Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
5 C 54/2021-43
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 2 980 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se částečně zastavuje co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 000 Kč a co do částky 980 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba se částečně zamítá co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 285,51 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 000 Kč od 13. 12. 2019 do 4. 2. 2020.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se částečně zastavuje co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 000 Kč a co do částky 980 Kč. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba se částečně zamítá co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 285,51 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 000 Kč od 13. 12. 2019 do 4. 2. 2020. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 11. 2020 domáhala na žalovaném zaplacení částky 2 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 000 Kč od 13. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 285,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 980 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba (dále jen původní věřitel) Rámcovou smlouvu o úvěru a následně dne 27. 12. 2017 Smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytl původní věřitel žalovanému finanční prostředky ve výši 2 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky a dále zaplatit poplatek za úvěr ve výši 500 Kč a smluvní úrok ve výši 500 Kč, to vše od 24. 1. 2018. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přičemž pro tento případ byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, původnímu věřiteli tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 980 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2019.
2. Soud vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k těmto tvrzením, jakým způsobem byla zjišťována schopnost žalovaného úvěr splácet. K tomu žalobkyně uvedla, že žádnými doklady nedisponuje. Současně žalobkyně vzala žalobu zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 000 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 980 Kč. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud řízení dle § 96 odst. 1 , 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) zastavil (výrok I).
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je obec, příjmení anonymizována dvě slova číslo. Žalovanému byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o.s.ř. , tj. 19. 3. 2021. Z § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, a proto soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř.
4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitel právnická osoba poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 2 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel jakkoliv zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2019. Dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán na poslední známou adresu žalovaného dne 22. 1. 2020, byl žalovaný původním věřitelem vyrozuměn o postoupení pohledávky žalobkyni a současně byl vyzván, aby dlužnou částku 5 480 Kč uhradil do 10 dnů od obdržení dopisu. Soud vycházel z toho, že žalovaný dopis obdržel nejpozději do tří dnů, tj. do 25. 1. 2020, a byl tudíž povinen plnit do 4. 2. 2020. Ode dne 5. 2. 2020 je žalovaný v prodlení s úhradou dluhu.
5. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1 , posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 , Sb. o spotřebitelském úvěru, v platném znění
6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
7. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o.z. ve spojení s ustanovením § 588 o.z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Soud má tedy za to, že smlouva o úvěru ze dne 27. 12. 2017 je absolutně neplatná, neboť původní věřitel nezjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet (resp. žalobkyně toto netvrdila, ani neprokázala).
9. Předchozí věřitel tedy poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 2 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že na úvěr nebylo uhrazeno ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky či smluvní pokuty. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni jistinu ve výši 2 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z. Žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť na ní byla pohledávka za žalovanou platně postoupena původním věřitelem.
10. Původní věřitel vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy ze dne 20. 1. 2020, která byla odeslána dne 22. 1. 2020, tudíž se dostala do právní sféry žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj. 25. 1. 2020. Žalovaný tak měl dlužnou částku uhradit do 4. 2. 2020, pokud tak neučinil, ocitl se dnem 5. 2. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data má tedy žalobkyně dle § 1970 o.z. nárok na zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tedy ve výši 10 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
11. V tomto sporu byl úspěch žalobkyně stejný, jako úspěch žalovaného, a proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
12. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.