Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
9 C 197/2020-73
Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní titul Ivanou Jakšičovou v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou titul. jméno příjmení, titul za jménem
sídlem adresa
o návrhu na zvýšení výživného pro zletilého syna
takto:
I. Výživné pro žalobce naposledy stanové rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2012 č.j. 30 P 6/2008 -326 ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka obec ze dne 30. 4. 2013, č.j. číslo jednací se pro období od datum do datum zvyšuje na částku 3 400 Kč měsíčně a od datum na částku 3 200 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15 dne v měsíci předem k jeho rukám.
II. Pokud se žalobce domáhal zvýšení výživného od datum o částku 700 Kč měsíčně, řízení se zastavuje.
III. Pokud se žalobce domáhal dalšího zvýšení výživného od datum do datum o částku 1 800 Kč měsíčně, od datum do datum o částku 900 Kč měsíčně a od datum o částku 1 100 Kč měsíčně, žaloba se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
I. Výživné pro žalobce naposledy stanové rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2012 č.j. 30 P 6/2008 -326 ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka [obec] ze dne 30. 4. 2013, č.j. [číslo jednací] se pro období od [datum] do [datum] zvyšuje na částku 3 400 Kč měsíčně a od [datum] na částku 3 200 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15 dne v měsíci předem k jeho rukám. II. Pokud se žalobce domáhal zvýšení výživného od [datum] o částku 700 Kč měsíčně, řízení se zastavuje. III. Pokud se žalobce domáhal dalšího zvýšení výživného od [datum] do [datum] o částku 1 800 Kč měsíčně, od [datum] do [datum] o částku 900 Kč měsíčně a od [datum] o částku 1 100 Kč měsíčně, žaloba se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
1. Žalobce požadoval zvýšení výživného pro sebe – zletilého syna žalovaného. Uváděl, že výživné pro něj bylo naposledy upraveno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 11. 2012 č.j. číslo jednací ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2013 č.j. číslo jednací na částku 2 500 Kč. Komunikace mezi rodiči žalobce je dlouhodobě prakticky nulová a žalovaný na výživu žalobce mimo rámec běžného výživného nijak nepřispívá. Na jeho žádost o zvýšení výživného pouze začal od září roku 2020 dobrovolně platit částku 3 400 Kč měsíčně. Výživné bylo naposledy upraveno v době základní školní docházky žalobce. Následně postoupil na střední školu – obchodní lyceum a aktuálně byl přijat na Vysokou školu ekonomickou v obec. Mezi jeho pravidelné výdaje patří ubytování na koleji ve výši 3 500 Kč měsíčně, náklady na stravování v obec v částce přibližně 4 000 Kč měsíčně, náklady na dopravu ve výši zhruba 600 Kč měsíčně. Pořídil si notebook z druhé ruky v ceně 10 000 Kč, předpokládá úhradu učebnic ve výši 2 000 Kč, musel si pořídit oblečení a vybavení na kolej. Absolvoval autoškolu v ceně 10 000 Kč. příjmení tyto výdaje má pravidelné náklady s vyvíjející se oční vadou, kdy 1x ročně si pořizuje obroučky a 2x ročně skla v ceně 20 000 Kč. V minulosti potřeboval rovněž rovnátka. Do 16 let provozoval rybaření, kde náklady na základní vybavení představovaly cca 15 000 Kč. Žalobce dále uvedl, že jeho matka pracuje s příjmem kolem 36 000 Kč měsíčně čistého. Platí mu stavební spoření, hradí životní a úrazové pojištění, úhradu telefonnímu operátorovi, náklady na internet. Jednou ročně za něj hradí komunální odpad. Žalobce zdůraznil, že jeho potřeby jsou významně odlišné od doby posledního rozhodování. Z toho důvodu považuje za přiměřené výživné částka 5 000 Kč měsíčně, a to zpětně počínaje dnem datum. Uvedl, že žalovaný ho za celou dobu v minulosti nekontaktoval, pouze se informoval na jeho školní výsledky.
2. Žalovaný souhlasil se zvýšením výživného počínaje dnem datum na částku 3 400 Kč. Ve zbytku požadoval návrh zamítnout. Potvrdil, že výživné pro žalobce bylo naposledy stanoveno s účinností od datum na částku 2 500 Kč měsíčně. Před podáním projednávané žaloby obdržel od žalobce dopis bez oslovení označený jako,,sdělení k vyživovací povinnosti“, v němž mu žalobce oznámil, že pokračuje ve studiu na vysoké škole a žádá zvýšení výživného na částku 5 000 Kč měsíčně. Na to odpověděl, že v jeho možnostech je přispívat pouze částkou 3 000 Kč měsíčně, následně po přepočtení svých výdajů zvýšil tuto částku na 3 400 Kč měsíčně a začal ji žalobci od září 2020 zasílat. Ke svým poměrům uvedl, že pracuje jako technik ve právnická osoba spol. s.r.o. s průměrným příjmem 17 000 Kč měsíčně čistého. Z těchto peněz platí poplatky SIPO ve výši přibližně 7 000 Kč měsíčně, hypotéku na rekonstrukci bytu ve výši 3 356 Kč měsíčně. Přibližně 300 až 500 Kč měsíčně představuje cena léků, které užívá, vedle toho investuje do doporučené alternativní léčby zhruba 900 Kč měsíčně. Jeho běžné měsíční výdaje se pohybují kolem 12 000 až 13 000 Kč. Z těchto důvodů nemůže přispívat částkou vyšší než 3 400 Kč měsíčně. Odkázal na svůj problematický zdravotní stav; vedle kardiologických problémů onemocněl diabetem, má rozsáhlý ekzém, přetrvává spánková apnoe. Jeho finanční možnosti neumožňují úhradu výživného zpětně. Žalovaný se současně ohradil proti tvrzení žalobce, že o něj nejevil zájem. Poukázal na to, že v minulosti opakovaně žádal o rozšíření styku se synem, bylo to však marné a syn o kontakty s ním nestál. Matka navíc kontaktům výslovně bránila, tvrdila, že syna pobyt u otce traumatizuje. příjmení mezi rodiči trval celá léta, zpočátku se žalovaný snažil synovi alespoň doručit dárky k narozeninám a k vánocům, matka je však odmítala. Po určitou dobu byly tyto dárky doručovány přes OSPOD, matka je však údajně dávala na charitu. Poté, co prodělal infarkt, byl žalovaný v dlouhodobé pracovní neschopnosti a žádal matku žalobce o posečkání s placením výživného. Ta však na jeho žádost reagovala návrhem na exekuci k úhradě nedoplatku. Jeho zdravotní komplikace byly četné s rizikem trvalé invalidity. Z toho důvodu změnil na doporučení lékaře zaměstnání, v důsledku toho se jeho příjem skutečně snížil. Na to reagoval soud v roce 2013 snížením výživného. Žalovaný uváděl, že od doby nemoci styk se synem skutečně neprobíhal, neboť na něj rezignoval. Obracel se toliko na školu, aby zjistil alespoň to, jak si syn vede ve vzdělání. Ani tyto informace však nedostával po celou dobu, neboť dovršením věku 18 let syn dal ve škole pokyn, aby jeho výsledky nesdělovala.
