Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
30 C 38/2019-67
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Hanou Jakubcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 44 134,77 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 384 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 4 384 Kč od 5.2.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 39 750,77 Kč a na zákonném úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 14 416 Kč od 5.2.2019 do zaplacení, na smluvním úroku z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 15 120 Kč od 5.2.2019 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 384 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 4 384 Kč od 5.2.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 39 750,77 Kč a na zákonném úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 14 416 Kč od 5.2.2019 do zaplacení, na smluvním úroku z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 15 120 Kč od 5.2.2019 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne datum domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne datum byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců, přičemž celková částka splatná žalovanou byla dohodnuta ve výši 22 225 Kč, jistina úvěru činila 12 000 Kč a sjednané úroky částku ve výši 10 225 Kč a měla být žalovanou uhrazena v 72 splátkách ve výši 309 Kč měsíčně, vždy ke každému patnáctému dni v měsíci. Smluvní strany úvěrové smlouvy sjednaly doplňkové služby, které byly žalobkyní poskytnuty na výslovnou žádost žalovaného a to konkrétně doplňkovou inkasní službu, doplňkovou službu„ Podpora“. Doplňková služba„ Podpora“ je poskytována na žádost spotřebitele a její podmínky jsou upraveny samostatnou smlouvou o doplňkové službě„ Podpora“. Doplňkové služby„ Podpora“ zahrnovaly: Možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o 1 kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti. Možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců nad rámec ustanovení článku V odst. 5.13 v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace. Možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců nad rámec ustanovení článku V, odst. 5.13 v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Žalovaný nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou, která byla splatná dne 15. 12. 2018. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20. 12. 2018 a žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky a k úhradě smluvními stranami dohodnuté sankce za zaslání upomínky ve výši 300 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 1. 2019 s tím, že žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky k úhradě sankce ve výši 300 Kč a zároveň jej vyzvala k úhradě smluvními stranami dohodnuté sankce za zaslání druhé upomínky ve výši 500 Kč. V poslední zasílané písemné upomínce byl žalovaný upozorněn na skutečnost, že při nezaplacení celé dlužné částky může dojít k zesplatnění jistiny úvěru a zaúčtování veškerých sankcí a nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a ze souběžně uzavřené smlouvy o inkasní službě. Ke dni 21. 1. 2019 pak v důsledku nezaplacení ze strany žalovaného došlo k zesplatnění úvěru, který byl vyčíslen na částku v celkové výši 44 182,85Kč. Tato částka zahrnovala jistinu úvěru ve výši 12 000 Kč zbylou část úroků ve výši 10 224,77Kč, zbylou část inkasní služby ve výši 5 256 Kč, zbylou část doplňkové služby podpora, podpora – odklad 2 808Kč, podpora – nemoc 3 528 Kč, podpora – práce částka ve výši 3 528 Kč, náklady na upomínání 800 Kč, smluvní pokuta dle článku V. 5.5 smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 6000 Kč a smluvní pokutu za prodlení úvěru ve výši 35,09 Kč a smluvní úroky za prodlení inkasní služby 2,99 Kč, přičemž poslední dvě smluvní pokuty ve výši 35,09Kč a 2,99 Kč žalobkyně k zaplacení v této žalobě nepožadovala. Zároveň zohlednila platbu žalovaného ve výši 10Kč. Celková částka tak činila 44 134,77Kč.
2. V doplnění žalobních tvrzení ze dne 6.10.2020 soud zjistil, že spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut nikoliv ve výši 12 000Kč jak bylo sjednáno ve smlouvě, ale ve výši 4394Kč neboť částka ve výši 5206Kč byla na základě žádosti spotřebitele žalobkyní vyplacena za účelem úplné úhrady předchozího závazku spotřebitele vůči žalobkyni. Tento závazek vyplýval ze smlouvy číslo ze dne datum a činil celkem 5 206 Kč. částka ve výši 2 400 Kč byla započtena na náklady žalobkyně specifikované v bodu 4.8 smlouvy. V doplnění žalobních tvrzení se žalobkyně rovněž vyjadřovala ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a to tím způsobem, že uvedla, že porovnala příjmy a výdaje spotřebitele a způsob plnění dosavadních dluhů. Za tím účelem si vyžádala oboustrannou kopii občanského průkazu, doklad o příjmech, výpis z bankovního účtu spotřebitele a použila dotazník vyplněný spotřebitelem (Dotazník o posouzení bonity žalovaného). Rovněž posoudila úvěruschopnost žalovaného podle výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisu z centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů. Na základě údajů, které takto obdržela, dospěla k závěru, že žalovanému zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru.
