Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
7 C 273/2020-23
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní titul Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 4 140 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 140 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 280,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 697,46 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 188,36 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroku 23,72 % ročně z částky 3 188,36 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 140 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 280,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 697,46 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 188,36 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroku 23,72 % ročně z částky 3 188,36 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu :
1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 4 140 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne datum mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizována dvě slova) a žalovaným.
2. Soud usnesením ze dne 30. 12. 2020, č. j. 7 C 273/2020 -10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalovaného splácet půjčku a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení.
3. Podáním ze dne 19. 1. 2020 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že schopnost žalovaného splácet úvěr ověřovala její právní předchůdkyně, přičemž vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným v kartě zákazníka. Uvedla, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr pracoval jako kuchař s měsíční mzdou 16 425 Kč a žil v nájmu. Žalobkyně dále soud upozornila na ust. § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterého je neplatnost smlouvy v případě neprokázání prověření úvěruschopnosti spotřebitele pouze relativní.
4. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř. “), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 16. 11. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 15 000 Kč za úrok ve výši 2 100 Kč. Dále byl ve smlouvě sjednán poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatek (blíže neurčený) ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku ve výši 26 100 Kč uhradit formou 58 týdenních splátek po 450 Kč. Ze zákaznické karty vyplývá, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil pouze 11 425 Kč a částka 5 000 Kč pak představovala blíže nespecifikovaný příjem domácnosti. Měsíční výdaje na bydlení žalovaného činily 8 550 Kč. K ověření uvedených údajů předložil žalovaný pouze výplatní pásky (bez určení kolik, za jaké období). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. žalovanému bylo zasláno oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva.
6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75 , § 84 odst. 2 , § 86 , § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.
7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizována dvě slova) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 15 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
8. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila soudu pouze kartu zákazníka, z níž je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla prakticky žádné doklady k ověření tvrzených majetkových poměrů žalovaného (kromě výplatních pásek za blíže neurčené období) a vycházela tak především z jeho tvrzení. Soudu přitom není zřejmé, proč žalobkyně neprovedla alespoň lustraci žalovaného ve veřejně dostupných registrech dlužníků (např. SOLUS nebo ISIR), resp. toto netvrdila a nepředložila o tom soudu žádný doklad. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, považoval soud za nadbytečné nařizovat ve věci jednání, když má zato, že pokud by žalobkyně měla nějaké důkazy k dispozici, předložila by je soudu jako přílohu k doplnění žaloby. Soud proto rozhodl ve věci bez nařízení jednání, a to též s ohledem na aktuální epidemickou situaci. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba anonymizována dvě slova) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2017 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaný již žalobkyni resp. její právní předchůdkyni uhradil částku 21 960 Kč, přičemž jistina úvěru představující bezdůvodné obohacení činila 15 000 Kč, je žaloba nedůvodná jako celek, a proto ji soud výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.
9. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný a podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. by mu tak náležela plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly, rozhodl soud tak, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a nejedná se přitom ani o rozsudek pro uznání či zmeškání (ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.