Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
104 C 24/2020-50
Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudcem Mgr Markem Horáčkem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
se sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená: titul. jméno příjmení, advokátkou
se sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 82 131,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 45.616 - Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7.1.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 36.515,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24.057 - Kč od 7.1.2020 do zaplacení a dále zaplacení úroků ve výši 98,66% ročně z částky 54.646,31 Kč od 7.1.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.476 - Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 45.616 - Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7.1.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 36.515,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24.057 - Kč od 7.1.2020 do zaplacení a dále zaplacení úroků ve výši 98,66% ročně z částky 54.646,31 Kč od 7.1.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236.476 - Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru číslo žalovaný smlouvu podepsal dne 12.7.2019. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 55.000 - Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě ve výši zápůjční úrokové sazby 158,1 % ročně splácet ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4.692 - Kč splatných k 1. dni každého kalendářního měsíce počínaje září 2019. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění nebylo uhrazeno nic. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy. Podle bodu 6.4 smlouvy ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Tato nová jistina úvěru činí 68.075,07 Kč. Z této nové jistiny požaduje žalobce též úroky z prodlení, dále požaduje zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v důsledku prodlení dle bodů 6.1 a 6.2 smlouvy, resp. 6.5 smlouvy. Mimoto požaduje též podle bodu 2.2 smlouvy úroky z původní jistiny.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.
Zjištěné skutečnosti
3. Mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovaným jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 55.000 - Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný podle smlouvy zaplatit, činila 197.064 - Kč. Celková výše měsíční splátky činila 4.692 - Kč, počet splátek 42, splatné do 1. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 158,1 % ročně. Návrh na uzavření smlouvy žalovaný podepsal dne 12.7.2019.
4. Žalovanému byla žalobcem vyplacena částka 55.000 - Kč dne 16.7.2019.
5. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. V rámci tohoto hodnocení žalobce vycházel z toho, že žalovaný má příjmy ve výši 17.800 - Kč. K dispozici měl potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu za období od března do května 2019 ve výši 17.845 - Kč, výplatní pásku za duben 2019 s výší mzdy 17.645 - Kč. Jiné příjmy žalovaný neměl. Při hodnocení výdajů vycházel žalobce z toho, že žalovaný má pouze tři měsíční výdaje, a to životní minimum ve výši 3.410 - Kč, výdaje na bydlení ve výši 1.000 - Kč a ostatní výdaje ve výši 100 - Kč. Dále žalobce počítal s rezervou ve výši 1.000 - Kč na měsíc. Jako forma bydlení je uvedeno bydlení u rodičů.
6. Z nebankovního registru klientských informací, které předložil sám žalobce, vyplynulo, že žalovaný má skóre 17, což znamená, že jsou u něj pouze smlouvy nepovoleného debetu na běžném účtu a skóre nelze vypočítat.
7. Před uzavřením smlouvy byl žalovanému poskytnut předsmluvní formulář, kde jsou shrnuty parametry úvěru (jde o hutný text psaný drobným písmem). Tento formulář byl žalovaným podepsán dne 12.7.2019.
8. Žalovaný před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.
Právní posouzení
9. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost prověřil velmi nedbale, neprofesionálně, nepočínal si s odbornou péči. Pokud by žalobce úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně, pak by musel dojít k závěru, že žalovaný nebude schopen sjednaný spotřebitelský úvěr splácet. V takovém případě má pak žalobce povinnost úvěr neposkytnout. Sankcí za porušení takového ustanovení zákona je pak neplatnost uzavřené smlouvy.
11. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z měsíčního čistého příjmu žalovaného ve výši 17.800 - Kč, tento příjem lze považovat za doložený. Výše splátky měla podle smlouvy činit 4.692 - Kč měsíčně, a to po dobu 42 měsíců, jde o více jak čtvrtinu příjmů žalovaného, a to za situace, kdy příjem žalovaného je podprůměrný. Přesto žalobce vyplatil žalovanému úvěr ve výši 55.000 - Kč s vysokou měsíční splátkou. Žalobce dále zcela nerealisticky posoudil výdaje žalovaného. Pracoval totiž pouze s třemi výdaji – životním minimem ve výši 3.410 Kč, výdaji na bydlení ve výši 1.000 - Kč a dalšími výdaji ve výši 100 - Kč. Každému rozumně uvažujícímu člověku, natož pak profesionálnímu poskytovateli úvěrů, musí být zřejmé, že reálné výdaje musí být vyšší. Pracovat pouze s životním minimem je samo o sobě nezodpovědné, je zřejmé, že běžné životní náklady člověka jsou vyšší. Pokud jde o bydlení, žalobce pracoval s tím, že žalovaný bydlí u rodičů a jeho výdaje na bydlení činí 1.000 - Kč. Je otázkou, jestli tomuto údaji věřit, soud ze svojí úřední činnosti ví, že v řadě smluv, které žalobce se svými klienty uzavírá, je uvedeno, že daný klient bydlí u rodičů. Četnost takového bydlení u rodičů budí velké pochybnosti o pravdivosti těchto údajů. Jistě to nelze vyloučit, ale rozhodně to působí podezřel. Žalobce dále vůbec nepracuje s jinými výdaji kromě částky 100 - Kč, jako kdyby žalovaný neměl žádné výdaje na dopravu, na svoje záliby či další aktivity (resp. těžko předpokládat, že tyto další výdaje budou pouhých 100 - Kč měsíčně). Nerealistická je i výše rezervy 1.000 - Kč měsíčně. Při tak vysoké splátce v poměru k výši příjmu je pak třeba počítat i s možností snížení příjmů v důsledku pracovní neschopnosti – pokud by taková situace nastala, je zřejmé, že žalovaný bude mít problémy splátky dodržet, a to i za předpokladu, že jeho výdaje budou minimální. Lze tedy shrnout, že žalobce schopnost žalovaného splácet sjednaný úvěr posoudil zcela nedostatečně. Zdůraznit je přitom nutné to, že žalobce se nemůže spoléhat pouze na to, co mu sdělí potenciální klient, informace si musí opatřovat i sám a údaje poskytnuté klientem musí prověřit, resp. kriticky posoudit, tedy zhodnotit, zda klientem předložené informace jsou věrohodné. Žalobce těmto povinnostem nedostál, příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru porušil.
12. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Nový občanský zákoník , tj. zákon č. 89/2012 Sb. , účinný od 1.1.2014 pak prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1 ). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto neodpovědné jednání potom vedlo ke vzniku široké skupiny osob, která se ocitla v dluhové pasti. Přestože ověření úvěruschopnosti dlužníka lze ze strany věřitele považovat za samozřejmé a zcela logické jednání a přestože povinnost věřitele takto jednat lze dovodit z obecných principů soukromého práva, zákon výslovně tuto povinnost zakotvil a výslovně také zakotvil důsledky nesplnění takové povinnosti, tj. neplatnost smlouvy. Účel a smysl zákona je tak jasný. Soud proto kvůli nedostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na ust. § 588 občanského zákoníku pak soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu, neboť nedostatečné a pouze formální posouzení úvěruschopnosti žalovaného odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejde totiž pouze o zájem žalovaného jako dlužníka (a samotného žalobce jako věřitele), ale též o zájem veřejný. V České republice existuje nadměrný počet osob, které jsou v dluhové pasti, mají nespočet exekucí, případně jsou v insolvenci. Počet těchto osob je takový, že sociální a ekonomické důsledky spojené s předlužením mají negativní dopad na celou společnost (sociální vyloučení, přesun ekonomické aktivity takových osob do šedé zóny, voličské preference takových vykořeněných osob a s tím spojené politické důsledky, zvýšená kriminalita apod.). Jednou z příčin tohoto stavu, a to příčinou významnou, je praxe, kdy zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů často poskytují úvěr osobám, které nejsou schopny úvěr za sjednaných podmínek splatit. Tímto neuváženým jednáním se významně navyšuje počet osob, které nejsou schopné splácet své závazky a dostávají se potom do neřešitelných situací. Je v zájmu celé společnosti tomuto negativnímu jevu bránit a jednou z cest, jak toho dosáhnout, je právě donutit poskytovatele úvěrů, aby řádně posuzovali úvěruschopnost svých klientů a poskytli úvěr pouze tomu, u koho je reálný předpoklad, že úvěr splatí. V případě, že poskytovatel úvěru tuto povinnost poruší, je namístě uplatnit sankci v podobě neplatnosti takového právního jednání. Odkázat v tomto směru lze i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , zejm. na body 18 až 20 odůvodnění nálezu. Zde Ústavní soud mj. deklaruje, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze a neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen. Souzená věc je přesně takovým případem.
13. Soud tedy považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatné právní jednání. Za tohoto stavu je vztah mezi účastníky třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 , 2 občanského zákoníku . Žalobce žalovanému poskytl částku 55.000 - Kč, žalovaný mu uhradil 9.384 - Kč, zbývá mu tak doplatit žalobci částku 45.616 - Kč. Rozhodnuto bylo i o povinnosti žalovaného platit úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku , počátek prodlení je dán v návaznosti na výzvu k zesplatnění. Výše úroků z prodlení vychází z nař. vl. č. 351/2013 Sb. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení v potřebném počtu stejnopisů prostřednictvím Okresního soudu v Chrudimi ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí soudně.