Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 6/2021-44
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení, titul za jménem
sídlem adresa
proti
žalované: ; jméno celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 3 586 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 3 586 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 773,92 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 459,97 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 2 111,13 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 161,70 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 3 586 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 773,92 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 459,97 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 2 111,13 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 161,70 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 10. 12. 2020 domáhala po žalované zaplacení 3 586 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 3. 5. 2017. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se měla zavázat uvedenou částku vrátit spolu se sjednanými platbami souvisejícími s poskytnutým úvěrem, jejichž celková výše činila 8 186 Kč, to vše v ujednaných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost však porušila, neboť splátky nehradila řádně a včas. Poslední úhradu na svůj dluh ve výši 600 Kč žalovaná provedla dne 22. 10. 2018, následně již neuhradila ničeho. S účinností k 8. 7. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení částky v celkové výši 3 586 Kč, která sestávala z dlužné jistiny ve výši 2 111,13 Kč, nesplaceného úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 50,57 Kč, dlužné úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 492,96 Kč, dlužné úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 142,61 Kč a dlužné úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 788,73 Kč Vedle toho požadovala rovněž zaplacení úroku vyčísleného za dobu od 4. 7. 2018 do postoupení pohledávky na částku 773,92 Kč, dále běžícího úroku ve výši 15 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení žalované do postoupení pohledávky ve výši 459,97 Kč a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině a úroku od 21. 5. 2020 do zaplacení..
2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovanou, její souhlas soud ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. předpokládal, neboť žalovaná se k písemné výzvě soudu obsahující doložku dle citovaného ustanovení nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.
4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:
Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 3. 5. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 963 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 723 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 2 500 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož byla žalovaná v případě svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta byla vždy splatná následující den po vzniku prodlení. Žalovaná celkem na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy uhradila právnímu předchůdci žalobkyně 14 600 Kč. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Následně žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění prostřednictvím předžalobní výzvy jejího zástupce.
5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalované tím nepochybně podle příslušných ustanovení smlouvy i podle citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem.
11. Ujednání o úroku je ve smyslu § 2395 o. z. jednou z podstatných náležitostí úvěrové smlouvy. V daném případě byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou sjednán úrok v absolutní výši 963 Kč. Takový úrok by sám o sobě ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků nepochybně nebyl nepřiměřený, žalovaná se však ve smlouvě zavázala nejen k úhradě tohoto úroku, ale rovněž k zaplacení poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Tyto platby přitom nelze považovat za nic jiného, než za další formu úplaty za poskytnutí peněžních prostředků žalované. Stejně jako úrok z úvěru totiž v sobě zahrnují na jedné straně náklady, které právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s administrací a poskytnutím úvěru vznikly, na straně druhé dozajista alespoň částečně i obchodní zisk právního předchůdce žalobkyně z daného obchodního případu, neboť je vyloučeno, že by právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy a vyplacením peněžních prostředků žalované, k němuž došlo v hotovosti, vznikly celkové náklady odpovídající shora uvedeným částkám. Všechny shora uvedené platby navíc v souhrnu vyjadřují nákladovost celého úvěru pro žalovanou jakožto spotřebitele. Soudu je z jeho úřední činnosti velmi dobře známá zavedená praxe zejména nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (právního předchůdce žalobkyně nevyjímaje), kteří velmi často ve svých formulářových smlouvách namísto transparentně vyjádřeného úroku využívají institutu nejrůznějších poplatků (např. poplatek za sjednání smlouvy, administrativní poplatek, inkasní poplatek, atd.) a tímto způsobem v podstatě„ maskují“ skutečnou výši nákladů spojených s daným spotřebitelským úvěrem. Takový postup je přitom pro běžného spotřebitele velmi nepřehledný a soud jej považuje za zneužití postavení silnější smluvní strany, kterou poskytovatel úvěru nepochybně je. Je totiž třeba zdůraznit, že formulářový charakter smluv o spotřebitelských úvěrech v podstatě znemožňuje spotřebitelům jakkoliv ovlivnit smluvní podmínky, které jsou již dopředu nastaveny poskytovatelem úvěru, mimo jiné tedy i výši úplaty za poskytnutí úvěru. Autonomie vůle spotřebitele se při uzavírání smlouvy omezuje v podstatě pouze na to, zda poskytovatelem nabízené podmínky jako celek přijme či nikoliv. Jen stěží si lze představit, že by spotřebitel v rámci předsmluvního vyjednávání docílil například snížení výše úplaty za poskytnutí úvěru, apod.
12. Za těchto okolností je třeba klást zvýšené nároky na poskytovatele úvěru v tom směru, aby výše jím nárokovaných plateb za poskytnutí peněžních prostředků spotřebiteli (bez ohledu na to, jak tyto platby poskytovatel úvěru nazve) nepřesáhla přípustnou mez. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku (a podle názoru soudu tím pádem i úplaty za poskytnutí úvěru jako celku) je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 ). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u úvěru) je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ).
13. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v květnu 2017, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 11,48 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě byl úvěr žalované poskytnut na dobu 14 měsíců při sjednané celkové úplatě ve výši 5 686 Kč (úrok + poplatek za poskytnutí úvěru + poplatek za vyhodnocení úvěru). Výše úplaty tedy odpovídá roční úrokové sazbě 48,72 % (výše úplaty přepočtená na dobu 1 měsíce činí 406 Kč, což odpovídá roční výši úplaty 4 872 Kč a roční úrokové sazbě 48,72 % z poskytnuté jistiny úvěru). Je tedy zřejmé, že sjednaná úplata převyšovala obvyklou úrokovou sazbu bankovních spotřebitelských úvěrů více než čtyřikrát, tedy velmi výrazně.
14. Soud na druhou stranu nepominul, že žalovaná obdržela peněžní prostředky hned při podpisu smlouvy, v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro ni nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádala u některé banky, kde by musela absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by mohl v krajním případě vést i k tomu, že by jí banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů je soud v daném případě ochoten akceptovat vyšší úrok (respektive úplatu), než jaký by odpovídal obvyklé úrokové sazbě v době uzavření smlouvy. Tak vysokou úplatu, jaká byla sjednána v předmětné úvěrové smlouvě, však již nelze odůvodnit ani shora uvedenými hledisky. Soud proto jako oprávněný posoudil toliko nárok na zaplacení úroku ve výši 963 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč, neboť takto sjednaná úplata v celkové výši 1 686 Kč odpovídá roční úrokové sazbě 14,40 %, což je výše, která je s ohledem na okolnosti, za nichž byl úvěr žalované poskytnut, akceptovatelná. Naopak ujednání zavazující žalovanou k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč je již podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřípustným způsobem navyšuje celkové náklady spotřebitelského úvěru. Toto ujednání je proto neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlédl ve smyslu § 588 o. z. přihlédl z úřední činnosti i bez návrhu žalované.
15. Žalovaná se dále ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně inkasní poplatek, jehož výše činila 2 500 Kč. Jak plyne z příslušného políčka formulářové smlouvy, tento poplatek měl být právním předchůdcem žalobkyně účtován za to, že veškeré platby žalované v souvislosti s předmětnou smlouvou budou inkasovány právním předchůdcem žalobkyně v hotovosti přímo v bydlišti žalované. Soud připouští, že s touto formou splacení úvěru (pokud tedy právní předchůdce žalobkyně skutečně inkasoval platby od žalované v hotovosti v místě jejího bydliště) mohly být spojeny dodatečné náklady právního předchůdce žalobkyně. Nelze však připustit, aby za takovou službu byla účtována úplata, jejíž výše odpovídá čtvrtině celkové částky poskytnuté žalované. Ze smlouvy ani z žalobních tvrzení navíc nelze dovodit, že by měla žalovaná při uzavření smlouvy reálnou možnost zvolit si způsob, jakým bude svůj dluh ze smlouvy o úvěru splácet. Je všeobecně známou skutečností, že mnohé bankovní domy již delší dobu provádí bezhotovostní platby či inkasa z účtu bez jakýchkoliv poplatků. I kdyby však soud tuto skutečnost pominul a vycházel z toho, že i bezhotovostní způsob splacení úvěru by byl zpoplatněn, je evidentní, že pokud by žalovaná splácela svůj dluh bezhotovostně, náklady s tím spojené by byly oproti sjednanému inkasnímu poplatku naprosto minimální. Za této situace si lze jen stěží představit, že žalovaná, která má možnost vybrat si způsob splácení svého dluhu, si zvolí variantu nepoměrně finančně náročnější. Soud je navíc přesvědčen o tom, že předmětný inkasní poplatek přinejmenším zčásti rovněž plnil funkci odměny za poskytnutí úvěru, neboť jak vyplývá z úvěrové smlouvy, právní předchůdce žalobkyně měl nárok na jeho zaplacení vždy, bez ohledu na to, zda bude úvěr splacen žalovanou řádně či předčasně. Je přitom nasnadě, že pokud by žalovaná úvěr splatila předčasně (což jí smlouva umožňovala), pak by náklady vynaložené právním předchůdcem žalobkyně na hotovostní inkaso splátek musely být nepoměrně nižší, než pokud by byl řádně dodržen sjednaný splátkový kalendář. Tento fakt přitom smlouva nijak nezohledňovala. Ze všech shora popsaných důvodů soud uzavřel, že i ujednání o inkasním poplatku je podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. ujednáním absolutně neplatným, neboť i toto ujednání se zjevně příčí dobrým mravům.
16. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalované vznikla na základě uzavřené smlouvy o úvěru povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 963 Kč a poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč Celkem tak byla žalovaná na podkladě smlouvy povinna k úhradě částky ve výši 11 686 Kč. Z žalobkyní předložené platební historie k předmětné smlouvě přitom vyplývá, že již uhradila 14 600 Kč. Je tedy zjevné, že svůj dluh ze smlouvy již splnila bezezbytku. Proto soud podanou žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
17. Žalovaná měla v řízení plný procesní úspěch a ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. by jí tak vůči neúspěšné žalobkyni mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou, se soudem nekomunikovala a dle obsahu spisu jí žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).