Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (6)No categories available
7 C 260/2020-17
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní titul Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 7 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 7 000 Kč od 6. 10. 2017 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 072 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 7 000 Kč od 6. 10. 2017 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 072 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu :
1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 7 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 10. 9. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba) a žalovanou.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoliv k tomu byla soudem vyzvána.
3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř. “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
4. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 10. 9. 2016 uzavřena smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 8 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 5 520 Kč. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 13 520 Kč uhradit formou 13 měsíčních splátek po 1 040 Kč. Žalovaná však svůj závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně nehradila řádně a včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Z předložené karty zákazníka ze dne 10. 9. 2016 bylo zjištěno, že žalovaná je zaměstnána na dobu určitou, její průměrný čistý měsíční příjem činí 7 500 Kč a vyživuje 3 osoby. Bydlí v bytě/domě v družstevním/osobním vlastnictví. Průměrné příjmy celé domácnosti činí 22 000 Kč měsíčně. Výdaje domácnosti jsou vyčísleny na částku 16 000 Kč měsíčně. Jako ověřené dokumenty je zaškrtnut pouze občanský průkaz. Z pracovní smlouvy žalované u společnosti právnická osoba vyplývá, že žalovaná zde byla zaměstnána na dobu určitou od 1. 9. 2016 do 28. 2. 2017. Výše mzdy zde uvedena není. Ze scoringové karty k úvěru vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně byla ochotná na základě hodnocení úvěruschopnosti žalované, poskytnout jí úvěr až do výše 70 000 Kč.
5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb. , občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet zápůjčku. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených listinných důkazů ověřila pouze zaměstnání žalované (z pracovní smlouvy uzavřené pouhých 9 dnů před uzavřením úvěrové smlouvy), avšak vůbec neověřila její skutečné výdělkové a majetkové poměry, kdy s ohledem na minimální tvrzený příjem žalované (7 500 Kč měsíčně) a počet vyživovaných osob (3), měla ověřit další tvrzené příjmy domácnosti žalované, což neučinila. Za této situace soud uzavírá, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná.
7. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
8. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
9. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015 -39 (dostupném webová adresa) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, právnická osoba v . jméno příjmení a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, právnická osoba v . jméno příjmení a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
10. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
11. Ze žalobních tvrzení nevyplývá, jakou částku žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni již uhradila, nicméně žalobkyně po žalované nepožaduje celou jistinu úvěru, ale pouze částku částka. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni tato částka přiznána. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
12. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 26. 2. 2020, odeslané téhož dne s tím, že částka je splatná ihned. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne 2. 3. 2020. Splatnost dlužné částky nastala den následující po doručení, tj. 3. 3. 2020 a od 4. 3. 2020 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.
13. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 4 850 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 21. 1. 2020 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
14. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 86%: 14% (celkově byla žalována částka 8 960 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž úspěšná byla žalobkyně ohledně částky 7 748,28 Kč opět včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku).
15. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb. , neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT.
16. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. V poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně, činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaná jako převážně neúspěšný účastník povinna, částku ve výši 1 072 Kč.
17. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. ; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.