Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 203/2020-26
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní titul Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 000 Kč od 15. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 6 000 Kč od 8. 3. 2017 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 012,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 000 Kč od 15. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 6 000 Kč od 8. 3. 2017 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 012,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu :
1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 8. 12. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovanou.
2. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 30. 11. 2020, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně na to soudu sdělila, že vycházela ze zásad prověřování úvěruschopnosti podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky, přičemž zjistila, že proti žalované není vedeno exekuční řízení, negativní byla i lustrace v insolvenčním rejstříku a dále byla posuzována platební morálka žalované vůči poskytovateli zápůjčky. Důkazy k prokázání svých tvrzení však neoznačila, ani soudu nepředložila. Závěrem uvedla, že pokud by se soud neztotožnil s jejím právním názorem, nechť věc posoudí jako bezdůvodné obohacení na straně žalované.
3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř. “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
4. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Právní předchůdkyně žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovaná uzavřely dne 8. 12. 2016 za pomoci prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru s aktuálním úvěrovým rámcem 35 000 Kč Smlouva není podepsána žádnou smluvní stranou. Z výpisů z úvěrového účtu žalované u právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že z účtu vybrala v měsíci prosinci 2016 celkem částku 6 000 Kč. Dopisem ze dne 6. 2. 2020 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalované postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 6. 2. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 8 770,08 Kč ve lhůtě tří dnů od doručení. Upomínka byla žalované odeslána dne 6. 2. 2020. Žalobkyně soudu dále předložila pouze kopii občanského průkazu žalované a finanční přehled pohledávky, z něhož vyplývá, že celková suma výběrů (jistina) činí 6 000 Kč.
5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § číslo, § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75 , § 84 odst. 2 , § 86 , § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.
6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ s úvěrovým rámcem ve výši 35 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Žalovaná přitom vyčerpala pouze částku 6 000 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
7. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalované v ISIR, Centrální evidenci exekucí apod. a dále že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, které považovala za úplné a pravdivé. Tato svá tvrzení však nedoložila žádnými důkazy. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované nepředložila soudu ani jeden doklad. Vzhledem ke skutečnosti, že v rámci doplnění žaloby žalobkyně navrhla možnost posoudit její nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pokud jej soud neshledá důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, nenařizoval soud z důvodu procesní ekonomie jednání ve věci samé a rozhodl na základě žalobkyní předložených listin. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba anonymizováno) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 12. 2016 neplatná. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalované právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaná dosud žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradila ničeho, představuje bezdůvodné obohacení celou jistinu úvěru, tj. 6 000 Kč. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení z této částky, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 2. 2020, resp. v předžalobní výzvě z téhož dne. Žalované byla stanovena lhůta k zaplacení v trvání 3 dnů. Oznámení, resp. výzva byly žalované podle podacího lístku odeslány dne 6. 2. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tj. 11. 2. 2020 a dne 12. 2. 2020 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Lhůta proto uplynula dne 14. 2. 2020 a ode dne 15. 2. 2020 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 6 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 15. 2. 2020 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu co do zbytku úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
8. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 84%: 16% (celkově byla žalována částka 7 961,11 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž úspěšná byla žalobkyně ohledně částky 6 670,89 Kč opět včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku).
9. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb. , neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT.
10. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. V poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně, činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaný jako převážně neúspěšný účastník povinen, částku ve výši 1 012,50 Kč.
11. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. ; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.