Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
110 C 46/2020-92
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátkou titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 172 155 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 88 917 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 9 % ročně z částky 33 249 Kč od 23. 8. 2018 do 25.8.2019 a
ve výši 9 % ročně z částky 88 917 Kč od 26. 8. 2018 do zaplacení
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 34 236 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 9 % ročně z částky 89 904 Kč od 23. 8. 2018 do 25.8.2019 a
ve výši 9% ročně z částky 34 236 Kč od 26. 8. 2018 do zaplacení a
smluvní pokuty ve výši 49 002 Kč spolu s úrokem ve výši 102,64 % ročně z částky 97 470,16 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 239 392 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 88 917 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 33 249 Kč od 23. 8. 2018 do 25.8.2019 a ve výši 9 % ročně z částky 88 917 Kč od 26. 8. 2018 do zaplacení II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 34 236 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 89 904 Kč od 23. 8. 2018 do 25.8.2019 a ve výši 9% ročně z částky 34 236 Kč od 26. 8. 2018 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 49 002 Kč spolu s úrokem ve výši 102,64 % ročně z částky 97 470,16 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 239 392 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 5.10.2020 domáhala zaplacení částky ve výši 172 155 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovaným dne 12.4.2018 smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč, který mu téhož dne vyplatila na účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s efektivní úrokovou sazbou 167,74 % ročně, a to v 18 měsíčních splátkách po 11 083 Kč, počínaje květnem 2018. Žalovaný však na svůj dluh zaplatil pouze částku 11 083 Kč dne 14.5.2018 a dále úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k jeho zesplatnění ke dni 21.8.2018. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení částky ve výši 121 755,74 Kč představující dlužnou jistinu 97 470,16 Kč a dlužný obchodní úrok do zesplatnění ve výši 24 285,58 Kč, a dále částku ve výši 998 Kč sestávající ze dvou smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky 2 a 3 po dobu delší 30 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit částku 400 Kč, sestávající z částky 2 x 200 Kč za každou ze splátek č. 2 a 3, s níž se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 121 755,74 Kč od 23.8.2018 do 5.10.2020 v kapitalizované výši 49 002 Kč a obchodního úroku z nesplacené jistiny, tj. z částky 97 470,16 Kč ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, tj. od 23.8.2018, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 239 392 Kč. Žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení běžící od 23.8.2018 do zaplacení z částky 123 153 Kč (tj. z jistiny, obchodního úroku naběhlého do dne zesplatnění a smluvních pokut naběhlých do zesplatnění). Žalobkyně dále uvedla, že je společností s povolením obec národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry a před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta. Žalobkyně zaslala žalovanému před podáním žaloby výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni však nereagoval.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalovanému doručena do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 18.1.2021. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud proto jednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.
4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.
5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry.
6. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru číslo prohlášení klientů spolu s kopií občanského průkazu soud zjistil, že žalovaný podepsala tento návrh dne 12. 4. 2018, a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč, s tím, že se zavázal žalobkyni vrátit částku 199 494 Kč v 18 měsíčních splátkách po 11 083 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném doklady a informace nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k čemuž jí žalovaný podpisem smlouvy výslovně zmocnil. Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl žalovanému poskytnut i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz Předsmluvní formulář z 12.4.2018).
7. Z hodnocení klienta, tj. z údajů sdělených dne 12.4.2018 žalovaným žalobkyni pro účely posouzení jeho úvěruschopnosti, má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je zaměstnána na dobu neurčitou, a jeho pravidelný čistý měsíční příjem činil 24 500 Kč. Jako jeho výdaje bylo v hodnocení klienta uvedeno životní minimum ve výši 3.410 Kč, žalovaný uved, že je svobodný. Náklady žalovaného na bydlení měly činit 1 400 Kč s tím, že měl bydlet u rodičů. Celkové výdaje žalovaného měly činit 4 810 Kč a s připočtením rezervy ve výši 1 000 Kč měly volné zdroje žalovaného činit 18 690 Kč.
8. Podle pracovní smlouvy ze dne 26.9.2017 spolu se mzdovým výměrem měl měsíční příjem žalovaného činit 25 216 Kč. Podle historie transakcí činil počáteční stav na účtu žalovaného ke dni 1.2.2018 zápornou částku - 99,80 Kč a konečný stav ke dni 11.4.2018 částku 15 306,51 Kč. Podle mzdového lístku za leden 2018 činila měsíční výplata žalovaného 26 851 Kč. Podle mzdového lístku za únor 2018 činil příjem žalovaného 26 348 Kč, přičemž žalovanému byla sražena částka 700 Kč na exekuci. Podle mzdového lístku za březen 2018 činila výplata žalovaného 27 006 Kč.
9. Z výpisu záznamů z registru SOLUS a z ověření v registru NRKI (CBS) má soud za prokázané, že žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když zároveň v registru NRKI je osoba žalovaného vyhodnocena jako osoba bez skóre, s kódem příznaku 14, tj. žalovaný byl v registru příliš nový nebo měl rozpracované žádosti.
10. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován, jak je zřejmé z oznámení o schválení úvěru ze dne 13. 4. 2018, dodejky a splátkového kalendáře. Žalobkyně proto odeslala na účet žalovaného částku ve výši 100 000 Kč, jak je zřejmé z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 12. 4. 2018.
11. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalovaného na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkem částku 11 083 Kč.
12. Z výzev k zaplacení ze dne 18.7.2018 a 17.8.2018 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek. Výzvou ze dne 17.8.2018 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve výši 33 249 Kč.
13. Z oznámení ze dne 21.8.2018 vyplývá, že žalobkyně odeslala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě celého dluhu.
14. Z předžalobní výzvy ze dne 16.9.2019 ve spojení s podacím archem ze dne 17.9.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu a oznámila mu, že ke dni 21.8.2018 došlo k zesplatnění celého úvěru. žalobkyně současně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení jeho závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.
15. Soud pro nadbytečnost zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, zejména vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek.
16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Podle § 1968 věta prvá o.z. , podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z. , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 88 917 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet.
23. Žalovaný k posouzení své úvěruschopnosti předložil jen tři mzdové lístky, z nichž je zřejmé, že jeho průměrný měsíční příjem za leden až březen 2018 činil 26 765 Kč. Ze mzdového lístku za únor 2018 je pak zřejmé, že žalovaný měl exekuci. Z historie transakcí je pak zřejmé, že počáteční stav na účtu žalovaného ke dni 1.2.2018 činil zápornou hodnotu - 99,80 Kč, přičemž ke dni 11.4.2018 žalovaný na účtu 15 306,51 Kč. Jestliže splátka činila 11 083 Kč a celkové výdaje žalovaného měly podle hodnocení klienta činit 4 810 Kč, pak je zřejmé, že žalovaný neměl dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Žalobkyně, přestože jí tyto skutečnosti musely být zřejmé, se jimi řádně nezabývala. Nad to se žalobkyně pouze spokojila s tvrzením žalovaného, že je svobodný, bydlí u rodičů a jeho náklady na bydlení činí 1 400 Kč, a tyto skutečnosti si nijak neověřovala. Soud má pochybnosti o tom, že by v této částce 1 400 Kč byly zahrnuty rovněž náklady na spotřebu elektrické energie, případně plynu a spotřebu vody, přičemž žalobkyně tyto údaje od žalovaného zjevně nepožadovala, přestože podle článku B) smlouvy tak měla možnost učinit, resp. si ji sama vyhradila. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným k posouzení jeho úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovaným zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovaným žádným způsoben neověřovala a dále nezkoumala.
24. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že„ poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková“ ...„ Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
25. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalovaného v zásadě vyhradila právo mu úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že úvěrová smlouva je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 o.z. neplatná. Žalobkyně pak i přes písemnou výzvu soudu ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.
26. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z. , neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, příjmení příjmení, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, právnická osoba, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, příjmení, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
27. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet částku ve výši 100 000 Kč, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vrátit ve smyslu § 2991 o.z. Protože však žalovaný uhradil žalobkyni částku 11 083 Kč, odečetl soud tuto částku od částky 100 000 Kč, činí zbývající dluh žalovaného 88 917 Kč. Z tohoto důvodu přiznal soud žalobkyni nárok na tuto částku, a to spolu s úrokem z prodlení z této částky podle § 1970 o.z. ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , a to ode dne 23.8.2018 z částky 33 249 Kč do 25.8.2018 a poté od 26.8.2018 z celé přiznané částky do zaplacení. Z předložených důkazů totiž vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení pouze částky 33 249 Kč výzvou ze dne 17.8.2018, která byl žalovanému doručena 20.8.2018 s ohledem na ust. § 573 o.z. a k zaplacení celé částky oznámením ze dne 21.8.2018, které bylo žalovanému doručeno 24.8.2018 ve smyslu § 573 o.z. . Protože žalovaný byl od 21.8.2018 v prodlení s vrácením částky 33 249 Kč, přičemž žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od 23.8.2018 a dále v prodlení s vrácením celé částky od 25.8.2018, rozhodl soud jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.
28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Vzhledem k tomu, že soud žalobě vyhověl co do částky 88 917 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, tj. co do částky 34 236 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 89 904 Kč od 23. 8. 2018 do 25.8.2019 a ve výši 9% ročně z částky 34 236 Kč od 26. 8. 2018 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 49 002 Kč spolu s úrokem ve výši 102,64 % ročně z částky 97 470,16 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 239 392 Kč, rovná se v zásadě úspěch žalobkyně jejímu neúspěchu. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).