Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
9 C 62/2021-42
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr Pavlou Tupou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 892 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 439,67 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 30. 9. 2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 4 000 Kč za dobu od 13. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 1 892 Kč a kapitalizovaného úroku v částce 2 000 Kč zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 490 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 439,67 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do 30. 9. 2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 4 000 Kč za dobu od 13. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 1 892 Kč a kapitalizovaného úroku v částce 2 000 Kč zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 490 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 892 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 4 000 Kč od 13. 2. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od 15. 6. 2018 do 30. 9. 2019 ve výši 439,67 Kč a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 000 Kč tvořeným součtem nedoplatků poplatku za poskytnutí úvěru. Návrh odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, a žalovaným po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem došlo dne datum k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o úvěru číslo. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, a to bezhotovostně na bankovní účet žalovaného. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 000 Kč a poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 000 Kč. V případě včasného splacení úvěru byl žalovaný povinen uhradit celkovou částku ve výši 5 000 Kč odpovídající součtu jistiny a poplatků s podmíněnou slevou, a to v 1 splátce do 14. 6. 2018. Žalovaný však sjednanou splátku neuhradil a byl tak povinen uhradit celkovou částku ve výši 6 000 Kč odpovídající součtu jistiny a poplatků bez slevy. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou úvěru vznikl původnímu věřiteli v souladu s ujednáními v předmětné smlouvě o úvěru nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru, tj. za dobu od 15. 6. 2018 do 1. 10. 2019 celkem 1 892 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany právnická osoba, IČO, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2019 žalobkyni, a to s účinností ke dni 12. 12. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Po postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil,
a to ani po zaslané předžalobní upomínce.
2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. Pouze dne 6. 5. 2021 doručil soudu žádost o odročení o 30 dnů, když v této lhůtě by měl být schopen svůj dluh vůči žalobkyni uhradit. Tato žádost žalovaného o odročení byla soudem zamítnuta, neboť žalovaný v ní neuvedl žádný důvod, který by mu bránil v účasti na jednání, ani ji ničím nedoložil.
3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dále jen o. s. ř. o. s. ř. , a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. , vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne datum uzavřel původní věřitel se žalovaným smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru číslo podle níž žalovanému poskytl částku 4 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal věřiteli splatit formou 1 splátky spolu s poplatkem ve výši 2 000 Kč, celkem tak v částce 6 000 Kč. Žalovaný splátku řádně neuhradil. Dle čl. VI. odst. 2.1. předmětné smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal pro případ prodlení se splácením úvěru zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru. Svoji pohledávku za žalovaným věřitel postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2019, což žalovanému oznámil dne 20. 1. 2020.
4. Podle § 1 odst. 2 . zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku , dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
8. V uvedené věci dospěl soud k názoru, že samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalovaném, o výši úvěru, o výši jednotlivých poplatků, o celkové částce, jež má být žalovaným věřiteli zaplacena a o výši a počtu splátek, v rámci nichž se tak má stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní. Přestože jsou platby spojené s poskytnutím peněžních prostředků uvedené v předmětné smlouvě o úvěru (úrok, poplatek) zcela transparentní, nejedná se o platně uzavřenou smlouvu o úvěru z následujících důvodů. Soud dospěl k závěru, že přestože je ve smlouvě uvedený úrok 0 % p. a., věřitel při uzavírání předmětné smlouvy poplatky za poskytnutí a zpracování úvěru pouze účelově ve snaze naplnit zákonné požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, skrytě navýšil úroky, když soud ani podrobným studiem smlouvy nezjistil, jaké protiplnění by za tyto poplatky měl věřitel (podnikatel) dlužníku (spotřebiteli) poskytnout. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že došlo ke skrytému navýšení vlastního úroku, a to na úroky ve výši 651,78 % jistiny za rok, když za tento poplatek věřitel dlužníkovi žádného protiplnění neposkytl. K takovéto výši úroku dospěl soud přepočtem z celkové splatné částky 6 000 Kč (jistina 4 000 Kč a úrok 2 000 Kč) splatné za 28 dnů (tj. úrok za dobu trvání smlouvy 50 %), když soud předpokládal běžnou délku roku 365 dnů (tj. 651,78 % ročně jak výše uvedeno). Při takto sjednané výši úroku se po zhodnocení smlouvy jako celku jedná o neplatně uzavřenou smlouvu, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, když v době uzavření smlouvy byl běžný úrok pro domácnost na spotřebu v délce splácení do 1 roku cca 19,3 % ročně, ve smlouvě sjednaný jej tak mnohonásobně převyšuje. I při plném respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle nezbývá soudu než konstatovat, že zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele jsou z většiny kogentní a nelze se tak od nich odchýlit ani ujednáním ve smlouvě. Pokud přesto dojde k odchylnému ujednání mezi účastníky, k tomuto ujednání, zejména pokud je v neprospěch spotřebitele, se ze zákona nepřihlíží a soud musí ze své úřední povinnosti vycházet z toho, že se jedná o ujednání neplatné. Při úvaze soudu o možné oddělitelnosti jednotlivých ujednání dospěl k závěru, že po zhodnocení obchodu žalobkyně (jejího právního předchůdce) – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celku, kdy požaduje úroky z poskytnuté částky významně vyšší než je obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, a cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné, v podstatě jde o obchod s chudobou, a právě tyto okolnosti pak brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, neboť nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání a zjevné zneužití práva žalobkyní
(či jejím právním předchůdcem) nepožívá právní ochrany.
9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a následujících o. z. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 17. 5. 2018 ve výši 4 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 4 000 Kč, v souladu s ust. § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 13. 12. 2019 do zaplacení a včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 15. 6. 2018 do 30. 9. 2019.
10. Při vlastním vyhlášení rozsudku došlo v protokolu o vyhlášení rozsudku ze strany soudu k písařské chybě, když ve výroku I. soud chybně neuvedl splatnost jemu uložené povinnosti,
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když tato vyplývá přímo ze zákona,
a to z § 160 odst. 1 občanského soudního řádu . Soud proto postupoval podle ustanovení
§ 164 o.s.ř. a zjevnou nesprávnost přímo v písemném vyhotovení rozsudku opravil.
11. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývajících sjednaných úrocích a smluvní pokutě nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o.s.ř. a přiznal úspěšnější (67,88 % úspěchu žalobkyně x 32,11 % úspěchu žalovaného) žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 490 Kč. Při rozhodování o nákladech právního zastoupení postupoval soud podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění novel, neboť řízení bylo zahájeno ustáleným vzorem žaloby, kterou podává táž žalobkyně ve skutkově i právně obdobných věcech. Náklady řízení sestávají ze 2,5 úkonů právní služby po 200 Kč, tří režijních paušálů po 100 Kč, 21 % DPH 189 Kč a soudního poplatku ve výši 400 Kč, celkem tak činí
1 368 Kč. Vzhledem k pouze částečnému úspěchu žalobkyně soud pokrátil výslednou výši náhrady nákladů na 35,76 % (rozdíl úspěchu žalobkyně a úspěchu žalovaného), tj. 490 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.