Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
112 C 90/2020-36
Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr Ondřejem Sekvardem, Ph.D. ve věci
žalobce: ; název žalobkyně, reg.č.: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem titul. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa, obec a číslo - část obce
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 20.000 Kč s příslušenstvím - úvěr
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 9 % za dobu od 11. 3. 2020 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu roční úrok z prodlení ve výši 9,75 % z částky 20 000 Kč za dobu od 21. 1. 2019 do 10. 3. 2020 a roční úrok z prodlení ve výši 0,75 % z částky 20 000 Kč za dobu od 11. 3. 2020 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 9 % za dobu od 11. 3. 2020 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu roční úrok z prodlení ve výši 9,75 % z částky 20 000 Kč za dobu od 21. 1. 2019 do 10. 3. 2020 a roční úrok z prodlení ve výši 0,75 % z částky 20 000 Kč za dobu od 11. 3. 2020 do zaplacení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
1. Žalobou soudu doručenou dne 4. 8. 2020 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky měla být 2. 2. 2018 uzavřena smlouva o úvěru na částku 20 000 Kč. Tato částka měla být vrácena s příslušenstvím do 12 měsíců. Žalovaný prostředky nevrátil.
2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalované soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), když dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
3. Předchůdce žalobce, jako věřitel, a žalovaná, jako dlužník, spolu dne 1. 2. 2018 uzavřeli smlouvu o úvěru č. anonymizováno v elektronické formě, na základě níž měla žalovaná obdržet částku 20 000 Kč s ročním úrokem 12 % splatnou v 12 splátkách po 2 824 Kč. Jako korespondenční adresa byla sjednána adresa v obec. Z výpisu z účtu je zřejmé, že předchůdce žalobce dne 2. 2. 2018 žalované na účet uvedený ve smlouvě zaslala částku 20 000 Kč jako plnění ze smlouvy (č. l. 12), jedná se přitom o účet žalovaného (č. l. 31). Z předložených materiálů neplyne, že by předchůdce žalobce učinil jakékoli kroky k prověření úvěryschopnosti žalované, pouze se spokojil s prohlášením žalované o tom, že proti ní nejsou vedena příslušná řízení (čl. VI smlouvy). Dopisem z 3. 3. 2020 (uloženým na poště 9. 3. 2020) bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce a současně byla vyzvána k úhradě dluhu.
4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se„ úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. V projednávané věci předchůdce žalobce žalované poskytl částku 20 000 Kč, kterou měla vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Toto žalovaná nesplnila, když důkazní břemeno o tom, že jeho dluh je nižší, než žalobcem avizovaný, je právě na něm. Jelikož v dané věci je žalovaná spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy, a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.
5. Je nesporné, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního či obdobného vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy či příjmu. Na druhé straně však nelze pominout ani složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se z žádného dokladu předloženého žalobcem nepodává, že by vůbec byla zkoumána jakákoli stránka právě uvedená. Předchůdce žalobce se spokojil pouze s povšechným obecným a formulářovým sdělením žalované o tom, že proti ní není vedeno žádné řízení, které by mělo vliv na jeho úvěrychopnost. Toto však pro splnění zákonem stanovené povinnosti rozhodně nelze považovat za dostačující.
6. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo.
7. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, evidentně rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je pak jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.
8. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaná obohatila na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinna vrátit. S ohledem na skutečnost, že v dané věci nebylo možné uplatnit sjednané datum splatnosti poslední splátky jako okamžik, k němuž měl být uhrazen celý dluh, bylo třeba posoudit, k jakému okamžiku se stal tvrzený dluh splatným, pokud vůbec. Za okamžik sesplatnění lze považovat až doručení výzvy žalovanému, k čemuž došlo 9. 3. 2020. Jakkoli se jedná o datum uložení zásilky na poště, je třeba na toto uložení nahlížet jako na okamžik, kdy se dostal do sféry dispozice žalované, která měla možnost se se zásilkou seznámit. Důvody, pro které se tak nestalo, nejsou podle názoru soudu rozhodné. Odpovědnost je na adresátovi, který měl případně sdělit, že adresa, kam byla zásilka posílána, odpovídající kromě toho sice neplatné, ale přece jen smlouvě, která byla uzavřena z iniciativy žalované, není adresou, kde je možno jej zastihnout. Bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku) byla žalovaná povinna plnit následující den, a pokud tak neučinila, dostala se do prodlení podle § 1968 občanského zákoníku k 11. 3. 2020, pročež je povinna hradit též úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Je tomu tak ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. Zbylé požadované částky soud výrokem pod bodem II. zamítl jako nedůvodně požadované. Musel v tomto směru zohlednit, že v důsledku změny okamžiku prodlení, resp. doručení výzvy k úhradě bylo třeba použít jinou zákonnou sazbu úroku z prodlení, než žalobkyní požadovanou.
9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn tím, že žalobce byl ve věci převážně úspěšný a bylo tak na místě přiznat mu nárok na náhradu nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 3 OSŘ). Náhrada nákladů řízení je tvořena odměnou za zastoupení ve výši 300 Kč/úkon podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), spolu s paušální náhradou nákladů za každý úkon právní služby, jimiž byly příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 100 Kč/úkon podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu v celkové výši 300 Kč. Dále má žalobkyně právo na náhradu soudního poplatku ve výši 800 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, jejímž je jeho zástupce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 252 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení, kterou je žalovaná povinna zaplatit, činí 2 252 Kč. Je tak povinna učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ. Podle soudu se jedná o formulářový typ žaloby, když je zcela patrné, že individualizovaným je pouze bod II. žaloby, a to pouze datem uzavření smlouvy a jejím označením a výší úvěru. Rovněž tak je ze soudního informačního systému patrné, že žalobce podává obdobné typy žalob na stejném formuláři opakovaně.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 OSŘ).