Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
No categories available
4 C 161/2020-82
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem titul Oldřichem Kajzrem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částka s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka
s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky částka,
s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka], s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši částka s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše částka, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši (nominální úrokové sazby) 100,45 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši částka. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni datum. Žalovaná částka částka se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši částka (přičemž tato nová jistina úvěru se skládala z původní jistiny poskytnutého úvěru ve výši částka a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši částka), ze smluvních pokut v celkové výši částka (2× částka) za prodlení s jednotlivými splátkami, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši částka (2× částka), ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny částka od dne datum do dne vyhotovení žaloby (datum) v kapitalizované výši částka, a příslušenství se skládá ze smluvního úroku v (nominální úrokové) výši 100,45 % ročně z (původní) jistiny ve výši částka od datum do zaplacení (nejvýše však v částce částka), a ze zákonného úroku z prodlení z částky částka (součtu původní jistiny částka, přirostlých úroků částka, smluvních pokut ve výši částka a náhrady nákladů ve výši částka) od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
4. Žalovaný chtěl s žalobkyní uzavřít dne datum úvěrovou smlouvu číslo na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše částka a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky ve výši 100,45 % ročně (ve smlouvě je uvedena tzv. efektivní úroková sazba ve výši 162,40 % p. a.) v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši částka RPSN činila 162,40 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. V případě prodlení žalovaného se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokuty (ve výši částka za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši částka při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz smlouvu o úvěru na č. l. 46-48 spisu, hodnocení klienta na č. l. 38-39, předsmluvní formulář na č. l. 35-37, oznámení o schválení úvěru na č. l. 44, splátkový kalendář na č. l. 51, doklad o vyplacení úvěru na č. l. 10 Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni datum splatným /viz kartu klienta na č. l. 40, oznámení o zesplatnění na č. l. 34 Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 45 Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti toliko stručně uvedla, že ji řádně prověřila na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, etc.), a že dospěla k závěru, že volné zdroje žalovaného ke splácení byly dostatečné. V rámci ústního jednání žalobkyně odkázala ohledně úvěruschopnosti na listin y již ve spise založené, že jiných tvrzení nedoplňuje. Z jednotlivých předložených listinných důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti soud zjistil, že dle údajů uvedených v hodnocení klienta /viz č. l. 38-39 měl žalovaný příjem ze zaměstnání ve výši částka čistého měsíčně (přičemž tento údaj neodpovídá přiloženým výplatním páskám a potvrzením z banky o přijatých platbách /na č. l. 22-25, v kterých jsou uvedeny vyplacené a přijaté částky na účet za měsíce ledem a únor 2019 ve výši částka a částka), měsíční výdaje ve výši částka (životní minimum) a částka (bydlení – nájemné, inkaso), celkem tedy příjmy ve výši částka a výdaje ve výši částka. Dále byla uvedena částka rezervy částka. Žalobkyně tak uzavřela, že volné zdroje žalovaného (odečet výdajů a rezervy od příjmů) činí částka, a proto poskytla žalovanému úvěr ve výši částka se splátkami částka měsíčně. Žalovaný v prohlášení dále uvedl, že je svobodný, nežije s partnerkou/manželkou ve společné domácnosti, a že má formu bydlení„ jiné“. Doloženy byly toliko doklady prokazující příjmy žalovaného, přičemž tyto neodpovídají údajům, z kterých žalobkyně vycházela pro výpočet volných zdrojů žalovaného.
6. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného, zejména nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány podstatné výdaje žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
7. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně (na obecném formuláři) prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele, jak se o to pokusila žalobkyně. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat), nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován, zvlášť za situace, kdy žalovaný uvedl, že bydlí„ jinak“. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady na„ bydlení – nájemné, inkaso“ činí částka, ale žádné doklady doloženy nebyly. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou či spolužijící osobě, lze doložit poměrně snadno. Přehlédnout nelze ani to, že výdaje na bydlení bez jejich doložení (v rozsahu částka až částka) měsíčně měli dosud všichni klienti žalobkyně, jejichž případy byly soudem projednávány, ať již měli údajně bydlet„ ve vlastním, u rodičů,“ či jinde. Jde tedy o údaje zjevně smyšlené v součinnosti s představiteli žalobkyně (podle určitého návodu), nikoli jen samotnými spotřebiteli, jinak by nemohly být všechny údaje stejné. Nelze také uvěřit, že žalovaný nemá ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, apod.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat“.
8. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
9. Podle ust. § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
12. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
16. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně sice chtěla s žalovaným uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na základě níž přenechala žalobkyně žalovanému jistinu a žalovanému měla vzniknout povinnost poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím vrátit, smlouva o úvěru však nebyla platně sjednána. Pokud žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, bylo dané právní jednání od počátku absolutně neplatné. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků, ani na jiné poplatky a smluvní pokuty. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných smluvních pokut, poplatků a smluvních úroků zamítl.
17. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.
18. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 Sb. n. u. 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98 , Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06 , I. ÚS 50/03 , IV. ÚS 611/05 ). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
19. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
20. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
21. Ke stejnému závěru dospěl druhý senát Soudního dvoru Evropské unie v rozsudku ze dne datum, OPR- právnická osoba GK, C číslo, ECLI:EU:C: číslo, dle kterého„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (…)“.
22. Soud má tedy za to, že v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019 - 97).
23. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši částka bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Soud proto přiznal žalobkyni částku částka odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny včetně zákonných úroků z prodlení z této částky.
24. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila.
25. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
26. Ohledně případné alikvotní části úroků, poplatků a smluvních pokut již zaplacených žalovaným před zesplatněním soud uvádí, že bylo-li ze strany žalovaného plněno na neplatný závazek, je s respektem k úpravě bezdůvodného obohacení na účastnících, aby si své pohledávky vyrovnali, poněvadž soud není oprávněn použít odlišný způsob zápočtu žalobkyní uvedených plateb, neboť jiný účel uvedených plateb by musel být tvrzen žalovaným, která však v řízení zůstal zcela pasivní.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce zaokrouhleně částka, přičemž tato částka představuje 20,62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,31 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,69 %). Tyto celkové náklady činí částka, když sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů (převzetí a příprava věci, sepis podání žaloby, účast na jednání) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 13 odst. 4 a. t., dále náhrada za promeškaný čas strávený cestou k jednání soudu a zpět částka za celkem 4 i započaté půlhodiny po částka dle § 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. , a k tomu daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Do celkové výše nákladů soud nezahrnul náhradu cestovních výdajů požadovaných částkou částka za cestu k jednání soudu osobním automobilem Alfa Romeo 932, registrační značka, když dle předložených dokladů (jen kopie VTP) se nejedná o vozidlo zástupce žalované (evidován vlastník jméno příjmení).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.