Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 355/2020-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 26 170 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 110 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 110 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částky 8 140 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 391,77 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 11 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 962,27 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 30. 11. 2019 do 15. 5. 2020, ve výši 0,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení a z částky 1 990 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení,
a 5 920 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 064,18 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 6 946,39 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 771,05 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 946,39 Kč od 30. 11. 2019 do 15. 5. 2020, a z částky 3 846,39 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 110 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 110 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částky 8 140 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 391,77 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 11 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 962,27 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 30. 11. 2019 do 15. 5. 2020, ve výši 0,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení a z částky 1 990 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, a 5 920 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 064,18 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 6 946,39 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 771,05 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 946,39 Kč od 30. 11. 2019 do 15. 5. 2020, a z částky 3 846,39 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částek 17 150 Kč a 9 020 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalované částky měla žalovaná dlužit jednak na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 23. 11. 2017 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 19 140 Kč, z toho 11 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 140 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 540 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 330 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 1. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila pouze částku 1 990 Kč a poslední splátku uhradila dne 17. 3. 2018, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo dnem 4. 1. 2019 právo na úhradu celého dluhu ve výši 17 150 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 11 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 6 150 Kč.
2. Dále pak žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba, dne 25. 7. 2017 další smlouvu o úvěru číslo na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 13 920 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 5 920 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 120 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 600 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 240 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 9. 2018. Žalovaná však své smluvní závazky i v tomto případě nehradila řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila pouze částku 4 900 Kč a poslední splátku uhradila dne 17. 3. 2018, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo dnem 5. 9. 2018 právo na úhradu celého dluhu ve výši 9 020 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 6 946,39 Kč a souhrnného poplatku ve výši 2 073,61 Kč.
3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 29. 11. 2019 k převedení obou pohledávek na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná však až dosud neuhradila žalobkyni právě částky 17 150 Kč a 9 020 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila při uzavírání obou úvěrových smluv úvěruschopnost žalované tak, že vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání smluv, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalované ze dne 23. 11. 2017 a ze dne 25. 7. 2017 a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že právnická osoba jméno s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet Spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem Karty zákazníka – Žádosti o zápůjčku a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 smlouvy žalovaná dále prohlásila, že věřiteli před uzavřením smlouvy poskytla úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že je plně svéprávná pro uzavření smlouvy a je schopna splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaná stvrdila svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 12. 2020 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 4. 1. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
6. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako úvěru číslo ze dne 23. 11. 2017, včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 23. 11. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 11 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázala vrátit bance celkem částku 19 140 Kč, z toho 11 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 140 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 540 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 330 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 1. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 195 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 23. 11. 2017, z níž vyplynulo, že žalovaná je rozvedená, bydlí v objektu, který spoluvlastní, s jiným, ale blíže neuvedeným, rodinným příslušníkem, má jednu vyživovací povinnost, pracuje jako uklízečka na hlavní pracovní poměr s průměrným měsíčním příjmem ve výši 9 000 Kč, má další blíže nespecifikované příjmy ve výši 2 000 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 8 000 Kč, z toho 1 000 Kč za bydlení a inkaso, 6 000 Kč na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že žalovaná v té době měla mít další úvěr u právnická osoba jméno ve výši měsíční splátky 1 000 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil pracovní smlouvu žalované a potvrzení o jejím příjmu.
7. Z listin y označené jako úvěru číslo ze dne 25. 7. 2017, včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení dále prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 25. 7. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 8 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázala vrátit bance celkem částku 13 920 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 5 920 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 120 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 600 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 240 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 9. 2018. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 195 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 25. 7. 2017, z níž vyplynulo, že žalovaná je rodinný stav, žije s rodiči, má jednu vyživovací povinnost, pracuje jako profese na hlavní pracovní poměr s průměrným měsíčním příjmem ve výši částka, nemá další příjmy, její celkové měsíční výdaje měly činit částka, z toho částka za bydlení a inkaso, částka na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že žalovaná v té době měla mít další úvěr u právnická osoba výši měsíční splátky 1 500 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil toliko výplatní pásky žalované.
8. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
9. Předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020 a podacím lístkem ze dne 1. 5. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 34 889,97 Kč nejpozději do 7. 5. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smluv číslo číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužného neuhrazeného úvěru běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
11. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnými dohodami označenými jednak jako Smlouva o úvěru číslo jednak jako smlouva o úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také ve dnech 23. 11. 2017 a 25. 7. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč a 8 000 Kč, které žalovaná převzala vždy hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance u smlouvy číslo celkem částku 11 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 140 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 540 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 330 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 1. 2019; u smlouvy číslo celkem částku 13 920 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 5 920 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 120 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 600 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 240 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 9. 2018. V obou smlouvách byla sjednána RPSN ve výši 195 %, přičemž strany si sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání obou úvěrových smluv přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měla žalovaná u smlouvy číslo být rozvedená, bydlet v objektu, který měla spoluvlastnit, s jiným, ale blíže neuvedeným, rodinným příslušníkem, měla mít jednu vyživovací povinnost, měla pracovat jako uklízečka na hlavní pracovní poměr s průměrným měsíčním příjmem ve výši 9 000 Kč, měla mít další blíže nespecifikované příjmy ve výši 2 000 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 8 000 Kč, z toho 1 000 Kč za bydlení a inkaso, 6 000 Kč na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), přičemž z karty zákazníka současně vyplývalo, že žalovaná v té době měla mít další úvěr u právnická osoba jméno ve výši měsíční splátky 1 000 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil pracovní smlouvu žalované a potvrzení o jejím příjmu; u smlouvy číslo pak měla být rodinný stav, měla žít s rodiči, měla mít jednu vyživovací povinnost, měla pracovat jako profese na hlavní pracovní poměr s průměrným měsíčním příjmem ve výši částka, neměla mít další příjmy, její celkové měsíční výdaje měly činit částka, z toho 2 000 Kč za bydlení a inkaso, částka na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že žalovaná v té době měla mít další úvěr u právnická osoba výši měsíční splátky 1 500 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil toliko výplatní pásky žalované. Žalovaná však své povinnosti vyplývající z obou smluv neplnila řádně, když poslední splátku uhradila u obou smluv dne 17. 3. 2018.
12. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Oba dané právní vztahy je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní částky ve výši 11 000 Kč a ve výši 8 000 Kč vždy ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně u obou smluv tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela pouze z částečně podložených informací od žalované, kdy měla mít při uzavírání smluv k dispozici pouze některé výpisy o jejích příjmech, nicméně soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že žalovaná v době uzavírání smluv měla bydlet buď s rodiči, resp. s jinou osobou, přičemž nebylo prověřováno, jaké jsou příjmové a výdajové poměry těchto osob, jaké jsou skutečné náklady na bydlení, zda a jaké žalovaná pobírá výživné na nezl. dítě, případně zda ona sama takové výživné platí a v jaké výši, apod., neboť reálně by se v takovém případě musela podstatně změnit jak částka na výdaje domácnosti, tak disponibilní částka žalované, ze které by mohla danou zápůjčku splácet, rovněž tak nebyl nijak prověřován další úvěr žalované, resp. u pozdějšího úvěru byl zohledněn pouze úvěr předchozí, který je rovněž předmětem této žaloby, avšak ohledně úvěru uváděného u uzavření první smlouvy v pořadí již nebylo prověřováno, zda a jak byl tento splacen. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnuté úvěry nebylo ani v jednom případě dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost obou předmětných spotřebitelských smluv o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
18. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla u smlouvy číslo celkem částku 11 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni částku 1 990 Kč a dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 9 010 Kč (11 000 Kč – 1 990 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně; u smlouvy číslo celkem částku 8 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni částku 4 900 Kč a dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 3 100 Kč (8 000 Kč – 4 900 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro částku 12 110 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 30. 4. 2020. Tato výzva byla žalované odeslána dne 1. 5. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 6. 5. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 15. 5. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 16. 5. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 9 %, který odpovídá výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
19. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení obou shora specifikovaných pohledávek za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
20. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 12 110 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 26 170 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.