3. Žalovaný se k věci nevyjádřil, své stanovisko k podané žalobě soudu nesdělil.
4. Skutkový stav byl v řízení zjištěn z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti soud zjistil, že žalovaný z adresy: email dne datum odeslala email, jímž žalobkyni potvrdil, že bez výjimek souhlasí s návrhem smlouvy o úvěru číslo která je vtělena do textu e-mailu, na který odpovídal. V uvedené smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč tak, že na jeho účet zašle 4 394 Kč a 2 400 Kč použije na své náklady spojené s poskytnutím úvěru a částku ve výši 5 206Kč bude vyplaceno na úhradu předchozího závazku. Žalovaný se naproti tomu zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 23% v 72 měsíčních splátkách po 519Kč, aby tak celkově zaplatil částku ve výši 24 673Kč. Obsahem emailu je upozornění na to, že si žalovaný může až 4x do roka odložit splátku bezplatně a to v případě ztráty zaměstnání, nemoci, hospitalizace či jiných závažných událostech až na jeden rok. Celková splatná částka v případě neplnění smlouvy a při případném zesplatnění úvěru, včetně všech sankcí a smluvní pokuty a příslušenství by namísto 24 673Kč činila 44 145Kč .
5. Z detailu pohybu- bezhotovostní příjem soud zjistil, že z účtu č. bankovní účet s názvem celé jméno žalovaného na účet číslo bankovní účet byla dne datum připsána částka 10 Kč.
6. Z detailu pohybu – bezhotovostní platba soud zjistil, že žalobkyně žalovanému na účet číslo bankovní účet dne datum zaslala částku 4 394 Kč.
7. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc 10/ 2018, soud zjistil, že v říjnu měl žalovaný čistý příjem 20 373Kč.
8. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc 09/ 2018, soud zjistil, že v září měl žalovaný čistý příjem 12 750Kč.
9. Z výpisu z účtu žalovaného č. bankovní účet v období od 1.10.2018 do 31.10.2018 soud zjistil, že žalovanému přišla na účet dne 10.10.2018 mzda ve výši 16 081Kč, dne 10.10.2018 žalovaný vybral z účtu částku ve výši 16 000Kč. Výpis končí zůstatkem: – 1055,37Kč.
10. Z výpisu z účtu žalovaného č. bankovní účet v období od 1.9.2018 do 30.9.2018 soud zjistil, že žalovanému přišla na účet dne 12.9.2018 mzda ve výši 12 750Kč, dne 12.9.2018 žalovaný vybral z účtu částku ve výši 12 000Kč. Výpis končí zůstatkem: – 1020,72Kč.
11. Z dotazníku vyplněného žalovaným soud zjistil, že je zaměstnána od května roku 2018 v dělnické profesi na dobu neurčitou, když zaměstnavatel má sídlo v obec a číslo. Žalovaný bydlí v obec, nikoliv ve vlastní nemovitosti. Jeho příjem je 20 373Kč, účet na sociální síti nemá, vlastní mobilní telefon, vzděláním je vyučen. Jeho měsíční náklady činí 3800Kč, což je částka odvozená z údajů Českého statického úřadu, bez nákladů na bydlení. Náklady na bydlení činí 3000Kč Měsíční zůstatek ke splácení úvěru po odečtení částky 3800Kč a 3000Kč z výdělku ve výši 20 373Kč činil 13 573Kč . V dotazníku je pak uvedena částka 13 054Kč, a to po odečtení výše měsíční splátky 519Kč.
12. Z předžalobní výzvy ze dne 21.1.2019 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně žalovaného upomínal o zaplacení částky ve výši 44 182,85Kč ve lhůtě do 14 dnů od vystavení této výzvy.
