Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
9 C 268/2020-37
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa
zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 10 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 500 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 6 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 036,93 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 086,27 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 500 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 6 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 036,93 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 086,27 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 25. 9. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 500 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 036,93 Kč odpovídajícím sazbě 23,72 % ročně z částky 8 086,27 Kč za dobu od 9. 5. 2018 do 29. 11. 2019, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 8 086,27 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 074,91 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 8 086,27 Kč za dobu od 16. 5. 2018 do 29. 11. 2019 a zákonným úrokem z prodlení z částky 8 086,27 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 28. 3. 2017. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso splátek 11 100 Kč. Porušil však sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Celkem na svůj dluh uhradil 15 600 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to ve výši 10 500 Kč. Tato částka, jejíž úhrady se žalobkyně domáhala, sestávala z dlužné jistiny ve výši 8 086,27 Kč a nesplacené části poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 413,73 Kč. Žalobkyně si dále v žalobě nárokovala shora popsané příslušenství v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.
2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 28. 3. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 2 100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, to vše v 58 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč s tím, že první splátka měla být dle smlouvy splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každá následující pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla dle bodu 1.3 smlouvy uzavřena na dobu určitou v trvání 58 týdnů. Zápůjční úroková sazba činila dle bodu 1.4 smlouvy 23,72 % ročně, přičemž byla platná po celou dobu trvání smlouvy.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29. 11. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o úvěru byla s účinností k datu uzavření postupní smlouvy postoupena na žalobkyni, a to ve výši 10 500 Kč.
6. Z oznámení o postoupení pohledávky z 29. 11. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ho, aby na svůj dluh napříště plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně. Dle přiloženého poštovního podacího lístku bylo oznámení odesláno žalovanému dne 13. 12. 2019.
7. Z předžalobní výzvy z 30. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 15 726,38 Kč vzniklého z titulu shora uvedené smlouvy o úvěru ve lhůtě do 7. 5. 2020 s upozorněním, že pokud nebude dluh zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.
8. Z žalobkyní předložených listinných důkazů vzal soud za prokázaný následující skutkový stav věci:
Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a žalovaným dne 28. 3. 2017 poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 2 100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, to vše v 58 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každá následující pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla dle bodu 1.3 smlouvy uzavřena na dobu určitou v trvání 58 týdnů. Zápůjční úroková sazba činila dle bodu 1.4 smlouvy 23,72 % ročně, přičemž byla platná po celou dobu trvání smlouvy. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla s účinností k 29. 11. 2019 postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný právním předchůdcem žalobkyně písemně informován. Žalobkyně sama následně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy.
9. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění
10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
12. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši.
17. Žalovanému tak na základě smlouvy a rovněž i dle citovaného § 2395 o. z. nepochybně vznikla povinnost vrátit poskytnuté prostředky a rovněž zaplatit úrok z úvěru. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby však bylo klíčové, jak vysoký úrok byl vlastně v předmětné smlouvě sjednán a zda žalovaného rovněž stíhá povinnost zaplatit všechny ve smlouvě sjednané poplatky související s úvěrem.
18. Výše samotného úroku byla v textu smlouvy o úvěru vyjádřena jednak absolutní částkou 2 100 Kč (bod 1.7 smlouvy), jednak ve formě zápůjční úrokové sazby ve výši 23,72 % ročně (bod 1.4 smlouvy). Uvedená absolutní výše úroku přitom odpovídala zmíněné zápůjční úrokové sazbě z jistiny úvěru za sjednanou dobu trvání smlouvy, tj. za dobu 58 týdnů. V bodě 1.4. smlouvy bylo výslovně uvedeno, že úrok, k jehož úhradě se žalovaný zavázal, je stanovený fixní úrokovou sazbou, která je platná po celou dobu trvání smlouvy. Na podkladě uvedených smluvních ustanovení nelze dospět k jinému závěru, než že žalovanému z předmětné smlouvy o úvěru vznikla povinnost uhradit smluvní úrok ve výši 2 100 Kč, a to bez ohledu na to, zda se následně dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru, nebo svůj dluh ze smlouvy uhradil řádně a včas. Soud si je vědom toho, že podle § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. obecně platí, že úvěrující má právo na úrok z úvěru až do vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Uvedené ustanovení je však ustanovením dispozitivním a nic nebrání tomu, aby se smluvní strany ve smlouvě o úvěru od tohoto ustanovení odchýlily. Tak se tomu přitom v řešené věci stalo.
