Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 372/2020-36
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 44 160,74 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 200 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni jednak částku 5 148,74 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 772,18 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 7 369 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 267,15 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 369 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020, jednak částku 18 812 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 060,78 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 18 972,08 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 253,90 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 972,08 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020 a z částky 6 142,08 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 200 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni jednak částku 5 148,74 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 772,18 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 7 369 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 267,15 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 369 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020, jednak částku 18 812 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 060,78 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 18 972,08 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 253,90 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 972,08 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020 a z částky 6 142,08 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení jednak částky 12 518,74 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 29. 11. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 14 019 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 6 019 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 065 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 436 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 518 Kč, a to formou 45-ti měsíčních splátek po 312 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 10. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když poslední splátku uhradil dne 5. 12. 2017, celkem přitom uhradil 630 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 12 518,74 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 7 369 Kč a souhrnného poplatku ve výši 5 149,74 Kč.
2. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení další částky ve výši 31 642 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 21. 8. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 46 542 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 21 542 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 472 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 550 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 10 520 Kč, a to formou 60-ti měsíčních splátek po 776 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 10. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky ani v tomto případě nehradil řádně a včas, když poslední splátku uhradil dne 7. 12. 2017, celkem přitom uhradil 12 170 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 31 642 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 18 972,08 Kč a souhrnného poplatku ve výši 12 669,92 Kč.
3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 20. 1. 2020 k převedení obou pohledávek na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částky 12 518,74 Kč a 31 642 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání obou úvěrových smluv úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly v obou případech zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že právnická osoba před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Z čl. 13 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 7. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 2. 2. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
6. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Smlouva o zápůjčce číslo ze dne 29. 11. 2017 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 29. 11. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 8 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 14 019 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 6 019 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 065 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 436 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 518 Kč, a to formou 45-ti měsíčních splátek po 312 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 10. 2018. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 308,78 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotné žalovaného v zákaznické kartě ze dne 29. 11. 2017, z níž vyplynulo, že žalovaný je rozvedený, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je starobní důchodce s měsíčním důchodem ve výši částka, vedle toho má další blíže nespecifikované příjmy ve výši částka měsíčně, jeho celkové měsíční výdaje měly činit částka, z toho 3 100 Kč za splátky půjček u právní předchůdkyně žalobkyně, další výdaje nejsou uvedeny; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výměr důchodu žalovaného ze dne 21. 12. 2016 a výpisy z jeho bankovního účtu za období 9, 10, 11/2017.
7. Z listin y označené jako Smlouva o zápůjčce číslo ze dne 21. 8. 2017 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 21. 8. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 25 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 46 542 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 21 542 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 472 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 550 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 10 520 Kč, a to formou 60-ti měsíčních splátek po 776 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 10. 2018. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 229,45 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotné žalovaného v zákaznické kartě ze dne 21. 8. 2017, z níž vyplynulo, že žalovaný je ženatý, bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, je starobní důchodce s měsíčním důchodem ve výši částka, vedle toho má další blíže nespecifikované příjmy ve výši částka měsíčně, jeho celkové měsíční výdaje měly činit částka, které však nebyly nijak blíže specifikovány; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výměr důchodu žalovaného ze dne 1. 1. 2017 a doklad o příspěvku na bydlení.
8. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.
9. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020 a podacím lístkem ze dne 24. 4. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 61 063,03 Kč nejpozději do 30. 4. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávek vzniklých na základě smluv číslo a číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
11. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnými dohodami označenými jako Smlouva o zápůjčce číslo ze dne 29. 11. 2017 a číslo ze dne 21. 8. 2017 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také jednak dne 29. 11. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - půjčku ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy, žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 14 019 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 6 019 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 065 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 436 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 518 Kč, a to formou 45-ti měsíčních splátek po 312 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 10. 2018; jednak dne 21. 8. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - půjčku ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy, žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 46 542 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 21 542 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 472 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 550 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 10 520 Kč, a to formou 60-ti měsíčních splátek po 776 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 10. 2018; v rámci obou smluv o zápůjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání úvěrových smluv přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznických kartách ze dne 29. 11. 2017 a ze dne 21. 8. 2017, když podle této u zápůjčky číslo měl být žalovaný rozvedený, bydlet v nájmu, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl být starobním důchodcem s měsíčním důchodem ve výši částka, vedle toho měl mít další blíže nespecifikované příjmy ve výši částka měsíčně, jeho celkové měsíční výdaje měly činit částka, z toho 3 100 Kč za splátky půjček u právní předchůdkyně žalobkyně, s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výměr důchodu žalovaného ze dne 21. 12. 2016 a výpisy z jeho bankovního účtu za období 9, 10, 11/2017; u zápůjčky číslo pak žalovaný měl být ženatý, bydlet v nájmu, měl mít jednu vyživovací povinnost, měl být starobním důchodcem s měsíčním důchodem ve výši částka, vedle toho měl mít další blíže nespecifikované příjmy ve výši částka měsíčně, jeho celkové měsíční výdaje měly činit částka, tyto však nebyly nijak blíže specifikovány, přičemž obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výměr důchodu žalovaného ze dne 1. 1. 2017 a doklad o příspěvku na bydlení. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smluv neplnil řádně, když poslední splátku uhradil u smlouvy číslo ze dne 5. 12. 2017 a u smlouvy číslo dne 7. 12. 2017, celkem přitom u smlouvy číslo uhradil částku 630 Kč a u smlouvy číslo celkem částku 12 170 Kč.
12. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Oba dané právní vztahy je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně v obou případech poskytnuta peněžní částka, jednak ve výši 8 000 Kč, jednak ve výši 25 000 Kč, vždy ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela u obou smluv z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla mít při uzavírání smluv k dispozici doklady o jeho příjmu v podobě výměru důchodu, kdy tyto doklady v řízení ani nepředložila, nicméně i kdyby tak učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry nebylo ani v jednom případě dostatečně a správné. Z údajů v zákaznických kartách totiž vyplývá, že žalovaný v době uzavírání smluv měl bydlet v nájmu, aniž by byly zjišťovány tyto jeho náklady na bydlení, zcela jistě měl i další výdaje, které rovněž nebyly nikterak prověřovány stejně jako jeho další úvěrové zatížení u jedné ze smluv, které ze zákaznické karty zcela jednoznačně vyplývá. Vedle toho je s podivem, že ačkoliv smlouvy byly uzavřeny s relativně krátkým časovým rozestupem, v jednom případě vystupoval jako rozvedený bez vyživovací povinnosti, v druhém případě jako ženatý s jednou vyživovací povinností, aniž by tato jeho tvrzení byla jakkoliv prověřována, vše za situace, že jím tvrzené příjmy se v těchto zákaznických kartách v podstatě nezměnily a další vedle důchody nebyly ani nijak prověřovány. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením ani jedné ze smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětných spotřebitelských smluv o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
18. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla u smlouvy číslo celkem částku 8 000 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni částku 630 Kč a u smlouvy číslo celkem částku 25 000 Kč, přitom tento vrátil žalobkyni částku 12 170 Kč. Dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smluv) u smlouvy číslo částku 7 370 Kč (8 000 Kč – 630 Kč) a u smlouvy číslo částku 12 830 Kč (25 000 Kč – 12 170 Kč), kdy tyto částky představují majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tyto částky tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby je žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 23. 4. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 4. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 29. 4. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 12. 5. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 13. 5. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. . Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
19. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba, přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikovaných pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
20. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 20 200 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 44 160,74 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto je tedy zřejmé, aniž by soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnějším byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.