Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
9 C 5/2021-44
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení, titul za jménem
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 17 900,01 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 100 Kč od 2. 6. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 7 800,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 249,14 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 469,74 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 294 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 100 Kč od 2. 6. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 7 800,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 249,14 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 469,74 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 294 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 10. 12. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 900,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 249,14 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 469,74 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 841,68 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 6 872,05 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 1. 4. 2018. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat uvedenou částku vrátit spolu se sjednanými platbami souvisejícími s poskytnutým úvěrem, jejichž celková výše činila 8 186 Kč, to vše v ujednaných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost však porušil, neboť splátky nehradil řádně a včas. Poslední splátku ve výši 1 300 Kč žalovaný uhradil dne 17. 8. 2018, následně již na svůj dluh neplnil ničeho. S účinností k 8. 7. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení částky v celkové výši 17 900,01 Kč, která sestávala z dlužné jistiny ve výši 6 469,74 Kč, nesplaceného úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 402,31 Kč, dlužné úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1 128,34 Kč, dlužné úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 578,77 Kč, dlužné úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 2 820,85 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 500 Kč Vedle toho požadovala rovněž zaplacení shora popsaného příslušenství.
2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovaného, ten se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto ve smyslu citovaného ustanovení jeho souhlas předpokládal.
4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. 4. 2018 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl při podpisu smlouvy žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok ve výši 963 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 923 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 1 800 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč, kdy první splátka byla dle smlouvy splatná do měsíce od jejího podpisu, každá další pak vždy do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Mezi smluvními stranami bylo sjednáno, že pokud žalovaný nezaplatí jakoukoliv splátku řádně a včas ani ve třicetidenní lhůtě od okamžiku, kdy bude právním předchůdcem žalobkyně k její úhradě vyzván, stane se dosud neuhrazená část celkové výše spotřebitelského úvěru a také úhrada za poskytnutí úvěru a náklady na vyhodnocení úvěru splatnými první den následující po uplynutí stanovené lhůty, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. Žalovaný se ve smlouvě dále zavázal, že pokud se dostane do prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, zaplatí právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta se měla stát splatnou dne následujícího po dni vzniku prodlení.
5. Z přehledu plateb žalovaného soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh ze shora uvedené smlouvy uhradil dne 2. 4. 2018 1 386 Kč, 15. 5. 2018 1 300 Kč, 18. 6. 2018 1 500 Kč, 15. 7. 2018 1 300 Kč a 17. 8. 2018 1 300 Kč, celkem tedy 6 786 Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24. 6. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, jakož i z potvrzení o zaplacení úplaty za postoupené pohledávky z 29. 7. 2020, soud zjistil, že pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni.
7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 24. 7. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně oznámil žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky plynoucí ze shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni, a vyzval žalovaného k zaplacení jeho dluhu ve výši 20 491 Kč ve prospěch žalobkyně.
8. Z předžalobní výzvy z 23. 11. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl opětovně vyzván k úhradě dlužné částky prostřednictvím zástupce žalobkyně a byl současně upozorněn na to, že pokud dluh nebude ve stanovené lhůtě zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.
9. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 1. 4. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 963 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 923 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 1 800 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož byl žalovaný v případě svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta byla vždy splatná následující den po vzniku prodlení. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Následně žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění prostřednictvím předžalobní výzvy jejího zástupce.
10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši v hotovosti při podpisu smlouvy. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nesplácel řádně a včas sjednané splátky úvěru. Bylo přitom na žalovaném, aby v případě, že splátky hradil v dohodnutých termínech splatnosti, takovou skutečnost soudu tvrdil a zejména pak prokázal. Žalovaný však zůstal nečinným, na podanou žalobu ani k výzvě soudu nijak nereagoval. Soud proto vycházel z toho, že se skutečně dostal do prodlení s hrazením splátek úvěru.
