Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
18 C 43/2021-80
Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 111 351,97 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 111 351,97 Kč,
s úrokem ve výši 5 237,75 Kč,
s úrokem ve výši 8,9% p.a. z částky 108 502,97 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení,
s úrokem z prodlení ve výši 1 407,08 Kč,
s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 108 502,97 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení,
to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 22 423,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně titul. jméno příjmení, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 111 351,97 Kč,</b> <b>s úrokem ve výši 5 237,75 Kč,</b> <b>s úrokem ve výši 8,9% p.a. z částky 108 502,97 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení,</b> <b>s úrokem z prodlení ve výši 1 407,08 Kč,</b> <b>s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 108 502,97 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení,</b> <b>to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 22 423,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 8. 9. 2020 domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 111 351,97 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 18. 5. 2018 Smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalovaným u účelový spotřebitelský úvěr. Součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky a Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele, Sazebník, Oznámení o úrokových sazbách. Na základě Smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 156 600 Kč, k jehož čerpání došlo bezhotovostně dne 19. 5. 2018. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem ve výši 8,9 % p.a. v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce a to 60 měsíčními anuitními splátkami ve výši 3 287 Kč. Žalovaný souhlasil i se zařazením do volitelného kolektivního pojištění schopnosti splácet úvěr, kde se hradí cena 157 Kč měsíčně. Žalovaný své závazky neplnil řádně a včas, když uhradil pouze 22 pravidelných splátek. Žalovaný však dlužnou částku nehradil a z tohoto důvodu žalobkyně uplatnila své právo požadovat okamžité splacení všech závazků vyplývajících ze Smlouvy, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 3. 6. 2020, stanovena byla lhůta pro zaplacení do 16. 6. 2020. Jelikož žalovaný do dne stanoveného ve výzvě dlužnou částku neuhradil, byl úvěr zesplatněn. Žalovaný po dni zesplatnění Úvěru ničeho neuhradil. Žalobkyni v důsledku zesplatnění úvěru vznikla pohledávka ve výši 111 351,97 Kč. Žalobkyně za žalovaným ke dni podání žaloby eviduje a touto žalobou nárokuje pohledávku sestávající z:
jistiny ve výši 108 502,97 Kč,
poplatků z úvěru ve výši 2 849 Kč
kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 407,08 Kč
kapitalizovaným řádným úrokem ve výši 5 237,75 Kč
obchodním úrokem z úvěru ve výši 8,9 % p.a. z částky 108 502,97 Kč ode dne 4. 9. 2020 až do zaplacení;
zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 108 502,97 Kč ode dne 4. 9. 2020 až do zaplacení;
Do dnešního dne však žalovaný neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud řešenou věc posuzoval po právní stránce, vycházeje přitom z obsahu smlouvy o úvěru, podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), zejména podle ust. § 1810 a násl., upravujících závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, ust. § 2395 a násl., upravujících úvěr, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“).
4. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
6. Podle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.
7. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Podle § 1810 o. z. se ustanovení tohoto dílu použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle ust. § 1811 odst. 1 o. z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Podle ust. § 1812 odst. 2 o. z. k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.
9. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav:
12. Z žádosti o poskytnutí osobního úvěru ze dne 18. 5. 2018, ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 18. 5. 2018, interním účetním dokladem ze dne 18. 5. 2018 bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 156 600 Kč, na dobu 60 měsíců s datem splatnosti do 20. 4. 2023, výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 8,9% p.a., výše anuitní splátky pak ve výši 3 284 Kč, cena pojištění pak měsíčně 157 Kč. Součástí této smlouvy pak byly informace ke spotřebitelskému úvěru.
13. Historickým výpisem z úvěrového účtu, výzvou k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky ze dne 24. 9. 2019, výzvami k úhradě dluhu bylo zjištěno, že žalovaný porušil podmínky ze Smlouvy o úvěru.
14. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.
16. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
17. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.
18. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
19. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že dle provedených lustrací žalovaného v Bankovních, Nebankovních a Ostatních registrech (BRKI, NRKI, SOLUS, Registr FO, Registr IČ, insolvenční rejstřík, interní databáze žalobkyně, databáze veřejné správy), u žalovaného nebyl zjištěn žádný negativní záznam, žalovaný neměl adresu trvalého bydliště na adrese obecního nebo městského úřadu, byla úvěruschopnost žalovaného vyhodnocena kladně, tj. žalobce měl za to, že žalovaný je schopen splácet poskytnutý úvěr. Příjem žalovaného v konfrontaci s výdaji žalovaného byl řádně ověřen a je dostatečný pro splácení měsíční splátky úvěru ve výši 3287 Kč; - statistická, demografická, případně jiná historická data o žalovaném byla vyhodnocena kladně, tj. žalobkyně nezjistila žádné negativní informace bránící poskytnutí úvěru. Žalobkyně v rámci interního prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr zjistila, že běžný účet žalovaného nebyl postižen exekucí, žalovaný v rámci skupiny právnická osoba neměl na jiných úvěrech žádné částky po splatnosti. Žalobkyně tedy v předmětné věci při posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovala nejen informace poskytnuté žalovaným, ale tyto následně ještě konfrontovala jak s výstupy z celé řady registrů/databází, tak s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu. Žalobkyně tak byla, v důsledku postupu zvoleného při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, mimo jiné schopna posoudit shodu mezi tvrzeními žalovaného a objektivně pravdivými informacemi získanými z nezávislých zdrojů. Žalobkyně proto neměla důvod pochybovat o úplnosti, přesnosti a pravdivosti ani ostatních, žalovaným sdělených údajů. Příjmy žalovaného byly doloženy čestným prohlášením příjmu žalovaného, který uvedl svého zaměstnavatele právnická osoba, příjem pak ve výši 12 600 Kč měsíčně čistého, výdaje žalovaného - náklady na bydlení 2 500 Kč měsíčně, ostatní výdaje 500 Kč měsíčně, byly konfrontovány s částkami vycházejícími ze statistických dat a dále pak ověřeny dle periodických výpisů z běžného účtu žalovaného za období 6 předcházejícím měsíců.
20. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě lze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a to v žádné z těchto projednávaných smluv. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018.
21. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná a vyhověl jí. Žalovaný nárok soud po právní stránce posoudil dle ustanovení § 2395 o.z.. Žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, tak jak bylo uvedeno shora, dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a že žalovaný je tak schopen splácet pravidelné splátky úvěru. Soud na základě těchto tvrzení a provedených důkazů uzavřel, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru, žalobkyně svou smluvní povinnost splnila a žalovanému sjednaný úvěr poskytla, žalovaný však úvěr řádně nesplácel, došlo proto k jeho zesplatnění a žalobkyně se nyní po právu domáhala zaplacení zbývající dlužné částky včetně sjednaného úroku i poplatků. Žalobkyně předloženými listinami, a to smlouvou o úvěru, výpisy z účtů, předžalobní výzvou, prokázala svá tvrzení o důvodu vzniku a výši dluhu žalovaného, naopak žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyní tvrzený dluh nevznikl, byl v jiné výši, nebo již zanikl. Žalovanému proto byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 111 351,97 Kč spolu se sjednanými úroky (jednak v kapitalizované výši a dále pak v procentuální výši) a se zákonnými úroky z prodlení dle § 1970 o.z. z dlužné částky, kdy žalovaný se nejpozději dnem 21. 2. 2020 ocitl v prodlení. Výše úroků z prodlení vyplývá z ustanovení § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném ke dni vzniku prodlení (výrok I.).
22. O nákladech řízení soud rozhodoval ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšné žalobkyni přiznal vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Jejich výše je představována
zaplaceným soudním poplatkem v částce 4 455 Kč,
odměnou advokáta za 2, 5 úkonu právní pomoci po 5 580 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby, výzva k plnění),
náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.,
s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Soud zde dodává, že nepřiznal žalobkyni odměnu za písemné podání ve věci, které obsahovalo doplnění tvrzení k výzvě soudu. Žalobkyně zahájila řízení návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Ten lze ve smyslu § 172 odst. 1 ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. vydat jen tehdy, vyplývá-li uplatněné právo na zaplacení peněžité částky ze skutečností uvedených žalobcem. Právo žalobkyně musí z uvedených skutečností vyplývat zcela, včetně veškerého příslušenství, jinak nelze platební rozkaz vydat. Této skutečnosti si žalobkyně zastoupená od počátku advokátem nepochybně musela být vědoma. Pokud žaloba neobsahovala všechny rozhodné skutečnosti a žalobkyně je dodatečně prostřednictvím svého zástupce doplňovala, pak nepochybně nelze přenášet na žalovaného následky nekvalitní práce zástupce žalobkyně. Pokud by žaloba všechny skutečnosti obsahovala, pak bylo podání ze dne 1. 3. 2021 zcela zbytečné. V každém případě však požadavek na náhradu nákladů vzniklých s tímto podáním neodpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř
Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 423,50 Kč.
23. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat do 15 dnů ode dne doručení odvolání, a to ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích prostřednictvím zdejšího soudu.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat soud o výkon rozhodnutí.