Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 68/2020-52
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem JUDr Pavlem Kotradym ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 8 680 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení z částky 7.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1.680 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení z částky 1.680 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 735,60 Kč k rukám titul. jméno jméno, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení z částky 7.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1.680 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení z částky 1.680 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 735,60 Kč k rukám [titul]. [jméno] [jméno], advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 2. 11. 2018 mezi právním předchůdcem žalobce právnická osoba a žalovaným. Tvrdí, že poskytl žalovanému na úvěru částku 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.680 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobce do 2. 12. 2018. To však neučinil, když nezaplatil na úvěru ničeho. Proto se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 7.000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.680 Kč, to vše spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8.680 Kč za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Soud za souhlasu účastníků rozhodoval ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř.
4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 2. 11. 2018 uzavřel právní předchůdce žalobce se žalovaným smlouvou o úvěru na částku 7.000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.680 Kč, kdy tyto částky měl žalovaný právnímu předchůdci žalobce zaplatit do 2. 12. 2018. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována prostřednictvím databází, potvrzením o příjmu a porovnáním příjmové a výdajové stránky dlužníka. Žalovaný žalobci doložil výpis ze svého účtu za období července 2018, z nějž vyplývá jeho příjem ze mzdy 13.789 Kč, dále pak z půjčky od anonymizováno 3.000 Kč a neobjasněný příjem 30.000 Kč, kterému předchází zaslání 1 Kč na účet příjmení jméno. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána samotným žalobcem. Z profilu uživatele právního předchůdce žalobce vyplývá prodlení žalovaného s úvěrem 4.000 Kč a 6.000 Kč ze srpna, resp. září 2018.
5. Postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce z právního předchůdce žalobce právnická osoba bylo v řízení prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 5. 2020, kdy oznámení o postoupení bylo žalovanému zasláno dne 26. 5. 2020 právním předchůdcem žalobce.
6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv o zápůjčce, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná.
7. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazování konkrétních okolností příčin nesplácení dluhů jejich jednání označit za nemravné. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 vyplývá, že lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.
10. V případě posuzované smlouvy žalobce neprokázal, že by se neomezil pouze na tvrzení žalovaného. Správně ověřil výši jeho příjmů, avšak pouze za 1 měsíc, a to výpisem z účtu. Stran výdajů žalovaného ale ze spisu nic nevyplývá. Tato skutečnost sama o sobě je dle rozhodovací praxe Krajského soudu v Ostravě důvodem pro zkonstatování, že nebyla úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně, v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. V tomto případě je zde však dán ještě jeden mnohem podstatnější důvod, pro který je nutné uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena v souladu se zákonem. Je to skutečnost, že z výpisu žalovaného z jeho běžného účtu z července 2018 vyplývá, že žalovaný si půjčuje i od jiných společností. To vše v situaci, kdy samotnému právnímu předchůdci žalobce žalovaný v době úvěru dlužil na jiných úvěrech částky již po době splatnosti. Podle soudu tak žalobce nedostál své povinnosti postupovat při zkoumání žalovaného s odbornou péčí tak, jak je tato chápana v konstantní judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu, kterou je vykládán 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Soud si je vědom, že žalovaný nezaplatil žalobci ničeho, ale tato okolnost nemá podle zákona o spotřebitelském úvěru pro hodnocení věci žádný právní význam.
11. Proto soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobce a žalovaným za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet podle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného úvěr splácet) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobci přiznal ve vztahu k této smlouvě z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 7.000 Kč, která představuje žalovaným nezaplacenou jistinu úvěru ve výši 7.000 Kč, který mu byl žalobcem poskytnut. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení z této částky bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení.
12. Ve zbytku byla část žaloby týkající se nároku z této smlouvy zamítnuta jako nedůvodná. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její další ujednání. Žaloba se tedy zamítá v části, v níž se žalobce domáhá, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1.680 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení z částky 1.680 Kč.
13. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o zhodnocení procesní míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci, pak míra procesního úspěchu žalobce odpovídá hodnotě 80,65 % (7.000 Kč z 8.680 Kč) a neúspěchu 19,35 %. Žalobci tak přísluší z náhrady nákladů řízení 61,30 %. Náhrada nákladů řízení v tomto řízení přitom spočívá v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč a dále v nákladech právního zastoupení, představovaných odměnou advokáta podle § 14b (užití §14b je dáno tím, že soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství žalob ve skutkově a právně naprosto shodných otázkách, kdy v žalobě činí proměnou toliko výše jednotlivých dílčích nároků) spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy v tomto případě náleží za přípravu a převzetí zastoupení a písemné podání soudu (žalobu) 2 úkony právní služby po 300 Kč. Dále podle vyhlášky přísluší 2 režijní paušály po 100 Kč. Úkon předžalobní výzvy učinil sám žalobce, proto jej není možné přiznat advokátovi. Náklady právního zastoupení tak celkem činí 800 Kč Celkem činí plná náhrada nákladů řízení částku 1.200 Kč. Protože žalobci přísluší na náhradě nákladů řízení jen 61,30 %, byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení v této věci částku 735,60 Kč k rukám titul. jméno jméno, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.