16. Žalovaný byl nepochybně povinen dle smlouvy i dle § 2395 o. z. vrátit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.
17. Ujednání o úroku je ve smyslu § 2395 o. z. jednou z podstatných náležitostí úvěrové smlouvy. V daném případě byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným sjednán úrok v absolutní výši 963 Kč. Takový úrok by sám o sobě ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků nepochybně nebyl nepřiměřený, žalovaný se však ve smlouvě zavázal nejen k úhradě tohoto úroku, ale rovněž k zaplacení poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 923 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč Tyto platby přitom nelze považovat za nic jiného, než za další formu úplaty za poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Stejně jako úrok z úvěru totiž v sobě zahrnují na jedné straně náklady, které právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s administrací a poskytnutím úvěru vznikly, na straně druhé dozajista alespoň částečně i obchodní zisk právního předchůdce žalobkyně z daného obchodního případu, neboť je vyloučeno, že by právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy a vyplacením peněžních prostředků žalovanému, k němuž došlo v hotovosti, vznikly celkové náklady odpovídající shora uvedeným částkám. Všechny shora uvedené platby navíc v souhrnu vyjadřují nákladovost celého úvěru pro žalovaného jakožto spotřebitele. Soudu je z jeho úřední činnosti velmi dobře známá zavedená praxe zejména nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (právního předchůdce žalobkyně nevyjímaje), kteří velmi často ve svých formulářových smlouvách namísto transparentně vyjádřeného úroku využívají institutu nejrůznějších poplatků (např. poplatek za sjednání smlouvy, administrativní poplatek, inkasní poplatek, atd.) a tímto způsobem v podstatě„ maskují“ skutečnou výši nákladů spojených s daným spotřebitelským úvěrem. Takový postup je přitom pro běžného spotřebitele velmi nepřehledný a soud jej považuje za zneužití postavení silnější smluvní strany, kterou poskytovatel úvěru nepochybně je. Je totiž třeba zdůraznit, že formulářový charakter smluv o spotřebitelských úvěrech v podstatě znemožňuje spotřebitelům jakkoliv ovlivnit smluvní podmínky, které jsou již dopředu nastaveny poskytovatelem úvěru, mimo jiné tedy i výši úplaty za poskytnutí úvěru. Autonomie vůle spotřebitele se při uzavírání smlouvy omezuje v podstatě pouze na to, zda poskytovatelem nabízené podmínky jako celek přijme či nikoliv. Jen stěží si lze představit, že by spotřebitel v rámci předsmluvního vyjednávání docílil například snížení výše úplaty za poskytnutí úvěru, apod.
18. Za těchto okolností je třeba klást zvýšené nároky na poskytovatele úvěru v tom směru, aby výše jím nárokovaných plateb za poskytnutí peněžních prostředků spotřebiteli (bez ohledu na to, jak tyto platby poskytovatel úvěru nazve) nepřesáhla přípustnou mez. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku (a podle názoru soudu tím pádem i úplaty za poskytnutí úvěru jako celku) je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 ). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u úvěru) je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ).
19. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v dubnu 2018, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 10,40 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě byl úvěr žalovanému poskytnut na dobu 14 měsíců při sjednané celkové úplatě ve výši 6 386 Kč (úrok + poplatek za poskytnutí úvěru + poplatek za vyhodnocení úvěru). Výše úplaty tedy odpovídá roční úrokové sazbě 54,72 % (výše úplaty přepočtená na dobu 1 měsíce činí 456 Kč, což odpovídá roční výši úplaty 5 472 Kč a roční úrokové sazbě 54,72 % z poskytnuté jistiny úvěru). Je tedy zřejmé, že sjednaná úplata převyšovala obvyklou úrokovou sazbu bankovních spotřebitelských úvěrů více než pětinásobně, tedy velmi výrazně.
