Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
14 C 23/2021-26
Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní titul Ivanou Bačovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 31 740 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované úhrady částky 24 620 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 690,05 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 340 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 10,37 % ročně z částky 17 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 120 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 120 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované úhrady částky 24 620 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 690,05 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 340 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 10,37 % ročně z částky 17 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 120 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 120 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalované úhrady částky 31740 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 690,05 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 340 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 10,37 % ročně z částky 17 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa, a žalovanou došlo dne 26. 6. 2018 k uzavření Smlouvy o úvěru číslo na základě které společnost poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnuté prostředky ve výši 17 000 Kč spolu s úrokovým navýšením ve výši 28 % z jistiny úvěru, s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 680 Kč, s poplatkem za správu úvěru ve výši 3 740 Kč, s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 5 440 Kč Celkem se zavázala vrátit věřiteli částku 31 620 Kč ve 14 – ti pravidelných měsíčních splátkách po 2 210 Kč splatných vždy k 26. dni v kalendářním měsíci. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil ke dni 26. 8. 2019 a vzniklo mu tak právo na úhradu celé dlužné částky, která k tomuto dni činila na jistině částku 17 000 Kč, na úroku 1 340 Kč, na poplatku za uzavření smlouvy 2 040 Kč a na administrativním poplatku částku 1 360 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl řádně splácen, úročí se neuhrazená jistina ve výši 17 000 Kč od 27. 8. 2019 úrokem ve výši 10,37 % ročně. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 postoupena žalobkyni s účinností od 8. 7. 2020. Postoupení bylo žalované oznámeno. Od postoupení pohledávky nebylo ze strany žalované uhrazeno ničeho přesto, že byla o úhradu upomínána a vyzvána k úhradě předžalobní výzvou.
2. Usnesením, č. j. číslo jednací, ze dne 18. 1. 2021 byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, zda a jakým způsobem posuzovala a prověřovala podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, schopnost žalované splácet tvrzený úvěr včetně příslušenství a zaslala soudu důkazy k prokázání doplněných tvrzení.
3. V doplnění žaloby, ze dne 29. 1. 2021, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, jako poskytovatelka půjčky splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 26. 6. 2018 a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřeno“. Následně, po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovanou uzavřena smlouva. V žádosti žalovaná uvedla, že pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 500 Kč měsíčně a dále příspěvek na bydlení ve výši 5 843 Kč měsíčně. Celková výše jejího měsíčního příjmu činí 13 343 Kč a celkový příjem domácnosti činí 29 000 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla, že výše jejích měsíčních výdajů činí 6 839 Kč a celkové výdaje domácnosti činí 13 677 Kč. Použitelný měsíční příjem tedy činí 6 504 Kč. Dále žalovaná uvedla, že žije s druhem a má vyživovací povinnost ke dvěma dětem do 6 let, bydlí v městském bytě. Z„ čestného prohlášení žadatele“ plyne, že žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které věřiteli před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, a které si věřitel ověřil z výpočtového listu nájemného z ústřižků složenek o úhradě el. energie, z poštovní poukázky o výplatě dávek z Úřadu práce, z plánu záloh na elektřinu, z oznámení o přiznání dávek SSP, z nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou do 30. 9. 2015 a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl věřitel k závěru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání nařízenému na den 6. 4. 2021 se nedostavila bez omluvy. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když při tom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (dle § 101 odst. 1 , 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ).
5. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě smlouvy číslo ze dne 26. 6. 2018 částku ve výši 17 000 Kč, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy o úvěru. Žalovaná se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě vypůjčené částky 17 000 Kč i poplatek za uzavření smlouvy v částce 680 Kč, poplatek za správu úvěru v částce 3 740 Kč, úrokové navýšení v částce 4 760 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 440 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala vrátit částku 31 620 Kč. Žalovaná měla plnit právnímu předchůdci žalobkyně ve 14 měsíčních splátkách po 2 210 Kč splatných do 26. dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. RPSN činila 212,32 % (ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 6. 2018). Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 26. 6. 2018 soud zjistil, že žalovaná pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně, příspěvek na bydlení ve výši 4 243 Kč měsíčně a přídavky na děto ve výši 1 000 Kč. Celková výše jejího měsíčního příjmu tak činí 13 343 Kč. Žije s druhem a celkové příjmy domácnosti činí 29 000 Kč měsíčně. Žalovaná v žádosti uvedla, že výše jejích měsíčních výdajů činí 6 839 Kč, přičemž celkové výdaje domácnosti činí 13 677 Kč. Dále žalovaná uvedla, že má vyživovací povinnost k dvěma dětem do 6 let, bydlí v městském nájemním bytě (ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, z kopií výpočtového listu nájemného z ústřižků složenek o úhradě el. energie, z poštovní poukázky o výplatě dávek z Úřadu práce, z plánu záloh na elektřinu, z oznámení o přiznání dávek SSP, z nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou do 30. 9. 2015). Žádné další důkazy o tom, že by se právní předchůdce žalobkyně zabýval schopností žalované splácet úvěr (zejména např. prověřováním příjmů a výdajů druha žalované, informací o prodloužení doby nájmu v nájemním bytě apod.), nebyly soudu předloženy. Žalovaná uhradila na úvěr dne 26. 6. 2018 částku 680 Kč a splátku ve výši 4 450 Kč, dne 17. 8. 2018 splátku ve výši 2 250 Kč, dne 18. 9. 2018 částku 2 000 Kč a dne 22. 11. 2018 částku 500 Kč, další splátky již nehradila (z transakční historie smlouvy). V důsledku prodlení žalované předchůdkyně žalobkyně v souladu s ust. čl. V. odst. 2 Smlouvy úvěr zesplatnila ke dni 26. 8. 2019 a tím jí vzniklo právo na úhradu dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině 17 000 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 1 340 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 2 040 Kč, na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1 360 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl v plné výši uhrazen, úročí se neuhrazená jistina od 27. 8. 2019 úrokem ve výši 10,37 % ročně. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalované ničeho zaplaceno. Na základě smluvního ujednání, aprobovaného občanským zákoníkem , je úrokem z prodlení úročena splatná nezaplacená částka jistiny úvěru ve výši 17 000 Kč a splatná nezaplacená částka úroku v pevné výši 1 340 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 byla pohledávka za žalovaným, s účinností ke dni 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni (ze smlouvy o postoupení pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno (z oznámení o postoupení ze dne 24. 7. 2020). Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo ze strany žalované na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení jistiny ve výši 17 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 340 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2 040 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 360 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 1 690,05 Kč. Žalobkyně žalované zaslala dne 18. 12. 2020 předžalobní výzvu, avšak ani poté žalovaná dlužnou částku neuhradila (z předžalobní výzvy, z podacího lístku).
6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále také OZ ), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 , 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku , věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
12. Shora uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 26. 6. 2018 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ , která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení §1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb. , zatímco žalovaná při uzavření smlouvy vystupovala jako spotřebitelka. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v citovaném ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry nově potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018 , z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
14. Tyto závěry, které se vztahují ke zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. , jsou nepochybně použitelné i režimu zákona č. 257/2016 Sb. , neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je v něm zakotvena obdobně, respektive ještě šířeji.
15. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, přičemž uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
16. Zejména je nutno odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
17. Podle závěrů Soudního dvora EU zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. Soudu přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem.
18. S odkazem na citované závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C – 679/18 a na články 8 a 23 směrnice 2008 dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.
19. V projednávané věci žalobkyně pouze tvrdila, ovšem neprokázala, že prověřovala bonitu žalované na základě věrohodných údajů a na základě toho řádně posoudila úvěruschopnost žalované, ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně vycházela pouze z údajů žalované o výši jejích příjmů z důchodu a jejích výdajů a životních nákladů, které si řádně neověřovala (nájemní smlouvou, doklady o nákladech na energie…). Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.
20. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Proto plnění z titulu smlouvy (včetně sjednaných úroků, poplatků a smluvní pokuty) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ . Jelikož soud posoudil smlouvu jako neplatnou z výše uvedených důvodů, posoudil nárok žalobkyně podle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení. Podle § 2993 plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V případě plnění obou stran, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.
21. Převzala-li žalovaná předmět úvěru na základě neplatně sjednané smlouvy, pak je její povinností tuto částku vrátit v souladu s výše citovaným ustanovením § 2991 odst. 1 o. z. jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Na poskytnuté plnění 17 000 Kč žalovaná uhradila částku 9 880 Kč, proto soud žalobkyni přiznal pouze právo na úhradu rozdílu mezi částkou úvěru 17 000 Kč a částkou 9 880 Kč, tedy částku 7 120 Kč. Z této částky soud přiznal žalobkyni i právo na zákonné úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobní návrh zamítl.
22. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do 22 % a žalovaná v 78 %. Úspěch žalované tak představuje 56 %. Nicméně podle obsahu spisu žalované žádné prokazatelné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu.