Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 C 235/2020-38

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem titul. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum

bytem adresa žalované

o zaplacení 11 975 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 6.200,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.200,00 Kč za dobu od 28.4.2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 8.275,00 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.075,00 Kč za dobu od 28.4.2017 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 6.200,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.200,00 Kč za dobu od 28.4.2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 8.275,00 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.075,00 Kč za dobu od 28.4.2017 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobou z 20.8.2020 domáhala se žalobkyně úhrady částky 9.275,00 Kč jako jistiny úvěru (7.000,00 Kč) a poplatku za poskytnutí úvěru (2.275,00 Kč) ze smlouvy, kterou s žalovanou jako dlužníkem uzavřela a na základě které jí poskytla úvěr ve výši 7.000,00 Kč, dále částky 2.500,00 Kč jako poplatků za upomínky a 2.700,00 Kč jako smluvní pokuty, vyúčtované v důsledku prodlení žalované s vrácením úvěru. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle zákona (dále ) bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání.

2. Ze smlouvy o zápůjčce a všeobecných obchodních podmínek žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaná elektronickou formou podepsala dne 5.4.2017 v 16.55 hodin oba uvedené dokumenty, přičemž dle uvedené smlouvy jí měla žalobkyně poskytnout bezhotovostním převodem na účet žalované zápůjčku ve výši 7.000,00 Kč, kterou se žalovaná včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 2.275,00 Kč zavázala vrátit do 27.4.2017. Pro případ prodlení byly sjednána poplatky za upomínku v písemné podobě 500,00 Kč, ve formě e-mailu 100,00 Kč, a smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Z výpisu z účtu žalobkyně vzal soud za prokázáno, že tato poukázala žalované částku 7.000,00 Kč v den podpisu smlouvy, tj. 5.4.2017, na účet žalované. Úhradu dlužné částky urgovala žalobkyně upomínkami z 4.5.2017, 11.5.2017, 18.5.2017, 27.5.2017 a 11.6.2017, naposled pak předžalobní výzvou z 8.1.2019.

3. Z výplatních pásek, spisů spisová značka a spisová značka a z výpisů z účtu žalované za leden až březen 2017 vzal soud za prokázáno, že žalovaná k posouzené své úvěruschopnosti předložila žalobkyni dvě výplatní pásky za leden a únor 2017, z nichž vyplýval čistý měsíční příjem 14.838,00 Kč, resp. 14.636,00 Kč. Při porovnání příjmové a výdajové stránky žalované, jak plyne z výpisů z účtu, pak vyplývá, že tento příjem měla žalovaná vždy v rozmezí 14.636,00 Kč až 14.838,00 Kč (za prosinec 2017 14.767,00 Kč, který obdržela v lednu 2017). Náklady na SIPO činily u žalované 6.537,00 Kč měsíčně. Mimoto žalovaná čerpala dne 26.1.2017 půjčku od právnická osoba ve výši 4.500,00 Kč převodem na účet, a měla dále závazky z dalších obdobných smluvních vztahů – u společnosti právnická osoba sjednala úvěr 4.680,00 Kč dne 16.12.2016, z něhož splatila 2.000,00 Kč (viz rozsudek ve věci spisová značka), u právnická osoba čerpala úvěr 100.000,00 Kč, který byl zesplatněn 29.5.2016, kdy pohledávka činila 53.412,58 Kč (viz rozsudek ve věci spisová značka). Zůstatek finančních prostředků na účtu žalované přitom zjevně nepostačoval ani na pokrytí běžných potřeb žalované, kdy v lednu 2017 byl konečný zůstatek 1.581,24 Kč (přičemž žalovaná čerpala úvěr 4.500,00 Kč od právnická osoba), v únoru 2017 činil zůstatek 151,59 Kč a v březnu 2017 činil 117,69 Kč.

4. Dle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, uhradila žalovaná na splácení svého závazku částku 800,00 Kč.

5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle an. zákona (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě o.z., a dle dle zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poukázala žalobkyně na účet žalované sjednanou úvěrovou jistinu 7.000,00 Kč (bez ohledu na její označení jako zápůjčka, neboť uzavřená smlouva naplňuje definici spotřebitelského úvěru dle ZSÚ).

6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele ( ZSÚ), a s odbornou péčí ( ZSÚ), kterou definuje , písm. p) zákona Soud dospěl s ohledem na výše uvedené závěry dokazování k závěru, že se tak nestalo. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 7.000,00 Kč dne 5.4.2017 s tím, že žalovaná tento měla včetně poplatku vrátit do 27.4.2017, tj. ještě v tomtéž měsíci. Celková částka 9.275,00 Kč, kterou měla žalovaná vrátit, přitom představovala cca 63 % průměrného příjmu žalované a převyšovala finanční prostředky, které žalované po úhradě nákladů na bydlení (SIPO 6.537,00 Kč) zůstávaly měsíčně k dispozici. Uvedené skutečnosti jsou pak dokreslovány výpisy z účtu (které si ovšem žalobkyně nevyžádala, ačkoliv by z nich tristní finanční situaci žalované musela dovodit, a to včetně minimálně jednoho dalšího závazku žalované rovněž z titulu spotřebitelského úvěru), z nichž vyplývá, že měsíční zůstatek žalované na účtu po úhradě jejích potřeb v žádném případě neodpovídal výši závazku vůči žalobkyni. Žalobkyně se takto spokojila s předložením dvou výplatních pásek, aniž by (např. čestným prohlášením žalované o výši příjmů a výdajů, zejména výdajů na bydlení, doložením výdajů na bydlení, předložením výpisů z účtu) blíže zkoumala celkovou majetkovou situaci žalované. Tento postup pak byl namístě zejména z hlediska extrémně krátké lhůty splatnosti závazku a poměru výše závazku k příjmům žalované. Postup žalobkyně se tak jeví jako ryze formální, bez skutečného, pečlivého a náležitého zkoumání majetkových poměrů žalované. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy.

7. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v  a by (zejména vzhledem k druhé větě ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

8. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

9. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

10. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

11. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k  je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky ( ).

12. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení , stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. ). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v  d.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto závazku žalované pak odpovídá žalobkyní poskytnuté úvěrové jistiny 7.000,00 Kč, ponížené o provedenou platbu 800,00 Kč, tj. 6.200,00 Kč. Soud proto žalobě do této částky vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z uvedené částky ( o.z., vládní nařízení , kterým se určuje výše úroků z prodlení), a ve zbytku žalobu zamítnul. Lhůta k plnění vychází z ust.

16. Podle zákona bylo o nákladech řízení rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III, a to s ohledem na poměr úspěchu žalobkyně ve věci (42,83 % žalované částky) a neúspěchu (57,17 %), když procesně více úspěšné žalované v řízení náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Brně ke Krajskému soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.