Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 316/2020-56
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 14 102,42 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 629,85 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 1 629,85 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 472,57 Kč s 10,9 % úrokem p.a. z částky 13 102,42 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 814,12 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 284,19 Kč a 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 12 472,57 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 629,85 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 1 629,85 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 472,57 Kč s 10,9 % úrokem p.a. z částky 13 102,42 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 814,12 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 284,19 Kč a 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 12 472,57 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 7. 2020 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 14 102,42 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 4. 7. 2017 uzavřena Smlouva o úvěru číslo, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 81 000 Kč, který žalovaný čerpal v plné výši. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 2 380 Kč splatných vždy k 15. dni příslušného měsíce. Žalovaný však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou splátek úvěru. Žalobkyni tak vzniklo právo na poplatky za 2 upomínky po 500 Kč. Žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 15. 7. 2019. Ke dni zesplatnění činila pohledávka na jistině úvěru částku 13 102,42 Kč, na smluvním úroku 481,16 Kč, na úroku z prodlení 225,96 Kč a na poplatcích 500 Kč. Ke dni 21. 6. 2020 činila pohledávka na jistině úvěru částku 13 102,42 Kč, na smluvním úroku 1 814,12 Kč, na úroku z prodlení 1 284,19 Kč a na poplatcích 1 000 Kč.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 22. 3. 2021 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, dokladu o převedení prostředků, obchodních podmínek, sazebníku, výzvy, oznámení o zesplatnění, stavu dlužné jistiny a příslušenství a předžalobní upomínky včetně podacího archu.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Z žádosti žalovaného a ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 7. 2017 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný elektronicky uzavřeli smlouvu, v níž se dohodli na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 51 000 Kč. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr ve 24 měsíčních splátkách ve výši 2 380 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 15. 8. 2017 Poslední splátka bude splatná dne 15. 7. 2019. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc červenec 2017 soud zjistil, že žalovanému byla zaslána platba ve výši 51 000 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu, jakož i ze skutkového tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný uhradil celkem částku 49 370,15 Kč. Z dopisu ze dne 22. 7. 2019 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 14 850,22 Kč (splátka v prodlení včetně úroků, úroků z prodlení a poplatků) do 20 dnů od odeslání upomínky. Z dodejky soud zjistil, že ji žalovaný převzal dne 23. 7. 2019. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.
13. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
14. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
15. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 51 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy, kterou sjednala spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované strany na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných o žalované straně, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele dle § 20z a.n. zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele. V případech, kdy je žalobkyně schopná určit výši příjmů a výdajů na základě odborné kontroly finančních toků na běžném (případně i jiném) účtu klienta vedeném u žalobkyně a čestného prohlášení klienta o výši příjmů v žádosti o spotřebitelský úvěr, nevyžaduje žalobkyně zpravidla k posouzení úvěruschopnosti potvrzení o výši příjmů vystavené zaměstnavatelem klientů, jelikož toto potvrzení nepovažuje z dosavadní praxe za nejvhodnější objektivní zdroj informací a může být snadno předmětem podvodu. Potvrzení o výši příjmů lze vnímat jako náhradní podklad pro doložení příjmů v případech, kdy nelze doložit příjmy z bankovních účtů. Z výše uvedených důvodu se žalobkyně spoléhá, pokud je to jen možno, na skutečně materiální důkazy, což jsou právě informace z bankovních účtů za dostatečně dlouhou