 555,10 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení a dále částku 25 421 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 471,47 Kč, úrokem ve výši 28 % ročně z částky 16 411,87 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 848,14 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 16 411,87 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020 a z částky 13 911,87 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném jednak zaplacení částky 24 637,80 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 23. 12. 2016 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 46 268 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 21 268 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 310 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 800 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 11 158 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 772 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 2. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko 20 700 Kč a poslední splátku uhradil dne 19. 9. 2017, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 24 637,80 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 14 855,10 Kč a souhrnného poplatku ve výši 9 782,70 Kč.

2. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení další částky ve výši 27 921 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 14. 11. 2016 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba, na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 55 421 Kč, z toho 30 000 Kč jako samotnou půjčku a 25 421 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 172 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 750 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 17 499 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 924 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 9. 2017. Žalovaný však ani v tomto případě své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když uhradil právní předchůdkyni žalobkyně toliko 27 500 Kč a poslední splátku u této půjčky uhradil dne 19. 9. 2017, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 27 921 Kč, sestávajícího z nezaplacené jistiny ve výši 16 411,87 Kč a nezaplaceného souhrnného poplatku ve výši 11 509,13 Kč.

3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 20. 1. 2020 k převedení obou pohledávek na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částky 24 637,80 Kč a 27 921 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že právnická osoba před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 13 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Soud ve věci usnesením ze dne 7. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 1. 2. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.

6. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Smlouva o zápůjčce číslo ze dne 23. 12. 2016 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 23. 12. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 46 268 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 21 268 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 310 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 800 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 11 158 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 772 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 2. 2018. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 225,52 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 23. 12. 2016, z níž vyplynulo, že žalovaný je svobodný, má jednu vyživovací povinnost, bydlí jako spolubydlící, je osobou samostatně výdělečně činnou s čistou měsíčním příjmem ve výši 12 631 Kč, vedle toho má další blíže neurčené příjmy ve výši 6 000 Kč a další příjmy domácnosti pak činí 4 500 Kč, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 5 000 Kč, aniž by tyto byly blíže specifikovány, dále žalovaný uvedl, že má u právní předchůdkyně žalobkyně další zápůjčku s měsíční splátkou ve výši 4 090 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil živnostenský list žalovaného a nijak blíže nespecifikované faktury za období 7-11/2016.

7. Z y označené jako Smlouva o zápůjčce číslo ze dne 14. 11. 2016 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 14. 11. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 55 421 Kč, z toho 30 000 Kč jako samotnou půjčku a 25 421 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 172 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 750 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 17 499 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 924 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 9. 2017. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 223,94 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 14. 11. 2016, z níž vyplynulo, že žalovaný je svobodný, má jednu vyživovací povinnost, bydlí jako spolubydlící, je osobou samostatně výdělečně činnou s čistým měsíčním příjmem ve výši částka, vedle toho má další blíže neurčené příjmy domácnosti ve výši částka, jeho celkové měsíční výdaje měly činit částka, aniž by tyto byly blíže specifikovány; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil živnostenský list žalovaného a jeho daňové přiznání za rok 2015.

8. u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.

9. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020 a podacím lístkem ze dne 24. 4. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 78 773,53 Kč nejpozději do 30. 4. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávek vzniklých na základě smlouvy číslo číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.

10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

11. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnými dohodami označenými jako Smlouva o půjčce číslo číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také ve dnech dne 23. 12. 2016 a 14. 11. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky – půjčky, v prvním případě ve výši 25 000 Kč, v druhém případě ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal vždy hotově v den uzavření té které smlouvy. Žalovaný se u půjčky číslo zavázal vrátit bance vždy celkem částku 46 268 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 21 268 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 310 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 800 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 11 158 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 772 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 2. 2018; u půjčky číslo celkem částku 55 421 Kč, z toho 30 000 Kč jako samotnou půjčku a 25 421 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 172 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 750 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 17 499 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 924 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 9. 2017; v rámci obou smluv si pak obě strany sjednaly použití , ; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala v obou případech schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být svobodný, měl mít jednu vyživovací povinnost, měl bydlet jako osoba spolubydlící a soukromě podnikat u smlouvy číslo přitom měl mít průměrný čistý měsíční příjem ve výši částka, vedle toho měl mít další blíže neurčené příjmy ve výši částka a další příjmy domácnosti ve výši částka, jeho celkové měsíční výdaje měly činit částka, aniž by tyto byly blíže specifikovány, dále měl mít žalovaný další úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně s měsíční splátkou ve výši 4 090 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil živnostenský list žalovaného a nijak blíže nespecifikované faktury za období 7-11/2016; u smlouvy číslo pak měl jeho čistá měsíční příjem činit částka, vedle toho měl mít další blíže neurčené příjmy domácnosti ve výši částka, jeho celkové měsíční výdaje měly činit částka, aniž by tyto byly blíže specifikovány; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil živnostenský list žalovaného a jeho daňové přiznání za rok 2015.

12. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je u smlouvy číslo nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, u smlouvy číslo pak ve smyslu , neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty v prvním případě peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a v druhém případě ve výši 25 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru, resp. ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V obou daných konkrétních případech pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání obou předmětných smluv s žalovaným měla mít k dispozici pouze jeho živnostenský list, v jednom případě pak daňové přiznání za uplynulý rok, přičemž tyto doklady nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznických kartách totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy žalovaného (když vedle příjmu z podnikání měl mít i další blíže nespecifikované příjmy), jaké jsou jeho skutečné výdaje, zda osoba, se kterou žije jako spolubydlící má nějaký příjem, zda nezletilé dítě, k němuž má vyživovací povinnost, žije s ním, nebo na něj hradí výživné apod.., neboť všechny tyto údaje by mohly naprosto změnit skutečné poměry žalovaného při posouzení, zda je tento schopen dané úvěry splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla ani v jednom případě dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u obou smluv dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost obou předmětných spotřebitelských smluv o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

19. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému u smlouvy číslo poskytla částku 25 000 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 20 700 Kč, dosud tedy žalovaný u této půjčky dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 4 300 Kč (25 000 Kč – 20 700 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. U půjčky číslo poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 30 000 Kč, žalovaný však této vrátil částku 27 500 Kč a dosud tedy dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 2 500 Kč (30 000 Kč – 27 500 Kč), kdy i tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení celkem částky 6 800 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smluv, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 23. 4. 2020 a podacím lístkem ze dne, dle kterého měl žalovaný uhradit svůj dluh nejpozději do 30. 4. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 4. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 29. 4. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 12. 5. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 13. 5. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 %, resp. 8,5 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s  nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

20. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení obou shora specifikovaných pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

21. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

22. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 6 800 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 52 558,80 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu, s ohledem na výši požadovaného jen kapitalizovaného příslušenství, je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. ), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.