Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (20)No categories available
11 C 200/2020-22
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul et titul Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 3 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 279,62 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 000 Kč od 28. 11. 2019 do 17. 7. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 734,88 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 279,62 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 000 Kč od 28. 11. 2019 do 17. 7. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 734,88 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 3 924 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 3 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 924 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba dne 18. 7. číslo rámcovou smlouvu o úvěru číslo kde byly vymezeny podmínky poskytnutí úvěru. Na základě rámcové smlouvy byla se žalovaným uzavřena jednotlivá smlouva o úvěru číslo Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy byl podpis žalovaného nahrazen úhradou tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč. Finanční prostředky ve výši 3 000 Kč žalovaný obdržel na svůj bankovní účet v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 540 Kč a s příslušenstvím do 17. 8. 2018. Při uzavření smlouvy o úvěru byla současně žalovanému vystavena faktura, která obsahovala rekapitulaci závazku včetně platebních údajů a splatnosti. Žalovaný však své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas, když na svůj dluh řádně nehradil, dle sdělení právního předchůdce žalobkyně žalovaný neuhradil ničeho. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 10. 2019, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni s účinností ke dni 27. 11. 2019, což bylo žalovanému písemně oznámeno přípisem ze dne 7. 1. 2020. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení částku 4 464 Kč, která se skládala z nezaplacené jistiny ve výši 3 000 Kč, poplatku ve výši 540 Kč a smluvní pokuty ve výši 924 Kč. Žalobkyně se dále rozhodla žalobou uplatnit i nárok na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 279,62 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 000 Kč od 28. 11. 2019 (den následující po účinnosti postoupení) do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 20. 1. 2021 byla žalobkyně vyzvána, nechť doplní tvrzení a označí důkazy, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na to žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby ze dne 26. 1. 2021, kdy vzala žalobu částečně zpět, co do částky ve výši 540 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok a smluvní pokutu ve výši 924 Kč s tím, že ve zbývající části na žalobě trvá. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud usnesením ze dne 29. 1. 2021, č. j. číslo jednací, které nabylo právní moci dne datum, řízení v požadované výši zastavil v souladu s § 96 odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. , když souhlasu žalovaného s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 29. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 15. 2. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to rámcovou smlouvou číslo ze dne 18. 7. 2018, jednotlivou smlouvu o úvěru číslo ze dne 18. 7. 2018, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z účtu ze dne 18. 7. 2018, profilem uživatele ze systému právního předchůdce žalobkyně, fakturou číslo inkasní bilancí právního předchůdce žalobkyně, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 10. 2019, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2020 včetně podacího archu ze dne 9. 1. 2020 a předžalobní upomínkou ze dne 9. 7. 2020 včetně podacího archu ze dne 10. 7. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne 18. 7. 2018 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně se společností právnická osoba rámcovou smlouvu u úvěru číslo spolu s jednotlivou úvěrovou smlouvou číslo dne 18. 7. 2018, na základě kterých právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 3 540 Kč do 17. 8. 2018. Z profilu uživatele vyplývá, že právní předchůdce vedl ve své evidenci nějaké příjmy a výdaje žalovaného, ale nic k těmto důkazům netvrdil ani blíže neoznačil. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, když ničeho neuhradil, dostal se do prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení včetně poplatků za upomínky. Posléze právní předchůdce žalobkyně dne 7. 1. 2020 oznámil žalovanému, že postoupil svou pohledávku za žalovaným žalobkyni v celkové výši 4 464 Kč včetně příslušenství. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky nejpozději do 17. 7. 2020 výzvou před podáním žaloby učiněnou 9. 7. 2020, která byla žalovanému doručována následujícího dne prostřednictvím České pošty. Žalobkyně po žalovaném požadovala úhradu dlužné jistiny ve výši 3 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 279,62 Kč a zákonné úroky z prodlení z dlužné částky. Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu výši 924 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 540 Kč, které následně dispozičním úkonem ze dne 26. 1. 2021 vzala zpět. Ze strany žalovaného nebylo ničeho uhrazeno.
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného jakýmkoli způsobem zkoumala. V důkazech byla pouze přiložena uživatelská karta žalovaného, kde jsou označeny jeho příjmy a výdaje velice orientačně bez bližšího popisu. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 18. 7. 2018 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 18. 7. 2018 žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný dosud nevrátil ničeho, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 3 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 9. 7. 2020, který mu byl doručován následujícího dne s výzvou k vrácení poskytnutého úvěru do 17. 7. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 3 000 Kč dne 18. 7. 2020 a dle § 1970 o. z. má žalobkyně právo i na úrok z prodlení z této částky, proto byl žalovaný zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, ve které nebylo řízení zastaveno, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny vč. příslušenství 3 174 Kč (3 000 Kč + 174 Kč), tj. úspěch ve výši 62 %, zatímco částka představující zbývající jistinu a příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, resp. řízení bezdůvodně zastaveno, činí po kapitalizaci částku 1 931,34 Kč (924 Kč + 540 Kč + 279,62 Kč + 187,72 Kč), tj. neúspěch 38 %. příjmení úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak představuje 24 %. Žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. vzniklo právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 24 %.
17. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč a jednak částkou 2 662 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci do podání žaloby v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a dále dle § 7 bod 3 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. , částku 1 000 Kč za jeden úkon právní služby po podání žaloby v podobě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 26. 1. 2021. Žalobkyni náleží také částka 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. a částka 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. , to vše pak včetně 21% DPH (počítáno ze základu 2 200 Kč) ve výši 462 Kč. Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24 % z částky 3 062 Kč, tj. částku 734,88 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.