20. Soud na druhou stranu nepominul, že žalovaný obdržel peněžní prostředky hned při podpisu smlouvy, v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by mohl v krajním případě vést i k tomu, že by mu banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů je soud v daném případě ochoten akceptovat vyšší úrok (respektive úplatu), než jaký by odpovídal obvyklé úrokové sazbě v době uzavření smlouvy. Tak vysokou úplatu, jaká byla sjednána v předmětné úvěrové smlouvě, však již nelze odůvodnit ani shora uvedenými hledisky. Soud proto jako oprávněný posoudil toliko nárok na zaplacení úroku ve výši 963 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 923 Kč, neboť takto sjednaná úplata v celkové výši 1 886 Kč odpovídá roční úrokové sazbě 16,20 %, což je výše, která je s ohledem na okolnosti, za nichž byl úvěr žalovanému poskytnut, akceptovatelná. Naopak ujednání zavazující žalovaného k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč je již podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřípustným způsobem navyšuje celkové náklady spotřebitelského úvěru. Toto ujednání je proto neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlédl ve smyslu § 588 o. z. přihlédl z úřední činnosti i bez návrhu žalovaného.
21. Žalovaný se dále ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně inkasní poplatek, jehož výše činila 1 800 Kč. Jak plyne z příslušného políčka formulářové smlouvy, tento poplatek měl být právním předchůdcem žalobkyně účtován za to, že veškeré platby žalovaného v souvislosti s předmětnou smlouvou budou inkasovány právním předchůdcem žalobkyně v hotovosti přímo v bydlišti žalovaného. Soud připouští, že s touto formou splacení úvěru (pokud tedy právní předchůdce žalobkyně skutečně inkasoval platby od žalovaného v hotovosti v místě jeho bydliště) mohly být spojeny dodatečné náklady právního předchůdce žalobkyně. Nelze však připustit, aby za takovou službu byla účtována úplata, jejíž výše odpovídá téměř pětině celkové částky poskytnuté žalovanému. Ze smlouvy ani z žalobních tvrzení navíc nelze dovodit, že by měl žalovaný při uzavření smlouvy reálnou možnost zvolit si způsob, jakým bude svůj dluh ze smlouvy o úvěru splácet. Je všeobecně známou skutečností, že mnohé bankovní domy již delší dobu provádí bezhotovostní platby či inkasa z účtu bez jakýchkoliv poplatků. I kdyby však soud tuto skutečnost pominul a vycházel z toho, že i bezhotovostní způsob splacení úvěru by byl zpoplatněn, je evidentní, že pokud by žalovaný splácel svůj dluh bezhotovostně, náklady s tím spojené by byly oproti sjednanému inkasnímu poplatku naprosto minimální. Za této situace si lze jen stěží představit, že žalovaný, který má možnost vybrat si způsob splácení svého dluhu, si zvolí variantu nepoměrně finančně náročnější. Soud je navíc přesvědčen o tom, že předmětný inkasní poplatek přinejmenším zčásti rovněž plnil funkci odměny za poskytnutí úvěru, neboť jak vyplývá z úvěrové smlouvy, právní předchůdce žalobkyně měl nárok na jeho zaplacení vždy, bez ohledu na to, zda bude úvěr splacen žalovaným řádně či předčasně. Je přitom nasnadě, že pokud by žalovaný úvěr splatil předčasně (což mu smlouva umožňovala), pak by náklady vynaložené právním předchůdcem žalobkyně na hotovostní inkaso splátek musely být nepoměrně nižší, než pokud by byl řádně dodržen sjednaný splátkový kalendář. Tento fakt přitom smlouva nijak nezohledňovala. Ze všech shora popsaných důvodů soud uzavřel, že i ujednání o inkasním poplatku je podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. ujednáním absolutně neplatným, neboť i toto ujednání se zjevně příčí dobrým mravům.
22. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 6 500 Kč. Jakkoliv v žalobě výslovně neuvedla, za porušení které povinnosti žalovaného, respektive z titulu kterého smluvního ustanovení si tuto částku nárokuje, je zjevné, že se jedná o smluvní pokutu za prodlení s úhradou jednotlivých splátek úvěru, jejíž denní sazba byla sjednána ve výši 0,1 % z dlužné částky. Jak již soud uvedl shora, v řízení nebylo vyvráceno tvrzení o tom, že žalovaný se skutečně dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru. Tímto prodlením porušil povinnost, k jejímuž utvrzení byla předmětná smluvní pokuta sjednána. Smluvená denní sazba smluvní pokuty je v souladu s omezením stanoveným v § 122 odst. 2 větě prvé ZSÚ, nicméně nárokovaná absolutní výše smluvní pokuty 6 500 Kč již přesahuje limit stanovený v § 122 odst. 3 ZSÚ, podle něhož platí, že souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. V daném případě by tak souhrn uplatněných pokut neměl přesáhnout polovinu jistiny úvěru, tj. částku 5 000 Kč. Soud proto posoudil nárok na zaplacení smluvní pokuty jako oprávněný toliko v tomto rozsahu.
23. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalovanému vznikla na základě uzavřené smlouvy o úvěru povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 963 Kč a poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 923 Kč Celkem tak byl žalovaný na podkladě smlouvy povinen k úhradě částky ve výši 11 886 Kč Celkem na svůj dluh uhradil 6 786 Kč, což vyplývá z žalobkyní předložených důkazů. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal, že by žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci uhradil více, soud vycházel z toho, že jeho aktuální dluh z předmětné smlouvy činí 5 100 Kč (11 886 Kč – 6 786 Kč = 5 100 Kč). Tuto částku proto žalobkyni přiznal, a to včetně zákonného úroku z prodlení za dobu od 5. 8. 2019 (tedy ode dne, kdy se žalovaný dle žaloby dostal do prodlení) do zaplacení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , za jehož účinnosti prodlení žalovaného nastalo. Soud dále zavázal žalovaného k zaplacení části nárokované smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, a to z důvodů uvedených v předcházejícím odstavci.
24. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to z důvodů, které byly popsány v předchozích odstavcích tohoto odůvodnění. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že žalobu zamítl mimo jiné i co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 249,14 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 6 469,74 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Žalobkyně svůj nárok na zaplacení tohoto úroku evidentně dovozovala z ustanovení smlouvy„ Splatnost, úrok a RPSN úvěru“ obsaženého na druhé straně úvěrové smlouvy, podle něhož činila sjednaná úroková sazba úvěru 15 % ročně. Na jiném místě smlouvy, a to na její první straně, v pasáži, která obsahovala souhrn všech plateb, k nimž se žalovaný v souvislosti s uzavřením smlouvy zavázal, byl však sjednán úrok v absolutní výši 963 Kč. Vzhledem k tomu, že z této výše úroku bylo zjevně vycházeno i při výpočtu celkové žalovaným splatné částky 18 186 Kč, jež byla uvedena rovněž na první straně smlouvy, vyložil soud smluvní ujednání o úroku z úvěru způsobem příznivějším pro žalovaného jakožto spotřebitele a dospěl k závěru, že je třeba vycházet z toho, že žalovaný se zavázal k zaplacení úroku toliko ve výši 963 Kč. Uvedený nárok přitom soud, jak je uvedeno shora, posoudil jako oprávněný. Jestliže se tedy žalobkyně domáhala vedle této částky z titulu smluvního úroku ještě dalších částek, pak v tomto rozsahu již nebylo možno žalobě vyhovět.
25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 17 900,01 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 100 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 7 800,01 Kč byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měl procesní úspěch žalovaný. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 56 % ku 44 % ve prospěch žalobkyně. Té tak dle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 12 % (56 % - 44 % = 12 %).
26. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 1 452 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 cit. vyhl., dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 294 Kč (12 % z celkových nákladů ve výši 2 452 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
27. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách.
Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.