Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
14 C 19/2021-24
Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní titul Ivanou Bačovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 88 850 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady částky 55 650 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 936,36 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 49 400 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 10,37 % ročně z částky 40 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33 200 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady částky 55 650 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 936,36 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 49 400 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 10,37 % ročně z částky 40 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33 200 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady částky 88 850 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 936,36 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 49 400 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 10,37 % ročně z částky 40 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa, a žalovaným došlo dne 30. 6. 2018 k uzavření Smlouvy o úvěru číslo na základě které společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnuté prostředky ve výši 40 000 Kč spolu s úrokovým navýšením ve výši 28 % z jistiny úvěru, s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 1 600 Kč, s poplatkem za správu úvěru ve výši 8 800 Kč, s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 12 800 Kč Celkem se zavázal vrátit věřiteli částku 74 400 Kč ve 14 – ti pravidelných měsíčních splátkách po 5 200 Kč splatných vždy k 30. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil ke dni 30. 8. 2019 a vzniklo mu tak právo na úhradu celé dlužné částky, která k tomuto dni činila na jistině částku 40 000 Kč, na úroku 9 400 Kč, na poplatku za uzavření smlouvy 10 800 Kč a na administrativním poplatku částku 7 400 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl řádně splácen, úročí se neuhrazená jistina ve výši 40 000 Kč od 31. 8. 2019 úrokem ve výši 10,37 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 postoupena žalobkyni s účinností od 8. 7. 2020. Postoupení bylo žalovanému oznámeno. Od postoupení pohledávky nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho přesto, že byl o úhradu upomínán a vyzván k úhradě předžalobní výzvou.
2. Usnesením, č. j. 14C 19/2021 -7, ze dne 18. 1. 2021 byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, zda a jakým způsobem posuzovala a prověřovala podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného splácet tvrzený úvěr včetně příslušenství a zaslala soudu důkazy k prokázání doplněných tvrzení.
3. V doplnění žaloby, ze dne 29. 1. 2021, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, jako poskytovatelka půjčky splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 30. 6. 2018 a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřeno“. Následně, po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovaným uzavřena smlouva. V žádosti žalovaný uvedl, že je od 1. 6. 2018 zaměstnán u jméno příjmení, IČO, se sídlem adresa. Žalovaný v žádosti uvedl, že výše jeho měsíčních výdajů činí 2 620 Kč a že jeho použitelný měsíční příjem tedy činí 17 380 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám, bydlí ve vlastním bytě. Z„ čestného prohlášení žadatele“ plyne, že žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které věřiteli před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, a které si věřitel ověřil, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl věřitel k závěru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání nařízenému na den 13. 4. 2021 se bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když při tom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (dle § 101 odst. 1 , 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ).
5. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy číslo dne 30. 6. 2018 částku ve výši 40 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy o úvěru. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě vypůjčené částky 40 000 Kč i poplatek za uzavření smlouvy v částce 1 600 Kč, poplatek za správu úvěru v částce 8 800 Kč, úrokové navýšení v částce 11 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 800 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal vrátit částku 74 400 Kč. Žalovaný měl plnit právnímu předchůdci žalobkyně ve 14 měsíčních splátkách po 5 200 Kč splatných do 30. dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. (ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 6. 2018). Z listiny„ Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru“ soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán od 1. 6. 2018 do 30. 8. 2018 u jméno příjmení, IČO, se sídlem adresa. Žalovaný v žádosti uvedl, že výše jeho měsíčních výdajů činí 2 620 Kč a že jeho použitelný měsíční příjem tedy činí 17 380 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním bytě, což doložil výpisem z KN, náklady na energie činí 820 Kč měsíčně, stravování 1 500 Kč měsíčně. Žalovaný nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám (z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru). Tyto informace měly být ověřeny z dohody o pracovní činnosti. Žalovaný uhradil na úvěr dne 30. 6. 2018 částku 1 600 Kč a první splátku ve výši 5 200 Kč (z transakční historie smlouvy). V důsledku prodlení žalovaného předchůdkyně žalobkyně v souladu s ust. čl. V. odst. 2 Smlouvy úvěr zesplatnila ke dni 30. 8. 2019 a tím jí vzniklo právo na úhradu dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině 40 000 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 9 400 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 10 800 Kč, na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 7 400 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl v plné výši uhrazen, úročí se neuhrazená jistina od 31. 8. 2019 úrokem ve výši 10,37 % ročně. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalovaného ničeho zaplaceno. Na základě smluvního ujednání, aprobovaného občanským zákoníkem , je úrokem z prodlení úročena splatná nezaplacená částka jistiny úvěru ve výši 40 000 Kč a splatná nezaplacená částka úroku v pevné výši 9 400 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 byla pohledávka za žalovaným, s účinností ke dni 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni (ze smlouvy o postoupení pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno (z oznámení o postoupení ze dne 24. 7. 2020). Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo ze strany žalovaného na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 40 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 9 400 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 10 800 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 7 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 21 250 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 3 936,36 Kč. Žalobkyně žalovanému zaslala dne 18. 12. 2020 předžalobní výzvu, avšak ani poté žalovaný dlužnou částku neuhradil (z předžalobní výzvy, z podacího lístku).
6. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: dne 30. 6. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr 14 pravidelnými měsíčními splátkami po 5 200 Kč, přičemž první splátka byla splatná do 30. dne měsíce následujícího po podpisu této smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že celkovou výši spotřebitelského úvěru převzal v hotovosti, v místě svého bydliště, v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnuté peněžní prostředky zaplatit úrok ve výši 11 200 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1 600 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 8 800 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 12 800 Kč. Celková dlužná částka činila 74 400 Kč, náklady spotřebitelského úvěru byly vyčísleny částkou 34 400 Kč Smluvní strany se dohodly, že v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek či zesplatněné jistiny, je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Smlouvou se dlužník dále zavázal celkovou dlužnou částku splatit ve lhůtách a výších uvedených ve smlouvě. Pro případ prodlení si strany dále dohodly úrok z prodlení v zákonné výši. právnická osoba oznámila žalovanému, že pohledávku ze Smlouvy o úvěru číslo postoupila žalobkyni a zároveň vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 93 286 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020. Žalovaný přes písemné upomínky dlužnou částku žalobkyni neuhradil.
7. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále také OZ ), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 , 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku , věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Shora uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 30. 6. 2018 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ , která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení §1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb. , zatímco žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v citovaném ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry nově potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018 , z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
15. Tyto závěry, které se vztahují ke zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. , jsou nepochybně použitelné i režimu zákona č. 257/2016 Sb. , neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je v něm zakotvena obdobně, respektive ještě šířeji.
16. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, přičemž uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
17. Zejména je nutno odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
18. Podle závěrů Soudního dvora EU zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. Soudu přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem.
19. S odkazem na citované závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C – 679/18 a na články 8 a 23 směrnice 2008 dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.
20. V projednávané věci žalobkyně pouze tvrdila, ovšem neprokázala, že prověřovala bonitu žalovaného na základě věrohodných údajů a na základě toho řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně vycházela pouze z údajů žalovaného o výši jeho příjmů z dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou - pouze na tři měsíce a jeho výdajů a životních nákladů, které si řádně neověřovala (doklady o nákladech na energie, vodné, plyn ……). Částka 820 Kč jako celkový výdaj na energie ve vlastním bytě, kterou uvedl žalovaný v žádosti o úvěr, stejně jako celková částka jeho měsíčních výdajů ve výši 2 620 Kč, je zcela nereálná. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.
21. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Proto plnění z titulu smlouvy (včetně sjednaných úroků, poplatků a smluvní pokuty) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ . Jelikož soud posoudil smlouvu jako neplatnou z výše uvedených důvodů, posoudil nárok žalobkyně podle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení. Podle § 2993 plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V případě plnění obou stran, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.
22. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatně sjednané smlouvy, pak je jeho povinností tuto částku vrátit v souladu s výše citovaným ustanovením § 2991 odst. 1 o. z. jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Na poskytnuté plnění 40 000 Kč žalovaný uhradil částku 6 800 Kč, proto soud žalobkyni přiznal pouze právo na úhradu rozdílu mezi částkou úvěru 40 000 Kč a částkou 6 800 Kč, tedy částku 33 200 Kč. Z této částky soud přiznal žalobkyni i právo na zákonné úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobní návrh zamítl.
23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně měla úspěch ve 37 %, žalovaný v 63 %, tedy žalovaný byl úspěšný ve 26 %, nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu.