Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
18 C 3/2021-22
Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní titul Evou Tabetovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 14 208 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 3. 3. 2020 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 000 Kč, částky 1 800 Kč a částky 6 408 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 3. 3. 2020 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 000 Kč, částky 1 800 Kč a částky 6 408 Kč.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 14 208 Kč (tj. 6 000 Kč + 6 408 Kč + 1800 Kč) spolu s příslušenstvím - náklady na uplatnění pohledávky ve výši 2 000 Kč. V žalobě tvrdil, že uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru ze dne 20. 12. 2019, na základě které se žalovaný zavázal vrátit půjčené peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a zaplatit odměnu (úrok) ve výši 6 408 Kč, tj. celkem 12 408 Kč do 21. 2. 2020. Žalovaný zaplatil pouze částku 600 Kč; nedoplatek činí 12 408 Kč. Nezaplatil ani ve smlouvě ujednanou smluvní pokutu ve výši 2x 900 Kč a náklady na uplatnění 2 600 Kč (tj. náklady na upomínky ve výši 450 Kč a 650 Kč, náklady na vymáhání pohledávky 1 500 Kč po odpečetění zaplacené splátky 600 Kč). Žalobce dále uvedl, že před poskytnutím úvěru posoudil dlužníkovu schopnost poskytnutý úvěr splácet, a to s řádnou pečlivostí v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a to tak, že si od dlužníka vyžádal potvrzení o jeho příjmech formou výplatní pásky vydané zaměstnavatelem (výpisem z bankovního účtu). Dlužníkovi výdaje získal jeho čestným prohlášením. V případě, že tyto byly nižší, než jsou částky životního minima stanovené zákonem č. 110/2006 Sb. a nákladů na bydlení stanovené s přihlédnutím ke statistickým údajům Ministerstva práce a sociálních věcí, bylo z důvodu vyšší míry jistoty počítáno s náklady stanovenými na základě životního minima a statistických nákladů zveřejňovaných ČSÚ. Na základě porovnání příjmů dlužníka (tj. sumy nákladů) dospěl k výpočtu, že dlužníkovi zbydou volné prostředky pro úhradu jeho úvěru. Za účelem zjištění dosavadního plnění závazků ze strany dlužníka vedle ostatního provedl lustraci centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a registru dlužní pohledávky právnická osoba (do jiných registrů nemá jeho společnost přístup) - to vše s negativním výsledkem, tedy s 0 záznamů.
2. Protože svá tvrzení týkající se zjištění majetkových poměrů žalovaného současně s podáním žaloby neprokázal, byl soudem usnesením ze dne 8. 3. 2021 poučen o povinnosti svá tvrzení prokázat i o následcích, pokud tak neučiní. V podání ze dne 30. 3. 2021 žalovaný pouze zopakoval svá tvrzení, aniž by však navrhl či doložil jakékoli důkazy k jejich prokázání.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tj. nesporoval tvrzení uvedené v žalobě.
4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. o. s. ř. , protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný uděluje žalobci souhlas k tomu, aby si vyžádal veškeré možné informace za účelem zjištění bonity, důvěryhodnosti a platební morálky žalovaného.
6. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce uzavřel se žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o úvěru ze dne 20. 12. 2019, na základě které se žalovaný zavázal vrátit půjčené peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a zaplatit odměnu (úrok) ve výši 6 408 Kč, tj. celkem 12 408 Kč do 21. 2. 2020 (viz smlouva). V případě, že vrátí úvěr řádně a včas bude poskytnuta úvěrovanému sleva z poplatku za poskytnutí úvěru a to tak, že poplatek po slevě bude ve výši 1 488 Kč. Pod sankcí smluvní pokuty se žalovaný zavázal dodat žalobci vždy k 3 dni příslušného kalendářního měsíce po dobu, po níž bude trvat smluvní vztah založený smlouvou, potvrzení o trvání zaměstnání či pracovního poměru, či poskytnou informaci, že v zaměstnaneckém poměru není. Dále se žalovaný zavázal nejpozději do 5 dnů od uzavření smlouvy předložit žalobci potvrzení příslušného okresního či obvodního soudu, dle jeho úředně hlášeného pobytu, že vůči němu nejsou či jsou vedena soudní řízení. A to vše, aniž by jako věřitel poskytující zápůjčku spotřebiteli postupoval s obornou péčí, neboť se žalovaným uzavřel smlouvu, aniž by prokázal, že skutečně zjišťoval finanční situaci žalovaného. Naopak ze smlouvy je zřejmé, že posouzení finanční solventnosti ze strany žalobce byla pouze formální, když sám uvádí možnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného„ výplatní pásky vydané zaměstnavatelem či výpisem z bankovního účtu“, které však žalobce nedoložil. Výdaje žalovaného měly být zjišťovány čestným prohlášením, ale ani tento listinný důkaz žalobce nepředložil. Což vyvrací možnost srovnání uvedeného příjmu s očekávanou splátkou úvěru s kladným výsledkem. Jediný konkrétní údaj, který k solventnosti žalovaného žalobce uvedl je, že v registru dlužníků právnická osoba anonymizováno není evidovaný, stejně jako v evidenci exekucí.
7. Soud zjistil, že žalovaný byl zavázán k zaplacení dluhu z poskytnutého úvěru z roku 2018 ve věci vedené pod sp. zn. 17C 320/2020 .
8. Žalovaný na dluh vrátil 600 Kč.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaný uhradil na dluh pouze 600 Kč.
14. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.
15. Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku ). Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí číslo a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 číslo. Článek 8 směrnice č. 2008 číslo ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“
16. Soud má tedy s ohledem na shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného jako spotřebitele.
17. V této věci žalobce svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil, zejména neprokázal, že by podrobně zjišťoval a ověřoval výdaje žalovaného. Neprokázal ani výši příjmu žalovaného v době poskytnutí půjčky. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
18. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť neprokázal, že posouzení proběhlo, a i kdyby toto prokázal, jednalo by se o posouzení víceméně formální, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalovaného).
19. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný od žalobce převzal částku 6 000 Kč a zaplatil částku 600 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vrátit žalobci jistinu ve výši 5 400 Kč. Žalobce žalovaného vyzval ke splnění předžalobní výzvou ze dne 26. 2. 2020 a ke splnění mu určil lhůtu 3 dnů. Žalovanému se výzva dostala do jeho dispoziční sféry nejpozději dne 27. 2. 2020 a do 2. 3.2020 měl dluh zaplatit, od 3. 3.2020 je žalovaný v prodlení. Soud proto v souladu s § 1970 o.z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil žalovanému též povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení od 3. 3.2020.
20. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o.s.ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách.
21. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže je totiž smlouva o úvěru uzavřená dne 20. 12. 2019 neplatná, nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána ani platba poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 408 Kč, žalobci tak nevznikl nárok na jeho zaplacení. Žalobci nevznikl nárok ani na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1800 Kč. Soud proto v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení poplatku ve výši 6408 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 1800 Kč, zamítl.
22. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení větší úspěch, když žaloba byla zamítnuta co do částky 8 808Kč, měl by proto právo na náhradu části nákladů řízení. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.
Žalovaný měl v řízení větší úspěch, když žaloba byla zamítnuta co do části jistiny ve výši 600 Kč, dále co do výše poplatků za poskytnutí úvěru 6 408 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 1200 Kč, měl by proto právo na náhradu části nákladů řízení. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.