3. Potvrzením o studiu obec školy ekonomické v obec, výpovědí žalobce a přehledem pravidelných měsíčních výdajů, které tuto výpověď doplňovaly, považuje soud za prokázané, že žalobce je studentem vysoké školy v obec, k jeho pravidelným výdajům náleží ubytování na vysokoškolské koleji v částce přibližně 3 300 Kč měsíčně (107 Kč na den), cestovní náklady, náklady na stravu přibližně ve výši 4 000 Kč měsíčně, dále pravidelné výdaje v podobě úhrady za telefon, internet, oblečení atd. V minulosti měl náklady spojené s pořízením rovnátek ve výši 7 000 Kč. S výjimkou oční vady netrpí žádným onemocněním, které by opodstatňovalo vyšší náklady. Matka žalobce pracuje s příjmem kolem 36 000 Kč s tím, že hradí hypotéku ve výši 5 742 Kč, úhradu za užívání bytu ve výši 3 457 Kč, elektřinu ve výši 1 200 Kč, úvěr ze stavebního spoření ve výši 1 200 Kč a dále pravidelné náklady spojené s internetem, telefonem, pojistkou a spořením. Žalovaný je zaměstnán u právnická osoba, společnost s.r.o. Jeho průměrný čistý měsíční příjem v roce 2017 představoval částku 15 400 Kč, v roce 2018 částku 15 526 Kč, v roce 2019 částku 16 681 Kč a v roce 2020 částku 17 400 Kč. Počínaje lednem 2021 došlo ke snížení složky představující odměnu o 1 500 Kč měsíčně. K jeho výdajům vedle nákladů na hypotéku ve výši 3 500 Kč měsíčně a SIPO ve výši 6 550 Kč měsíčně patří úhrada léků v celkové výši 1 000 Kč. K možnostem vyššího výdělku žalovaný uvedl, že je absolventem střední školy – gymnázia, pracuje ve společnosti, kde jeho příjem náleží spíše k těm vyšším.
4. Pokud jde o majetkové poměry žalovaného, bylo kupní smlouvou uzavřenou dne datum mezi prodávajícím celé jméno žalovaného a kupujícím jméno příjmení bylo prokázáno, že žalovaný prodal bytovou jednotku číslo za kupní cenu ve výši 1 265 000 Kč. Z této částky zaplatil zbytek hypotéčního úvěru na byt a dva dluhy v rámci rodiny v celkové výši 300 000 Kč. V hotovosti mu zůstalo 700 000 Kč, které následně použil při řešení své bytové situace. Dne datum došlo ke koupi bytové jednotky číslo za částku 1 095 000 Kč do spoluvlastnictví žalovaného a jeho synovce jméno příjmení s tím, že žalobci náleží jedna ideální setina bytu, spoluvlastníku zbývajících devadesát devět setin; v tomto bytě žalovaný uspokojuje svou bytovou potřebu. Ze smlouvy o hypotéčním úvěru sjednaném mezi právnická osoba a žalovaným vyplývá, že žalovanému byl poskytnut úvěr za účelem koupě spoluvlastnického podílu na bytové jednotce ve výši 545 000 Kč s tím, že tento úvěr splácí částkou 3 550 Kč měsíčně. Popsané transakce, na něž žalobce poukazoval, pravděpodobně skutečně celkově snížily majetkový potenciál žalovaného, pro rozhodnutí o výši výživného však jsou zcela nepodstatné, neboť nic nemění na objemu prostředků, které má žalovaný po zaplacení nezbytných výdajů k dispozici. Je bez významu, zda žalovaný vlastní celou bytovou jednotku či spoluvlastnický podíl. Pokud v bytě bydlí, pro účely výživného by s jeho hodnotou soud v žádném případě neuvažoval. Z toho důvodu považoval za nadbytečný navrhovaný výslech svědka příjmení.
5. Z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne datum vyplývá, že při posledním rozhodování o výši výživného byly výdaje žalovaného představovány vedle nákladů na pořízení léků tvořeny splátkami úvěrů ve výši 2 550 Kč měsíčně a 3 000 Kč měsíčně. Částku 5 550 Kč měsíčně hradil tehdy žalovaný do fondu oprav a na služby spojené s užíváním bytu. Celkem tak na náklady spojené s bydlením vynakládal 11 000 Kč. V současné době se jedná o částku 3 500 Kč na hypotéku a 6 550 Kč na spojené platby SIPO, tedy celkem 10 050 Kč Náklady na léky jsou v obou obdobích srovnatelné. Je tedy zřejmé, že prodej původního bytu a pořízení jiného bytu (byť do spoluvlastnického vztahu) na schopnosti žalovaného platit výživné v podstatě nic nezměnily, pokud ano, tak spíše ve prospěch současného stavu. Po prodeji původního bytu nezbyly žalovanému žádné volné finanční prostředky, které by mohly sloužit k úhradě zvýšeného výživného.
6. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o.z.) mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Výživné lze podle § 911 o.z. přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit, tedy mimo jiné v situaci, kdy se připravuje účelně na své budoucí povolání. Podle § 915 odst. 1 o.z. má být životní úroveň dítěte a rodiče v zásadě shodná. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, u výživného pro děti za dobu nejdéle tří let zpětně od tohoto dne (§ 922 o.z.).
7. Pokud jde o opodstatněné potřeby žalobce, je třeba nejprve uvažovat s náklady spojenými se stravou, ošacením, dopravou a v případě studia mimo místo bydliště i s ubytováním. Vedle toho jsou odůvodněné i případné mimořádné jednorázové náklady, pokud mají význam pro další rozvoj vyživované osoby, pokud se jedná o investici, která je nezbytná, případně obvyklá. Žalobce má pravidelné náklady spojené se stravou, které odhadl na 4 000 Kč měsíčně. Náklady na bydlení jsou představovány kolejným ve výši asi 3 300 Kč měsíčně. Jízdné včetně cestování městskou hromadnou dopravou představuje zhruba částku 1 000 Kč. Odůvodněné jsou i náklady na mobilní telefon a internetové připojení, bez nichž prakticky nelze studovat. Součet takto vyčíslených základních nákladů žalobce se pohybuje kolem 9 000 Kč měsíčně. Dalšími výdaji, které jsou smysluplné a pochopitelné, k nimž však lze přihlédnout pouze tehdy, pokud to umožňují výdělkové možnosti povinné osoby, jsou platby stavebního spoření a úrazového pojištění. K tomu lze připočítat i poměrnou částku nákladů mimořádných, pokud spočívaly například v absolvování autoškoly. Tyto nadstandartní náklady je ale možné zohlednit pouze za předpokladu, že na straně povinné osoby jsou finanční prostředky pro jejich úhradu. Lze však uzavřít, že žalobcem požadované výživné v částce 5 000 Kč měsíčně obecně odpovídá jeho potřebám.
8. Soud však musel s odkazem na zmíněné ustanovení § 915 odst. 1 o.z., zkoumat, zda úhrada výživného v požadovaném rozsahu je v možnostech žalovaného. K dispozici měl zprávu o jeho příjmu a informace o jeho pravidelných výdajích. Vyšel ze zjištění, že v letech 2017 – 2019 se příjem žalovaného pohyboval mezi 15 500 Kč a 16 700 Kč, v roce 2020 ve výši 17 400 Kč měsíčně, od datum ve výši kolem 16 000 Kč měsíčně. Úvahu žalobce, že je v silách žalovaného dosahovat vyššího výdělku, považuje soud za nepodloženou. Žalobce k tomuto tvrzení nepředložil žádné důkazní návrhy a v průběhu řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by této domněnce nasvědčovaly. Se stejnými námitkami se ostatně musel vypořádat při předchozí úpravě výživného žalobce odvolací soud a dospěl k závěru, že není důvod vycházet z nějakého předpokládaného výdělku, kterého by otec mohl dosahovat, pokud je k dispozici zpráva o jeho příjmu z aktuálního pracovního poměru. Současně konstatoval, že s ohledem na zdravotní stav žalovaného mu nelze klást k tíži, že zvolil klidnější zaměstnání, byť hůře honorované. V souladu s těmito závěry soud i při rozhodování o zvýšení výživného vyšel z prokázaných příjmů žalovaného. Základní výdaje žalovaného spojené s bydlením a pořízením léků se pohybovaly v průběhu celého rozhodného období kolem 11 000 Kč, při započtení výživného pro žalobce 13 500 Kč, aniž by v této částce bylo sebeméně zakalkulováno stravování či ošacení.