19. Soud nepřehlédl, že dobou trvání smlouvy se vedle již citovaného bodu 1.3. zabývá též ustanovení bodu 2.6 smlouvy. V něm je uvedeno, že se smlouva uzavírá na dobu určitou, určenou počtem týdnů dle článku 1 smlouvy, která trvá ode dne poskytnutí spotřebitelského úvěru dle této smlouvy (přijetí peněžních prostředků zákazníkem) až do dne vypořádání veškerých závazků, které vznikly na základě nebo v souvislosti se spotřebitelským úvěrem dle této smlouvy, s výjimkou oprávněného odstoupení, kdy smlouva zaniká doručením odstoupení druhé smluvní straně. Již samotné ustanovení bodu 2.6. smlouvy je možno hodnotit jako vnitřně rozporné, neboť umožňuje dva možné jazykové výklady toho, na jak dlouhou dobu byla smlouva sjednána. Buď je totiž doba trvání smlouvy bez dalšího určena počtem týdnů dle článku 1 smlouvy (58 týdnů), jak vyplývá z první věty souvětí uvedeného v bodě 2.6. smlouvy, nebo je doba trvání smlouvy závislá na tom, zda vůbec a případně kdy žalovaný vypořádá své závazky ze smlouvy vzniklé, jak by vyplývalo z dalšího pokračování předmětného souvětí. V prvém případě by bez ohledu na to, zda žalovaný dostojí závazkům, které pro něj ze smlouvy plynou, činila doba trvání smlouvy 58 týdnů od data poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, ve druhém by pak sice doba trvání smlouvy rovněž započala v den poskytnutí úvěru, konec této doby by však závisel na tom, kdy budou ze strany žalovaného uhrazeny veškeré platby dle smlouvy. V takovém případě by bylo možné hovořit o tom, že doba trvání smlouvy doposud neskončila, neboť žalovaný zatím neuhradil veškeré platby, k nimž se ve smlouvě zavázal. Druhá část souvětí uvedeného v bodě 2.6. smlouvy je však navíc v rozporu s tím, co je uvedeno v bodě 1.3 smlouvy. Z něj zcela jednoznačně vyplývá, že doba trvání smlouvy činí 58 týdnů. Soud přitom považuje za klíčové ustanovení bodu 1.3. smlouvy, neboť toto se nachází hned na první straně úvěrové smlouvy, v čl. 1, který pojednává o základních parametrech smlouvy, tedy zejména o výši poskytnuté jistiny úvěru, výši jednotlivých plateb souvisejících s úvěrem, době, na kterou je úvěr žalovanému poskytnut, a sjednaném počtu a výši splátek úvěru. Žalovaný smlouvu uzavíral v pozici spotřebitele, tedy slabší smluvní strany. Jestliže smlouva nabízí dvojí možný výklad, má soud za to, že by měl být brán v potaz výklad příznivější pro žalovaného. Za situace, kdy z čl. 1 smlouvy jednoznačně vyplývá, že žalovaný je povinen zaplatit úrok v absolutní výši 2 100 Kč a že platnost zápůjční úrokové sazby 23,72 % ročně je navázána na dobu trvání smlouvy, která činí 58 týdnů, nelze akceptovat postup žalobkyně, jež si vedle úroku sjednaného absolutní částkou nárokuje ještě běžící úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 9. 5. 2018 do zaplacení (částečně kapitalizovaný ke dni postoupení pohledávky). Nárok na tento běžící úrok nemůže být oprávněný, neboť se vztahuje k období, které následovalo až po skončení sjednané doby trvání smlouvy (podle žaloby byla poslední splátka úvěru splatná k 8. 5. 2018, žalobkyně si běžící úrok nárokuje až ode dne následujícího). Soud tedy jako oprávněný posoudil toliko nárok na zaplacení úroku ve výši 2 100 Kč.
20. Vedle zmiňovaného úroku se žalovaný ve smlouvě zavázal také k úhradě poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč. Tento poplatek sice dle smlouvy představuje samostatnou platbu, v podstatě je však třeba jej rovněž považovat za jakousi skrytou podobu úroku, neboť jde jen o další plnění požadované právním předchůdcem žalobkyně za poskytnutí úvěru. Smysl tohoto poplatku se totiž v podstatě překrývá s účelem smluvních úroků, neboť, stejně jako sjednaný úrok, i poplatek za administrativní činnost sloužil na jedné straně k pokrytí nákladů právního předchůdce žalobkyně souvisejících s poskytnutím peněžních prostředků, na straně druhé přinejmenším částečně i k dosažení jeho obchodního zisku. Z uvedených důvodů soud zmíněný poplatek za administrativní činnost hodnotil jako součást úplaty za poskytnutí úvěru a jeho výši posuzoval společně s výší sjednaného úroku. Dospěl přitom k závěru, že částku 5 100 Kč, která odpovídá součtu smluvního úroku a poplatku za administrativní činnost, nelze považovat za nepřiměřenou úplatu ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a dalším okolnostem, za nichž byl úvěr sjednán, a že právnímu předchůdci žalobkyně proto na základě předmětné smlouvy vznikl nárok i na úhradu této částky.
21. Předmětem smlouvy o úvěru bylo dále i ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Soud i toto ujednání hodnotil z hlediska jeho přiměřenosti a souladu s dobrými mravy. Vycházel v prvé řadě z toho, že zde existovala možnost úhrady sjednaných splátek úvěru formou bezhotovostních plateb, které jsou již dlouhou dobu v platebním styku naprosto běžně využívány. I pokud by soud pominul fakt, že mnohé bankovní domy již delší dobu podobné platby provádí bez jakýchkoliv poplatků, je evidentní, že náklady vzniklé právnímu předchůdci žalobkyně při bezhotovostní formě splácení úvěru by v každém případě oproti shora uvedenému poplatku byly naprosto minimální. Obecně lze samozřejmě konstatovat, že je zcela na vůli smluvních stran, jakou formu splácení úvěru si ve smlouvě sjednají. V řešené věci však byla mezi účastníky uzavřena smlouva formulářového typu, přičemž soud nepochybuje o tom, že některé její předem právním předchůdcem žalobkyně nastavené parametry žalovaný reálně neměl možnost jakkoliv ovlivnit, a to mimo jiné právě i formu, jakou bude právnímu předchůdci žalobkyně hradit sjednané splátky úvěru. Těžko si lze totiž představit, že by si žalovaný dobrovolně zvolil formu hotovostního splácení úvěru za situace, kdy je tato výrazně zpoplatněna, a přitom bezhotovostní forma splácení by pro něj byla v podstatě beznákladová. Soudu je navíc z úřední činnosti známo, že ve smlouvách právního předchůdce žalobkyně je hotovostní forma splácení naprosto standardním ujednáním. Soud doposud rozhodoval již desítky sporů vzniklých ze smluv o zápůjčkách a úvěrech poskytnutých právním předchůdcem žalobkyně, přičemž se doposud nesetkal s tím, že by ve smlouvě byl ujednán bezhotovostní způsob splacení zápůjčky či úvěru. Za těchto okolností v žádném případě nelze akceptovat, aby poplatek za hotovostní režim splátek odpovídal 40 % z částky, která byla žalovanému fakticky poskytnuta, a flagrantně tak navyšoval již tak dosti vysoké celkové náklady žalovaného v souvislosti s poskytnutím úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 6 000 Kč se zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti.
22. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že žalovanému dle předmětné úvěrové smlouvy vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč, úrok ve výši 2 100 Kč a poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, celkem tedy 20 100 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na tento dluh uhradil více, než kolik vyplývá z podané žaloby, tedy více než 15 600 Kč. Soud proto uvedenou částku započetl na shora uvedený celkový dluh žalovaného z předmětné smlouvy a dospěl k závěru, že žalovanému zbývá uhradit 4 500 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost uvedenou částku žalobkyni zaplatit, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 16. 5. 2018 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu.
23. Co do zbývající požadované částky ve výši 6 000 Kč pak soud ze shora popsaných důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani nárok na zaplacení požadovaného smluvního úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 086,27 Kč od 9. 5. 2018 do zaplacení, který žalobkyně částečně kapitalizovala za dobu od 9. 5. 2018 do 29. 11. 2019 na částku 3 036,93 Kč. V podrobnostech soud odkazuje na shora uvedenou argumentaci. V neposlední řadě byla žaloba zamítnuta i v té části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky převyšující přiznaných 4 500 Kč.
24. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 10 500 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 4 500 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 6 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu je tedy třeba za procesně úspěšného považovat žalovaného. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 43 % ku 57 % ve prospěch žalovaného. Tomu by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 14 % (57 % - 43 % = 14 %). Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným a dle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
25. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách.
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.