Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 207/2020-27
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 65 380 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 30 380 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 50 380 Kč od 26. 4. 2019 do 20. 7. 2019 a z částky 20 380 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do částky 30 380 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 50 380 Kč od 26. 4. 2019 do 20. 7. 2019 a z částky 20 380 Kč od 21. 7. 2019 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 24. 4. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobkyni částku ve výši 65 380 Kč spolu s úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se co do 54 139 Kč jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy číslo uzavřené dne 25. 10. 2017 a co do částky 15 000 Kč o část dlužné smluvní pokuty za prodlení vyčíslené 0,1% denně z neuhrazené celkové dlužné částky ve výši 50 380 Kč ode dne 26. 4. 2019 do 24. 4. 2020. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně zapůjčila žalované v hotovosti 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 24 139 Kč (představující úrok ve výši 7 352 Kč, administrativní poplatek ve výši 7 760 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 9 027 Kč), to vše v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč, v případě poslední splátky po 3 003 Kč. Žalovaná však řádně neplnila, dle tvrzení žalobkyně neuhradila ničeho, přičemž zůstala dlužna 54 139 Kč, ovšem žalobkyně nepožaduje nespotřebované poplatky za zpracování, doručení a flexibilní splácení, za administrativní činnost a komfortní splácení, ve výši 3 759 Kč, tedy spolu se smluvní pokutou na žalované požaduje zaplatit 65 380 Kč.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Soud ve věci nařídil jednání na 11. 3. 2021, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě svého zástupce, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti stran dle § 101 odst. 3 o.s.ř.
4. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce včetně smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že tuto uzavřely dne 25. 10. 2017 žalovaná a žalobkyně. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni souhrnný poplatek ve výši 24 139 Kč (skládající se z úroku 7 352 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení 7 760 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení 9 027 Kč), to vše v pravidelných 18-ti měsíčních splátkách po 3 008 Kč a poslední splátce ve výši 3 003 Kč, počínaje dnem, kdy uplyne měsíc od uzavření smlouvy. Součástí smlouvy se pak prostřednictvím tzv. včleňovací doložky staly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Dle ustanovení o smluvní pokutě ve smluvních podmínkách se smluvní strany dohodly, že v případě prodlení zákazníka s placením splátek celkové dlužné částky vzniká anonymizováno nárok na smluvní pokutu, jejíž výše činí 0,1% denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky, ohledně nichž je zákazník v prodlení. Podpisem smlouvy žalovaná stvrdila, že jí byla částka 30 000 Kč v hotovosti předána.
5. Ze zákaznické karty soud zjistil, že před podpisem shora citované smlouvy žalobkyně ověřovala tzv. úvěruschopnost žalované tak, že si od ní nechala sdělit její měsíční příjmy a výdaje a nechala si předložit občanský průkaz, pracovní smlouvu a tři výplatní pásky. Vyjma svého příjmu ze zaměstnání v pozici uklízečka u příjmení anonymizováno ve výši 9 979 Kč, je v kolonce další čisté příjmy uvedena částka 30 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně má jít o příjem manžela, přičemž měsíční výdaje žalované pak činí 700 Kč.
6. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto zápůjčku uhradila celkem 0 Kč.
7. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že tímto dopisem ze dne 3. 7. 2019 byla žalovaná vyzvána zástupcem žalobkyně k úhradě 63 130,64 Kč celkem s tím, že pokud tak do 10. 7. 2019 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby v této věci. Z přiloženého podacího archu se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 4. 7. 2019.
8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně žalované dne 25. 10. 2017 na základě písemné smlouvy o zápůjčce z téhož dne předala v hotovosti částku 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 24 139 Kč Kč, to vše v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč, v případě poslední splátky po 3 003 Kč, počínaje dnem, kdy uplyne měsíc od uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěryschopnost žalované tak, že vycházela z příjmů domácnosti žalované v celkové výši 39 979 Kč sestávajících z příjmů žalované ve výši 9 979 Kč doloženého pracovní smlouvou a třemi výplatními páskami (soudu ovšem předloženy nebyly), a nedoloženého dalšího čistého příjmu domácnosti ve výši 30 000 Kč, a odhadovaných výdajů žalované ve výši 700 Kč. Žalovaná zapůjčené prostředky nevrátila, proto žalobkyně uplatnila právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z celkové dlužné částky za dobu od 26. 4. 2019 do 24. 4. 2020 omezenou částkou 15 000 Kč.
9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
10. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o sopotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úěru jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
14. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
15. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena písemná smlouva o zápůjčce, ale s ohledem na postavení žalované coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
16. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice číslo a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
17. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.
18. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.
19. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně. Od žalované si dle svých tvrzení vyžádala informace o příjmech a výdajích, jež měly být doloženy pracovní smlouvou a třemi výplatními páskami, ovšem proto, že nebyly připojeny k žalobě, se lze právem domnívat, že je žalobkyně žádným způsobem neověřila. K uvedenému závěru vedou soud skutečnosti, jež jsou mu známy z úřední činnosti, kdy z řízení o rozvod manželství žalované, jakož i řízení o výživné na nerozvedenou manželku, je zřejmé, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy nesdílela společnou domácnost s manželem, jak žalobkyně tvrdí, a i kdyby tomu tak bylo, manžel v žádném případě nedosahoval žalobkyní tvrzeného měsíčního příjmu 30 000 Kč čistého. Znalost poměrů žalované vyvěrající z úřední činnosti soudu jen posiluje přesvědčení, které soud nabyl již z nedoložených údajů zapsaných do zákaznické karty, že žalobkyni schopnost žalované splácet úvěr řádně a věrohodně neověřila a spokojila se pouze s tvrzeními žalované samé. Žalobkyně se k jednání se k jednání soudu, byť po předchozí omluvě, nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., neunesla tak břemeno důkazní ohledně toho, jakým způsobem prověřovala schopnost žalované úvěr splácet.
20. Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o zápůjčce, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalované zápůjčku žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu.
21. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, jedná se mezi stranami o plnění bez právního důvodu a příjemci, tedy žalované, podle § 2991 odst. 2 o. z. vzniká bezdůvodné obohacení, které je podle § 2991 odst. 1 o. z. povinna ochuzenému, tedy žalobkyni, vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 30 000 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná byla od 21. 7. 2019, tedy ode dne následujícího, kdy se nejpozději poslední den 15-ti denní odběrní lhůty mohla seznámit s předžalobní výzvou zástupce žalobkyně vypravenou dne 4. 7. 2019, v prodlení, soud žalobkyni podle § 1970 přiznal i příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. Neboť žalobkyni požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně, soud jsa jejím návrhem vázán, přisoudil žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne 21. 7. 2019 v této výši, když ta nijak neodporuje nař. vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části předmětu řízení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť v řízení převážně úspěšné žalované dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.