Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (10)No categories available
11 C 1/2021-32
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul et titul Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 44 937 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 500 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni
-) částku 12 519 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 594,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 909,89 Kč, úrok ve výši 27 % ročně z částky 8 707,02 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 707,02 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení,
-) částku 21 281 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 554,17 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 640 Kč, úrok ve výši 27 % ročně z částky 13 946,73 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 946,73 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení,
-) částku 9 637 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 095,43 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 643,50 Kč, úrok ve výši 28 % ročně z částky 6 434,76 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 434,76 Kč od 21. 1. 2020 do 2. 3. 2020 a z částky 4 934,76 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 449 Kč na účet číslo variabilní symbol, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 500 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni -) částku 12 519 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 594,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 909,89 Kč, úrok ve výši 27 % ročně z částky 8 707,02 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 707,02 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, -) částku 21 281 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 554,17 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 640 Kč, úrok ve výši 27 % ročně z částky 13 946,73 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 946,73 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, -) částku 9 637 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 095,43 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 643,50 Kč, úrok ve výši 28 % ročně z částky 6 434,76 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 434,76 Kč od 21. 1. 2020 do 2. 3. 2020 a z částky 4 934,76 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 449 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 12 519 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 8 707,02 Kč a poplatků ve výši 3 811,98 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 4. 6. 2016 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 4 425 Kč s úrokovou sazbou 27 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 6 228 Kč a poplatek za zpracování a doručení ve výši 10 750 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 774 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 7. 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 33 884 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 10. 2017, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 12 519 Kč (jako součtu jistiny ve výši 8 707,02 Kč a poplatků ve výši 3 811,98 Kč).
2. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 21 281 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 13 946,73 Kč a poplatků ve výši 7 334,27 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 22. 8. 2016 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 4 425 Kč s úrokovou sazbou 27 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 6 228 Kč a poplatek za zpracování a doručení ve výši 10 750 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 774 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 10. 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 25 122 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 10. 2017, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 21 281 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 13 946,73 Kč a poplatků ve výši 7 334,27 Kč).
3. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 11 137 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 6 434,76 Kč a poplatků ve výši 4 702,24 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 28. 11. 2016 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 1 896 Kč s úrokovou sazbou 28 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 325 Kč a poplatek za zpracování a doručení ve výši 6 416 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 344 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 22. 1. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 9 500 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 10. 2017, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 19 637 Kč s příslušenstvím (navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje).
4. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Soud ve věci usnesením ze dne 7. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 28. 1. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
7. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o zápůjčce – příjmení v hotovosti ze dne 4. 6. 2016 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 4. 6. 2016. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4. 6. 2016 smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce – příjmení v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 4 425 Kč, poplatek za zpracování a doručení 10 750 Kč a poplatek za administrativní činnost 6 228 Kč (celkem navýšené o 21 403 Kč) v 60 týdenních splátkách po 774 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na plný pracovní úvazek s čistou měsíční mzdou 24 000 Kč. Další příjmy domácnosti byly uvedený ve výši 7 600 Kč. Celkové příjmy domácnosti žalovaného tak měly v červnu 2016 činit 31 600 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit v červnu 2016 částku 22 630 Kč měsíčně, která sestává z částek 8 500 Kč za nájem / inkaso, 200 Kč za telefon, 1 930 Kč za interní splátky a 12 000 Kč za výdaje na domácnost. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 8 970 Kč. S tím, že žalovaný bydlí v nájemním bytě, žije ve společné domácnosti s partnerkou a třemi nezaopatřenými dětmi. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu s datem 31. 12. 2016, nájemní smlouvu s datem 30. 4. 2017, doklad o platbě SIPO za měsíce 2-4/ 2016 a výplatní pásky za měsíce 2-4/ 2016.
8. Dále soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o zápůjčce – příjmení v hotovosti ze dne 22. 8. 2016 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 22. 8. 2016. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 8. 2016 smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce – příjmení v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 4 425 Kč, poplatek za zpracování a doručení 10 750 Kč a poplatek za administrativní činnost 6 228 Kč (celkem navýšené o 21 403 Kč) v 60 týdenních splátkách po 774 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný s čistou měsíční mzdou 23 000 Kč. Další příjmy domácnosti byly uvedený ve výši 7 600 Kč. Celkové příjmy domácnosti žalovaného tak měly v srpnu 2016 činit 30 600 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit v srpnu 2016 částku 25 180 Kč (správně 26 180 Kč) měsíčně, která sestává z částek 9 500 Kč za nájem / inkaso, 200 Kč za telefon, 3 480 Kč za interní splátky a 13 000 Kč za výdaje na domácnost. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 5 420 Kč (správně 4 420 Kč). S tím, že žalovaný bydlí v nájemním bytě, žije ve společné domácnosti s partnerkou a třemi nezaopatřenými dětmi. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu s datem 31. 12. 2016, nájemní smlouvu s datem 31. 12. 2016, doklad o platbě SIPO za měsíce 6-8/ 2016 a výplatní pásky za měsíce 5-7/ 2016.