13. Z podacího archu České pošty ze dne 21.1.2019 soud zjistil, že tohoto dne právní zástupce žalobkyně zasílal žalovanému doporučenou zásilku.
14. Jelikož soud po zhodnocení shora citovaných důkazů přijal závěr o tom, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala řádně (viz níže), z dalších provedených důkazů již pro nadbytečnost žádná skutková zjištění nečinil.
15. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Ostatně konflikt vnitrostátní úpravy při aplikaci absolutní a relativní neplatnosti úvěrových smluv při nesplnění podmínky zkoumání úvěruschopnosti byl vyřešen před Soudním dvorem Evropské Unie dne 5.3.2020, jak je dále uvedeno:
16. Okresní soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru dne 5. 11. 2018 následující předběžné otázky: Brání článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ vnitrostátní právní úpravě, která za porušení povinnosti věřitele před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy spojenou s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, přičemž však tato sankce (neplatnost úvěrové smlouvy) se uplatní jen v případě, že se jí spotřebitel v tříleté promlčecí době dovolá (tj. namítne neplatnost smlouvy) ?
17. Zakládá článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ povinnost vnitrostátního soudu aplikovat sankci stanovenou ve vnitrostátní právní úpravě za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti (tj. i v případě, že se jí spotřebitel aktivně nedovolá) ?
18. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. března 2020 k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Okresního soudu v Ostravě rozhodl tak, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
19. K tomuto výroku dospěl Soudní dvůr i na základě důvodů, z nichž si soud dovoluje zmínit zejména následující: Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může popřípadě zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s bodem 26 odůvodnění této směrnice má tato povinnost za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní.
20. Tato povinnost navíc tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, přispívá k uskutečnění cíle směrnice 2008, kterým je, jak vyplývá z bodů 7 a 9 jejího odůvodnění, provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C -565/12, EU:C: 2014, bod 42). Tato povinnost má tedy pro spotřebitele zásadní význam.
21. Existuje také nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C -377/14, EU:C: 2016, bod 65 a citovaná judikatura).
22. Z předchozích úvah vyplývá – jak již Soudní dvůr rozhodl v oblasti dodržování informační povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008, která rovněž přispívá k uskutečňování cíle této směrnice připomenutého v bodě 21 tohoto rozsudku – že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele stanovená v článku 8 této směrnice (obdobně viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C -377/14, EU:C: 2016, body 66 a 70).
23. Navíc pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatoval porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti a sankce stanovené vnitrostátním právem musí respektovat požadavky stanovené v článku 23 směrnice 2008, jak je vyložil Soudní dvůr (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C -377/14, EU:C: 2016, body 71, 73 a 74). V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 23 této směrnice stanoví, že pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě článku 8 uvedené směrnice musí být stanovena tak, aby sankce byly účinné, přiměřené a odrazující, a dále že členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. V těchto mezích je volba uvedených sankčních pravidel na uvážení členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C -565/12, EU:C: 2014, bod 43).