dobu, které jsou objektivně spolehlivější než potvrzení od zaměstnavatele, a plní tak nejvyšší možnou mírou kritérium spolehlivosti informací nutných pro posouzení úvěruschopnosti, za zachování kritéria přiměřenosti, které ohraničuje informace a podklady, které může ještě po klientech nebo potencionálních klientech požadovat. To je v souladu s evropskou (srov. bod 37 rozsudku SDEU ve věci C -449/13) i českou rozhodovací praxí soudů (srov. bod 29 rozsudku NSS sp. zn. 1 As 30/2015 ), finančního arbitra (srov. bod 9.4.2 nálezu FA sp. zn. FA/SR/SU /893 2017, bod 6.2 nálezu FA sp. zn. FA/SU/98 /2015), stanovisky ČNB jakožto regulátora trhu se spotřebitelskými úvěry (str. 6 Dohledového benchmarku č. 3/2016, str. 2 Dohledového benchmarku č. 1/2014) i komentářovou literaturou (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru – komentář, Slanina, Wachtlová, C. H. Beck, 2017, str. 419 a.n.). Žalobkyně je nadto pravidelně kontrolována ČNB, která je dostatečně personálně a odborně vybavena zhodnotit přiměřenost a postupy, které se týkají právě posuzování úvěruschopnosti, což samo o sobě zajišťuje vysoký standard v této oblasti. Úvěr byl schválen ve standardním procesu s doložením příjmu. Při posuzování bonity a úvěruschopnosti klienta byla během schvalování úvěru posuzována zejména:
1. Finanční situace:
- předschválený limit klienta byl generován na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na b.ú. (a spořícím.ú) klienta, v rámci kterého byl stanoven:
I. příjem:
- příjem na základě transakcí na BÚ, který vstupoval do výpočtu platební kapacity – 12 522 Kč
II. výdaje, které vstupovaly do výpočtu platební kapacity – 10 120 Kč
- vypočtené na základě informací ze žádosti (deklarované výdaje, způsob bydlení, počet členů
domácnosti vč. vyživovaných členů, místo bydliště apod.), které zahrnují životní minimum, náklady na bydlení, náklady na splátky, mandatorní výdaje (soudně nařízené, alimenty apod.) a deklarované platby na pojištění
III. platební kapacita vypočtená systémem – 2 402 Kč
- platební kapacita pro splátku ve výši 2 380 Kč je tedy dostatečná
2. Zadluženost klienta:
- zjišťována z transakcí klienta + CBCB – ok, bez negativních informací
3. Risk KO kritéria:
Kontrola Interních Blacklistů, Fraudlistů, Delikvencí. Kontrola DB neplatných dokladů, Insolvencí, Exekucí apod. Dále bylo ověřeno, že klientův b.ú. (s.ú.) nevykazuje nestandardní transakce, které indikují zvýšené riziko možnosti nedostát svým závazkům (např. z důvodu nedostatečných vlastních finančních zdrojů, možnosti rychlého předlužení apod.).
Všechna výše uvedená KO kritéria byla splněna.
16. Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by si žalobkyně vyžádala pracovní smlouvy a výplatní pásky žalovaného, zda byl pracovní vztah žalovaného byl na dobu neurčitou či určitou, zda a jaké výdaje má žalovaný na bydlení, na další dluhy či zda má vyživovací povinnosti nebo jiné pravidené výdaje. Žalobkyně blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, vycházela jen z modelové situace. Žalobkyně vzhledem k uváděným osobním poměrům žalovaného, k jeho životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení stanovila další výdaje žalovaného dle svého ekonomického modelu. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě výpisu z účtu žalovaného, byť je vedený u stejné banky, a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu a prohlášení žalovaného. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila příslušnými listinami, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných subjektů a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kde je zaměstnán a zda jde o pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
17. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanému prokazatelně vyplacenou jistinou 51 000 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 49 370,15 Kč, což činí částku 1 629,85 Kč. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a vedlejší ujednání smlouvy o poplatcích. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 12 472,57 Kč s 10,9 % úrokem p.a. z částky 13 102,42 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 814,12 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 284,19 Kč a 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 12 472,57 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal zákonné úroky z prodlení z jistiny 1 629,85 Kč ode dne 22. 6. 2020, když žalovaný byl vyzván k vrácení dluhu již dopisem ze dne 22. 7. 2019. Tento dopis lze chápat i jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku.
18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl převážně úspěšný žalovaný. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).