9. Dále soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o zápůjčce – příjmení v hotovosti ze dne 28. 11. 2016 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 28. 11. 2016. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 11. 2016 smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce – příjmení v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 1 896 Kč, poplatek za zpracování a doručení 1 325 Kč a poplatek za administrativní činnost (komfortní a flexibilní splácení) 6 416 Kč (celkem navýšené o 9 637 Kč) v 60 týdenních splátkách po 344 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na plný pracovní úvazek s čistou měsíční mzdou 22 000 Kč. Další příjmy domácnosti byly uvedený ve výši 7 600 Kč. Celkové příjmy domácnosti žalovaného tak měly v listopadu 2016 činit 29 600 Kč. Celkové výdaje měly činit v listopadu 2016 částku toliko 18 966 Kč měsíčně, která sestává z částek 6 9 66 Kč za externí splátky a další odhadované výdaje ve výši 12 000 Kč. S tím, že žalovaný bydlí v nájemním bytě, žije ve společné domácnosti s partnerkou a čtyřmi nezaopatřenými dětmi. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu s datem 31. 12. 2016 a výplatní pásky za měsíce číslo 2016.
10. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 20. 1. 2020 vč. podacího lístku ze dne 14. 2. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020 vč. podacího lístku ze dne 24. 4. 2020 soud zjistil, že dopisem ze dne 20. 1. 2020, odeslaným dne 14. 2. 2020, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 23. 4. 2020 a odeslána 24. 4. 2020.
11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, 25 000 Kč a 11 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením všech tří úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měl mít k dispozici občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu s datem 31. 12. 2016, nájemní smlouvu, doklad o platbě SIPO za předcházející tři kalendářní měsíce před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy a výplatní pásky za měsíce taktéž za předcházející tři kalendářní měsíce před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy. U poslední úvěrové smlouvy měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici pouze občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu s datem 31. 12. 2016 a výplatní pásky za měsíce číslo 2016, přičemž všechny tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, a vzhledem k tomu, že měl žít ve společné domácnosti s partnerkou a čtyřmi nezaopatřenými dětmi je s podivem, že i přes vyšší počet nezaopatřených dětí (u druhé úvěrové smlouvy ze dne 22. 8. 2016 uvedl 3 děti a u třetí úvěrové smlouvy ze dne 28. 11. 2016 uvedl 4 děti) se žalovanému na jeho rodinnou domácnost snížily náklady o těžko uvěřitelných 7 214 Kč měsíčně. Navíc u poslední úvěrové smlouvy právní předchůdce žalobkyně neměl ani snahu zjišťovat z čeho se prohlášené náklady žalovaného mohou skládat. U druhé úvěrové smlouvy dokonce právní předchůdce žalobkyně uvedl jako použitelný příjem chybně částku 5 420 Kč, když správně tato částka byla jen 4 420 Kč (k tomu srov. částku životního minima za daný kalendářní rok). Jenom z těchto skutečností zcela jednoznačně vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného. Zda právní předchůdce zkoumal alespoň příjmy žalovaného nelze z předložených důkazů zjistit, když všechny uvedené částky byly zjištěny toliko z prohlášení žalovaného bez podložení jakýchkoli listin. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou smlouvy o úvěru ze dne 4. 6. 2016, dne 22. 8. 2016 i ze dne 28. 11. 2016 neplatné.
18. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 4. 6. 2016 i ze dne 22. 8. 2016 žalovanému peněžní prostředky pokaždé ve výši 25 000 Kč. Žalovaný u smlouvy ze dne 4. 6. 2016 dosud vrátil částku 33 884 Kč a u smlouvy ze dne 22. 8. 2016 vrátil částku 25 122 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu těchto půjček již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. Dále bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 28. 11. 2016 žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 9 500 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 1 500 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 20. 1. 2020, který mu byl doručován 14. 2. 2020 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 19. 2. 2020 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 2. 3. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 1 500 Kč dne 3. 3. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,5 % ročně od 3. 3. 2020 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
19. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
20. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 1 500 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 43 437 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
21. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 44 937 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 798 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 449 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.