24. V projednávaném případě žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru, však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. V prvé řadě, pokud někdo nevlastní nemovitost a tudíž bydlí zřejmě v nájmu nebo na ubytovně nebo u příbuzných, pak jeho výdaje na bydlení musí představovat nějakou konkrétní částku, která k připočtení částky zjištěné ČSÚ (představující paušálně stanovenou částku výdajů spotřebitele) doplní přehled o pravidelných výdajích takovým způsobem, že částka pravidelného výdělku ve výši 20 373Kč a 12 750Kč nemůže vyvolat dojem dostatečného příjmu žadatele o úvěr. Žalovaný tvrdil, že jeho příjem činí 20 373Kč čistého měsíčně, ale tohoto příjmu fakticky nedosáhl ani v říjnu 2018, kdy mu zaměstnavatel na účet poslal 16 081Kč. V září to bylo 12 750Kč, což je skoro o 8 000Kč méně. Výdaje na osobu žalovaného představující částku 3800Kč měsíčně nezohledňují vůbec skutečnost, že denně do zaměstnání dojíždí, jestliže zaměstnavatel je sídlem v obec a číslo a žalovaný bydlí v obec. Obě města jsou vzdálena při cestě nejkratší silniční dopravou asi 94,3km. Jen náklady na dopravu by v daném případě musely činit měsíčně nejméně 3000Kč. Informace, které žalobkyně od žalovaného vyplněním dotazníku získala, působily značně zkresleně. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením částky 20 373Kč a částky 3800Kč 3000Kč 519Kč tj. částka Kč volných finančních prostředků, nekoresponduje s tím, jak žalovaný ve skutečnosti s těmito prostředky nakládal. Podle výpisu z účtu v říjnu 2018 žalované 10. dne v měsíci zašle zaměstnavatel na účet mzdu a ten samý den žalovaný částku 16 000Kč vybere v hotovosti z bankomatu. Podobné to bylo v září 2018, kdy žalovaný obdržel od zaměstnavatele částku ve výši 12 750Kč a vybral 12000Kč. Neexistuje tedy žádný přehled o pohybu na účtu v průběhu celého měsíce. Podle přehledu z října 2018 byl konečný zůstatek na účtu ke dni 31.10.2018 záporný tj. hodnota značně vzdálená od + 13 054Kč při placení měsíční splátky za poskytnutý úvěr. Výpisy z účtu ani výplatní páska nemohly žalobkyni poskytnout žádný přehled o skutečných příjmech a výdajích žalovaného ani o tom, zda údaje, které uváděl jsou pravdivé. Naznačený postup, jak soud tyto údaje zvažoval v kontextu reálného života spíše přivádí k myšlence, že pravdivé nebyly, ale byly sestaveny tak, aby vyvolaly dojem, že je v možnostech žalovaného úvěr splácet, jestliže částka příjmů výdaje přesahuje.
25. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
26. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak vytvořen prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu a v jaké situaci s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší a do určité míry vydanou všanc těm, kteří by chtěli nečestnými způsoby dosahovat zisku na jeho úkor. Soud tento nečestný způsob spatřoval již v samotném řešeném případě, aniž by zabíhal do podrobností jednotlivých smluvních ustanovení: Nabídka spotřebiteli činila poskytnutí částky 12 000Kč za nějakých podmínek. Tyto podmínky vyústily ve výsledek, že spotřebitel nezískal ani těch 12 000Kč, ale jen 4 394Kč, když částka 2 400Kč se mu již započetla na výdaje žalobkyně spojené s povinnostmi, které jí ukládá samotný zákon o spotřebitelském úvěru (zkoumat úvěruschopnost spotřebitele). Za poskytnutých 4 394Kč musel žalovaný zaplatit dalších 20 279Kč, což představuje úrok přesahující 461,5%. Za splnění všech podmínek by tak získal 4 394Kč a zaplatil 24 673Kč. Protože žalobkyně však takovou částku nezískala, ačkoliv tolik podle řádného plnění smlouvy získat měla, vymáhá nyní soudně 44 134,77Kč. Žalovaný by tedy musel odevzdat za ochotu žalobkyně poskytnout mu 4 394Kč desetkrát tolik, aby se žalobkyni„ vyplatilo“ se na trhu spotřebitelských úvěrů udržet. Tolik k poctivosti jednání a souladu s dobrými mravy.
27. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 4 394 Kč s tím, že žalovaný zároveň žalobkyni zaslal na její účet 10Kč. Plnění ve výši 4384Kč soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o.z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). V tomto případě soud považoval za lhůtu k plnění lhůtu stanovenou ve výzvě zástupce žalované a to do 14 dnů ode dne 21.1.2019. Tento den vychází na 4.2.2019 a je tedy dnem splatnosti. Výzva byla žalovanému odesílána podle podacího archu dne 21.1.2019. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o.z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003 ). Žalobkyně tak prokázala, že žalovaného vyzvala k plnění.
28. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 384Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 5.2.2019 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. , když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
29. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 39 750,77Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75% z částky 14 416Kč od 5. 2. 2019 do zaplacení, a na smluvním úroku z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 15 120 Kč ode dne 5.2.2019 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť obsahem spisu nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady v řízení vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo v exekuci dle z.č. 120/2001 Sb. (exekuční řád).