Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
22 C 8/2021-41
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 10 624 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 624 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 624 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 26. 11. 2019 do 14. 5. 2020, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 126 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně titul. jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 624 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 624 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 26. 11. 2019 do 14. 5. 2020, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 126 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 10 624 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce číslo to elektronicky přes webové rozhraní webová adresa. Na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně také poplatek za zpracování žádosti ve výši 2 624 Kč; celková částka 10 624 Kč měla být jednorázově splacena dne 25. 11. 2019. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a žalovaný tuto svou schopnost výslovně potvrdil při uzavření smlouvy. Žalovaný však na svůj dluh dosud ničeho neuhradil. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 7. 5. 2020. Žalobkyně tak požadovala zaplacení částky 10 624 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 26. 11. 2019 do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně - společností právnická osoba byla prostřednictvím komunikace na dálku dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 8 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně také poplatek za zpracování žádosti ve výši 2 624 Kč; celková částka 10 624 Kč měla být jednorázově splacena dne 25. 11. 2019. Podle výpisu z účtu žalobkyně byla výše uvedená částka 8 000 Kč vyplacena na účet č. bankovní účet dne 7. 11. 2019. Současně se smlouvou obdržel žalovaný též„ Standardní informace o zápůjčce anonymizováno“.
4. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze 7. 5. 2020, podaným k poštovní přepravě téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván (coby předžalobní upomínkou) k úhradě dlužné částky do tří dnů od obdržení tohoto dopisu.
5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
6. Předmětná smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen (s ohledem na datum uzavření smlouvy) zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
7. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za prostý elektronický podpis tvořený kliknutím na příslušné pole v prostředí uživatelského účtu na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně, k němuž měla na základě přiděleného osobního identifikačního čísla přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy prostý elektronický podpis postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, 33 Icm 547/2016 ).
8. Na zamýšlený smluvní vztah dále dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
1. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek a výpisů z účtu. Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
1. Co do částky 8 000 Kč tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 7. 5. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem z téhož dne. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalované toto oznámení doručeno dne 11. 5. 2020. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 14. 5. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 5. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 26. 11. 2019, tj. ve výši 10 % ročně, který odpovídá i zákonné sazbě ke dni 15. 5. 2020.
1. Co do zbývající částky 2 624 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 624 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 26. 11. 2019 do 14. 5. 2020 soud žalobu zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Jelikož měla žalobkyně v řízení pouze částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělil. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení celkové částky 12 042 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 9 067 Kč (úroky i úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 75 % a z 25 % neúspěšná (z 25 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 50 % náhrady nákladů řízení.
1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b advokátního tarifu 300 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Žalobkyně pak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 126 Kč (50 % z 2 252 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.