Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19 C 21/2021-37

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr Alešem Fikkerem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro 9.982,93 Kč / úvěr

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.696 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.696 Kč od 21. 6. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 2.286,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9.982,93 Kč od 28. 10. 2018 do 20. 6. 2020 a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2.286,93 Kč od 21. 6. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 804,06 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.696 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.696 Kč od 21. 6. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 2.286,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9.982,93 Kč od 28. 10. 2018 do 20. 6. 2020 a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2.286,93 Kč od 21. 6. 2020 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 804,06 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 27. 3. 2018 (dále jen„ 1. smlouva o úvěru“) a ze dne 18. 4. 2018 (dále jen„ 2. smlouva o úvěru“) . 1. smlouvou se právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, sídlem adresa, 14 příjmení příjmení jméno příjmení 1551, příjmení) zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 35.000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 12,5% z poskytnuté částky a úroku ve výši 8,5 % měsíčně. 2. smlouvou se právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, sídlem adresa, 14 příjmení příjmení jméno příjmení 1551, příjmení) zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 50.000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 12,5% z poskytnuté částky a úroku ve výši 8,5 % měsíčně. Žalovaný podle žalobkyně uhradil celkem 7.900 Kč. V doplnění žaloby ze dne 18. 3. 2021 žalobkyně doplnila, že 2. smlouvou o úvěru byl rozšířen úvěrový rámec původně sjednaný. Právní předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 12. 2019 postoupil pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Protože žalovaný proti žalobě nic nenamítal, provedl soud při jednání dne 17. 3. 2021 k důkazu pouze y předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní y předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:

A) Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 27. 3. 2018 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 35.000 Kč, součástí smlouvy byly rovněž obchodní podmínky. Při uzavření smlouvy byly žalovanému poskytnuty Standardní informace o úvěru, podle nichž RPSN u 1. smlouvy činí 258,02 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč (10.000 Kč dne 27. 3. 2018, poskytnutí částky prokazuje loan aplication a platební informace se splatností 27. 4. 2018), žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 12,50 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo 1.000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší.

B) Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 18. 4. 2018 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 50.000 Kč, součástí smlouvy byly rovněž obchodní podmínky. Při uzavření smlouvy byly žalovanému poskytnuty Standardní informace o úvěru, podle nichž RPSN u 2. smlouvy činí 262,91 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 5.596 Kč (1.250 Kč dne 18. 4. 2018, 1.112 Kč dne 21. 5. 2018, 534 Kč dne 21. 6. 2018 a 2.700 Kč dne 13. 8. 2018, poskytnutí částek prokazuje loan aplication ze dne 18. 4. 2018, 21. 5. 2018, 21. 6. 2018 a 13. 8. 2018 a platební informace se splatností 27. 5. 2018, 27. 6. 2018, 27. 7. 2018, 27. 8. 2018, 27. 9. 2018), žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 12,50 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo 1.000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší.

C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.

D) Předžalobní upomínkou ze dne 16. 6. 2020 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Předžalobní upomínka byla podána na poště dne 16. 6. 2020, jak prokazuje podací lístek od této upomínky.

E) Soud přihlédl k tvrzením v neprospěch žalobkyně, podle nichž žalovaný uhradil celkem částku 7.900 Kč.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 30. 6. 2017, je třeba s ohledem na ustanovení č. , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ “) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení .

Podle smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

Podle výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Podle je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

Podle věty první plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny 2 smlouvy ve smyslu ustanovení . Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému celkem úvěr ve výši 15.596 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s  a násl. . Soud nemůže souhlasit s právní argumentací, jež nicméně pro posouzení věci nemá význam (viz odůvodnění níže), žalobkyně v tom směru, že uzavřením 2. smlouvy došlo k rozšíření úvěrového limitu sjednaného 1. smlouvou. Z textu samotných smluv nelze vůbec dovodit, že by se mělo jednat o novaci závazku vyplývajícího z 1. smlouvy, naopak z textu obou smluv je zřejmé, že tyto byly uzavřeny každá samostatně.

6. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz a násl. ) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení a násl. , která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje . Oproti příloze směrnice ustanovení mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen , ale i směrnici Rady 93/13/ s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

8. Ústavní soud se k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ vyjadřoval z recentní doby např. v nálezu sp. zn. , ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z y (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. ). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z y, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost ( y). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. ). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. (N 16/84 SbNU 181))“.

9. Soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. (dostupné na www.usoud.cz) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. , jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu ( a y) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle ve spojení s  tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

10. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzované smlouvy o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle 1. smlouvy činí 258,02 %, u 2. smlouvy 262,91 %, přičemž jednotlivá ujednání posuzovaných smluy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením pouze nepřihlížet dle a pro rozpor s dobrými mravy dle .

11. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. , v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle . Soud vyzval žalobykni, aby doplnila tvrzení, jakým způsobem zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, avšak svá tvrzení nijak neprokázala. Podle žalobykně posouzení úvěruschopnosti žalovaného probíhalo podle vnitřních kritérií původního věřitele (viz podání ze dne 4. 3. 2021), přičemž žalovaný měl úplně a pravdivě při podání žádosti o poskytnutí úvěru uvést své příjmy a výdaje. Tím, že se nedostavila ke jednání soudu, nemohl jí soud poučit ve smyslu a 3

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 6. 2017 č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. , přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

13. V posuzovaném případě žalobkyně neprokázala, že si právní předchůdce žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích jakkoli ověřil, a to v případě obou smluv. Podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce), ale rovněž nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

14. Z tohoto důvodu pokládá soud obě smlouvy za neplatné, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s  ZOSÚ a smlouvy jsou absolutně neplatné podle .

15. Podle neplatných smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej ), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok. Protože žalovaný uhradil částku 7.900 Kč, ale byla mu poskytnuta celkem částka 15.596 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatných smluv. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (15.596 Kč – 7.900 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s  . Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Předžalobní výzva byla žalovanému doručena dle domněnky doby dojití podle třetí pracovní den po odeslání, tedy mu došla dne 20. 6. 2020, dne následujícího mohl žalovaný splnit (viz ) a pokud tak neučinil, dostal se ode dne 21. 6. 2020 do prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 7.696 Kč, ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 804,06 Kč, přičemž tato částka představuje 54 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9.982,93 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.