Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 14/2021-66
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem titul Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 45 400 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 17 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 17 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení částky 28 200 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 24 700 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021 a zákonného úroku z prodlení z částky 11 000 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 988,30 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení úroku ve výši 10,37 % p.a. z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
VI. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 407 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 17 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 17 200 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení částky 28 200 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 24 700 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021 a zákonného úroku z prodlení z částky 11 000 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 988,30 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení úroku ve výši 10,37 % p.a. z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. VI. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 407 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobkyně se žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 5. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 45 400 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 988,30 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 24 700 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 10,37 % ročně z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Dále žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 12 663,20 Kč. Ve své žalobě žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba IČO, uzavřela dne 26. 6. 2018 s žalovanou smlouvu o úvěru číslo. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč.
2. Žalovaná se ve smlouvě zavázala tyto finanční prostředky vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 600 Kč a dále zaplatit náklady spotřebitelského úvěru (poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy a poplatky) ve výši 17 200 Kč. Celková dlužná částka činila 37 200 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, a proto byla smlouva ke dni 26. 8. 2019 zesplatněna, kdy dlužná částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 4 700 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 6 000 Kč a administrativním poplatku ve výši 3 700 Kč. Jelikož úvěr nebyl splácen řádně, úročí se jistina úvěru obvyklým úrokem 10,37 % ročně. příjmení shora uvedeného žalobkyně požaduje též smluvní pokutu ve výši 11 000 Kč a zákonný úrok z prodlení vyčíslený od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 1 988,30 Kč.
3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 byla pohledávka za žalovanou ze strany společnosti právnická osoba postoupena s účinností ke dni 8. 7. 2020 na žalobkyni.
4. Žalovaná byla žalobcem vyzvána k nápravě výzvou ze dne 18. 12. 2020.
5. Dne 2. 2. 2021 žalobkyně k výzvě soudu doplnila svou žalobu (č.l. 43), kdy uvedla, že část závodu společnosti právnická osoba byla převedena na společnost právnická osoba a dále o tvrzení, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných od žalované před uzavřením smlouvy a jejich ověřením a nahlédnutím do veřejných registrů.
6. Žalovaná při své žádosti uvedla, že od číslo pracuje u anonymizováno obec s příjmem 13 458 Kč, měsíční výdaje činí 4 200 Kč, bydlí u rodičů a měsíční použitelný příjem činí 9 258 Kč. Toto si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala výplatními páskami a dodatkem k pracovní smlouvě a čestným prohlášením žalované. Následně dne 23. 3. 2021 žalobkyně doplnila (č.l. 57), že původní věřitel před uzavřením smlouvy provedl lustraci žalované v registru příjmení a NRKNI, avšak záznamy si z těchto lustrací neuchovává. Bylo vyhodnoceno, že žalovaná je schopna úvěr splácet.
7. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště uvedeného shora. Z ust. § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ).
8. Žaloba i předvolání k prvnímu jednány byly zaslány žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla, proto soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o.s.ř. , a to ke dni 12. 2. 2021. Žalovaná se k jednání nedostavila, a proto soud věci projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Právní zástupkyně žalobkyně u jednání setrvala na podané žalobě a navrhla jí vyhovět v plném rozsahu.
9. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
10. právnická osoba a žalovaná dne 26. 6. 2018 uzavřeli na dobu určitou smlouvu o úvěru (č.l. 15-17), ve které se původní věřitelka zavázala v hotovosti poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, což učinila a žalovaná se zavázala zaplatit náklady spotřebitelského úvěru ve výši 17 200, sestávající z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 6 400 Kč. Dále se zavázala platit úrok ve výši 28 %, v přepočtu 24 % na rok. Celkovou dlužnou částku ve výši 37 200 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 2 600 Kč (viz přehled splátek na č.l. 17).
11. Jak vyplývá z přehledu plateb (č.l. 18 spisu) žalovaná zaplatila dne 26. 6. 2018 částku 800 Kč, dne 23. 9. 2018 částku 500 Kč, dne 17. 10. 2018 částku 500 Kč a dne 28. 11. 2018 částku 1 000 Kč Celkem tak uhradila 2 800 Kč.
12. právnická osoba, na níž přešla část závodu společnosti právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovanou ze smlouvy o úvěru (která je předmětem tohoto řízení) na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 (č.l. 19-23 spisu, včetně seznamu pohledávek č.l. 25, dodatku číslo na č.l. 26-27 spisu, potvrzení o zaplacení ceny č.l. 28 spisu).
13. Žalobkyně na výzvu soudu doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, dodatek číslo k pracovní smlouvě na dobu určitou, výplatní pásky a finanční analýzu žalované (č.l. 46-49 a 58 spisu). Z těchto dokladů bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti o úvěr ze dne 26. 6. 2018 uvedla jako účel úvěru„ na spotřebu“, je zaměstnána u anonymizováno obec s příjmem dle výplatních pásek 13 458 Kč. V domácnosti žije s jedním nezaopatřeným dítětem, výdaje na domácnost činí 4 200 Kč.
14. Z finanční analýzy pak vyplývá, že výše měsíčního příjmu je 13 458 Kč, výše měsíčních výdajů 4 200 Kč, minimální měsíční výdaje činí 5 700 Kč a rezerva 1 346 Kč. V žádosti bylo dále uvedeno, že žalovaná žije v domácnosti s jedním nezaopatřením dítětem od 6 do 15 let.
15. Jiné výdaje nejsou nijak doloženy a není ani doložena lustrace žalované v rejstřících dlužníků, žalobkyně pouze uvedla, že tyto lustrace učiněny byly, avšak není o tom záznam.
16. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
17. Žalovaná dne 26. 6. 2018 požádala o úvěr ve výši 20 000 Kč. Původní věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, když si vyžádala některé doklady od žalované, např. dodatek číslo k pracovní smlouvě na dobu určitou či výplatní pásky. Přesto původní věřitelka nepostupovala důsledně, když si neověřila další výdaje žalované, nebo pokud takto činila, nemá o tom záznam. Spolehla se tedy pouze na prohlášení žalované stran pravidelných příjmů, výdajů a osob v domácnosti. Dle názoru soudu je těžko uvěřitelné, že by žalovaná byla schopna pravidelně stanovené splátky, což dosvědčuje i to, že uhradila toliko pouze 4 splátky ve výši 2 800 Kč. Žalobkyně navíc nedoložila, že by si vyžádala výpis z rejstříků dlužníků. Za tohoto stavu žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to při podpisu smlouvy o úvěru, ke kterému došlo v témže dni, jako k vyplnění žádosti o úvěr. Ve smlouvě o úvěru se žalovaná zavázala vrátit původní věřitelce kromě jistiny úvěru ještě částku 17 200 Kč (celkem tedy 37 200 Kč) do 14 měsíců. Pohledávka za žalovanou byla postoupena původní věřitelkou na žalobkyni.
18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen OZ ) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
19. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016.
23. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
24. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zabývala otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru a dle názoru soudu tak právní předchůdkyně žalobce nevyhodnotila správně schopnost žalované splácet úvěr. Z doložených příjmů a výdajů mohlo být žalobci (právnímu předchůdci) zřejmé, že zde existuje reálná pravděpodobnost, že žalovaná bude v prodlení se splácením úvěru. Zhodnocení úvěruschopnosti žalované tak bylo nedostatečné a vedlo k nesprávnému závěru o schopnosti splácet, zejména když nebylo doloženo, že by původní věřitelka zjišťovala, zda je žalovaná vedena v rejstříku dlužníků.
25. Soud tak vycházel z ustanovení § 580 OZ ve spojení s ustanovením § 588 OZ a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
26. Soud má tedy v dané věci za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, resp. poskytla žalované úvěr, ačkoliv objektivně měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Z toho důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
27. Původní věřitelka tak na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná částečně uhradila. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 2991 OZ a žalovaná je povinna zbylé bezdůvodné obohacení vydat. Soud vycházel z tvrzení žalobce, které žalovaná nijak nezpochybnila, ohledně jejího plnění. Je třeba připomenout, že žalovaná má břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a v jaké výši dluh splatila. Soud proto zavázal žalovanou uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 17 200 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zbylých poplatků, neboť poplatky nemohly být v neplatné smlouvě platně sjednána.
28. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 OZ . Soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění č.l. 30 byla žalované odeslána doporučeně dne 18. 12. 2020 nejpozději třetím dnem se výzva dostala do dispozice žalované. Žalovaná byla vyzvána, aby dluh uhradila do 2. 1. 2021. Pokud žalovaná v uvedené lhůtě dluh neuhradila, ocitla se dnem 3. 1. 2021 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tedy ve výši 8,25 % ročně.
29. Soudu se také jeví celková výše nákladů na spotřebitelský úvěr 17 200 Kč jako zcela zjevně nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy, neboť úroková sazba v takovém případě několikanásobně převyšuje úrokovou sazbu požadovanou bankami.
30. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , podle míry úspěchu ve věci. Žalované, byť ve sporu převážně úspěšné, náklady řízení nevznikly, a proto soud postupoval v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal.
31. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci výše uvedenou částku s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.
32. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 2 035 Kč (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 628 Kč.
33. Je, tedy povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 407 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu číslo – číslo, variabilní symbol.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v obec prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.