9. Při rozhodování o aktuálním výživném pro žalobce – studenta vysoké školy tedy soud vycházel z příjmu žalovaného ve výši 17 400 Kč, od ledna 2021 ve výši přibližně 16 000 Kč a jeho nezbytných výdajů ve výši 11 050 Kč. Za této situace se jako maximální možné jevilo výživné v částce 3 400 Kč v období nástupu na vysokou školu do konce roku 2020 a dále ve výši 3 200 Kč od ledna 2021. Jedná se o částku, která představuje zhruba polovinu volných prostředků žalovaného po úhradě nezbytných výdajů spojených s bydlení a léčbou. Současně soud zvažoval, zda je důvod pro zvýšení výživného za dobu předchozí. V období let 2017 – 2019 představoval příjem žalovaného v průměru částku 15 869 Kč, když jeho výdaje byly standardní, pohybovaly se kolem 11 000 Kč. Za této situace potom zbývalo žalovanému 4 870 Kč. Jedna polovina z této částky činila asi 2 400 Kč, tedy polovinu reálně volných prostředků žalovaného a současně částku, kterou žalovaný na výživu žalobce přispíval. Žalobce měl přitom podstatně nižní výdaje, neboť v tomto období neplatil ubytování na koleji, dopravné do obec. V tomto období proto soud důvod ke zvýšení výživného neshledal.
10. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby, proti němuž žalovaný nic nenamítal, bylo řízení ve smyslu § 96 o.s.ř. v rozsahu zpětvzetí zastaveno. O zbytku žalobního požadavku bylo rozhodnuto tak, že soud žalobě částečně vyhověl a pro období měsíců září – prosinec zvýšil výživné na částku 3 400 Kč měsíčně a od ledna 2021 na částku 3 200 Kč měsíčně. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pro úplnost je třeba poznamenat, že dle souhlasného vyjádření obou účastníků bylo výživné od září 2020 do února 2021 hrazeno ve výši 3 400 Kč, v březnu bylo zaplaceno 3 000 Kč. Zpětným zvýšením výživného od září 2020 tak nedoplatek nevznikl.
11. Při rozhodování o nákladech řízení zásadně platí ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. , podle něhož má právo na náhradu nákladů ten z účastníků, který byl v řízení úspěšný, v tomto případě žalovaný. Soud návrhu vyhověl pouze do částky, kterou žalovaný začal po výzvě ze strany žalobce platit dobrovolně. Soud však považoval v tomto případě za vhodné použití ustanovení § 150 o.s.ř. a náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvodem je povaha sporu, kdy jde o výživné mezi nejbližšími rodinnými příslušníky a vedle toho skutečnost, že žalobce jako student je nemajetný a nemá reálnou možnost případné náklady uhradit ze svých vlastních prostředků. Aplikaci ust. § 150 o.s.ř. považoval soud za vhodnou i s ohledem na již tak problematické vztahy účastníků. Stále je třeba mít na paměti, že žalobce a žalovaný jsou ve vztahu syn – otec a je vhodné, aby se do budoucna pokusili vztahy narovnat alespoň do podoby elementární zdvořilosti. Je zřejmé, že v minulosti došlo k narušení vztahů, stalo se tak ale v době žalobcova útlého dětství a současná dospělost by mu mohla poskytnout nadhled a příležitost přehodnotit své postoje, nahlédnout na věc z jiného úhlu. Ačkoli výpovědi účastníků byly spíše stručné a vztahovaly se převážně k otázce výživného, je zřejmé, že vztahy mezi žalobcem a jeho otcem, stejně jako vztahy bývalých manželů celé jméno žalobce, jsou velmi komplikované. Nemohlo tomu tak být vždy, neboť z obsahu opatrovnického spisu z období kolem rozvodu manželství (konkrétně z vyjádření matky) je zřejmé, že tehdy byl vztah otce a syna kladný. Stejně zřejmé je i to, že se otec o kontakt se synem se snažil i následně a v období, kdy tyto pokusy ustaly, se zajímal o jeho prospívání. Není tedy důvodu k závěru, že o syna v průběhu jeho dospívání zájem nejevil. Není proto vyloučeno, že vztahy mohly být při oboustranné snaze alespoň v minimální míře napraveny.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu