Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
5 C 8/2021-93
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 9 958,81 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 700 Kč od 11. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 6 258,81 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 731,69 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 9 958,81 Kč od 21. 5. 2019 do 10. 11. 2020 a co do zákonného úroku z prodlení z částky 6 258,81 Kč od 11. 11. 2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 700 Kč od 11. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 6 258,81 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 731,69 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 9 958,81 Kč od 21. 5. 2019 do 10. 11. 2020 a co do zákonného úroku z prodlení z částky 6 258,81 Kč od 11. 11. 2020 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 11. 2020 domáhala na žalované zaplacení částky 9 958,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 731,69 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 958,81 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že dne 20. 4. 2018 uzavřela původní věřitelka právnická osoba se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky do výše 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřitelce poskytnuté finanční prostředky a zaplatit úrok z úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru. Žalovaná čerpala finanční prostředky ve výši 14 700 Kč. Žalovaná dosud dluží jistinu úvěru ve výši 9 958,81 Kč. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 na společnost právnická osoba Následně společnost právnická osoba postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2019.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což jsou obec a číslo. Z ust. § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o.s.ř. , a to ke dni 19. 3. 2021. Současně se žalobou bylo žalované doručeno i předvolání k prvnímu jednání, které se konalo dne 7. 4. 2021. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř.
3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
4. Původní věřitelka společnosti právnická osoba poskytla žalované finanční prostředky ve výši 3 700 Kč, což vyplývá z potvrzení o provedených platbách na č.l. 20, 22, 24, 28 a 32 spisu. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka poskytla žalované finanční prostředky ve výši 14 700 Kč, jak tvrdila v žalobě. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání nedostavila, nemohla být poučena dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o svém břemenu důkazním.
5. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, a to ani přes výzvu soudu učiněnou písemně.
6. Pohledávka za žalovanou byla postoupena původní věřitelkou nejprve na společnost právnická osoba a poté touto společností na žalobkyni.
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.
8. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou právnická osoba a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
9. Žalobkyně neprokázala, že by předchozí věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, když ke svým obecným tvrzením obsaženým v žalobě nenavrhla žádné důkazy. Předchozí věřitelka tak nepostupovala dle § 87 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o.z. ve spojení s ustanovením § 588 o.z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Na základě neplatně uzavřené smlouvy o úvěru poskytla předchozí věřitelka žalované částku 3 700 Kč, kterou žalovaná dosud nevrátila. Nárok žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, na zaplacení dlužné částky 3 700 Kč vyplývá z ustanovení § 2991 o. z. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
10. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o.z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě o úvěru. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu úvěru) na žádost věřitele. Výzva k plnění (společně s oznámením o postoupení pohledávky) byla žalované odeslána dne 4. 11. 2020, tudíž dne 7. 11. 2020 se dostala do dispozice žalované. Žalovaná byla povinna dle výzvy plnit ve lhůtě tří dnů, tj. do 10. 11. 2020, počínaje dnem 11. 11. 2020 je tak žalovaná v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tedy ve výši 8,25 % ročně.
11. V tomto sporu byla z větší části úspěšná žalovaná, které však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
12. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.