Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
22 C 26/2020-52
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr Libuší Vykopalovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 4.920 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 24. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 920 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 8. 7. 2018 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4.000 Kč od 8. 7. 2018 do 23. 11. 2019, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 923 Kč k rukám právního zástupce žalobce titul. jméno jméno, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 24. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 920 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 8. 7. 2018 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4.000 Kč od 8. 7. 2018 do 23. 11. 2019, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 923 Kč k rukám právního zástupce žalobce [titul]. [jméno] [jméno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení předmětné částky na základě smlouvy o úvěru ze dne 7. 6. 2018, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce právnická osoba Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 4.000 Kč, z čehož žalovaný nic nevrátil. Žalobce poukazoval dále na sjednaný poplatek za úvěr ve výši 920 Kč a na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019. Na výzvu soudu, týkající se posuzování úvěruschopnosti žalobce uvedl, že žalovaný při uzavření úvěrové smlouvy souhlasil s tím, aby věřitel nahlížel do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, čímž souhlasil s lustrací v dlužnických registrech, jako jsou bankovní registry klientských informací BRKI, nebankovní registry klientských informací NRKI a registr sdružení SOLUS.
2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Ze smlouvy o úvěru číslo bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi věřitelem právnická osoba a žalovaným jako klientem a jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 4.000 Kč na dobu třicet dní se zápůjční úrokovou sazbou 276 % ročně, kdy byl sjednán poplatek ve výši 920 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu z předmětné smlouvy do tří dnů od doručení výzvy, a to výzvou ze dne 18. 11. 2019, která mu byla zaslána uvedeného dne doporučeně. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 4. 9. 2018 a 15. 12. 2018 a jejich příloh bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena právnická osoba na právnická osoba a následně na žalobce.
4. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
5. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
6. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018 , podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku , a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.
8. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Z tvrzení žalobce týkajících se posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že toto se týkalo pouze lustrace ve shora označených dlužnických registrech, přičemž na základě takového šetření nemohl věřitel dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. V jeho postupu nelze shledat odbornou péči vyžadovanou zákonem, když tento vůbec nezjišťoval konkrétní příjmy a individualizované výdaje žalovaného. Předmětný úvěr byl poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení, které soud žalobci přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku a to ve výši 4.000 Kč, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu plnění ze strany žalobce. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku a vládního nařízení č. 351/2013 Sb. , a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve shora označené výzvě, která byla zaslána žalovanému doporučeně a došla do sféry jeho dispozice dne 20. 11. 2019, takže s ohledem na stanovenou třídenní lhůtu k plnění lze úrok z prodlení přiznat od 24. 11. 2019. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení úroku sjednaného v předmětné smlouvě o úvěru byl ve výroku II. tohoto rozsudku zamítnut, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru žalobci nárok na toto plnění nevznikl.
9. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , a v řízení převážně úspěšnému žalobci přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení v rozdílu úspěchu a neúspěchu, který činí 62 %. Pro tento účel bylo částečné zpětvzetí považováno z procesního hlediska za neúspěch žalobce, když v tomto rozsahu zastavení řízení zavinil. Náklady tohoto řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 400 Kč, odměna za tři úkony (převzetí věci, sepis žaloby a výzvy k plnění) 3x 200 Kč spolu s režijním paušálem 3 x 100 Kč podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 189 Kč Celkem náklady řízení činí 1.489 Kč, z čehož žalobci přiznaných 62 % činí 923 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a exekuci.