Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
10 C 229/2020-22
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr Dagmar Štefancovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 12 100 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky 7 700 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 12 100 Kč od 27. 1. 2019 do 20. 1. 2020, zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 7 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky 7 700 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 12 100 Kč od 27. 1. 2019 do 20. 1. 2020, zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 7 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 12 100 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, jež měly být ze strany žalované uhrazeny společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 700 Kč ve splátkách po 295 Kč, kdy první z nich měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a následující splátky vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z informací uvedených žalovanou v Evidenční kartě klienta, přičemž tyto informace prověřila prostřednictvím žalovanou doložených dokumentů zaznamenaných v Evidenční kartě. Dále provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v databázi neplatných dokladů vedené Ministerstvem vnitra. Žalovaná však dohodnuté splátky řádně a včas neplatila, v důsledku čehož se stal celý úvěr splatným. Celkem pak žalovaná uhradila částku 5 600 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení, a to od 27. 1. 2019 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem ve výši 3 500 Kč, poplatkem za zpracování ve výši 2 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč v pravidelných týdenních splátkách po 295 Kč, z nichž první byla splatná dne 9. 12. 2017.
4. Žalobkyně dále doložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Evidenční kartu klienta podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru na mateřské dovolené a měla pobírat dávky státní sociální podpory ve výši 10 101 Kč měsíčně a pak měla mít ještě další blíže nespecifikovaný příjem domácnosti ve výši 17 000 Kč měsíčně. K tomuto měla žalovaná žalobkyni údajně doložit výpis z účtu, potvrzení o příjmu. Žalovaná měla dále bydlet v nájmu, kdy její náklady spojené s bydlením měly činit 8 500 Kč měsíčně a konečně měla mít další blíže nespecifikované výdaje ve výši 7 000 Kč měsíčně.
5. Z doloženého dokumentu označeného jako„ Informace o smlouvě“ je pak zřejmé, že žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku v celkové výši 5 600 Kč.
6. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 9. 1. 2020, ve které jí byla poskytnuta lhůta k úhradě do sedmi dnů od doručení a jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem z téhož dne.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.
12. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
13. Podle § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku , právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.
15. Podle § 573 občanského zákoníku , má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
16. Podle § 1970 občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
17. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem za zpracování a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných splátkách.
18. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalované, tak není vůbec zřejmé, z čeho měly sestávat další příjmy žalované mimo peněžité pomoci v mateřství. Příjmy žalované pak měly být dle údajů uvedených v Evidenční kartě ověřeny nejen potvrzením o příjmu peněžité pomoci v mateřství, ale i prostřednictvím výpisu z účtu, popř. dalších dokladů prokazujících další příjmy, které však žalobkyně nedoložila. Pokud jde o výdaje žalované, zde opět není zřejmé, z čeho sestávají další žalovanou uváděné výdaje mimo výdajů na bydlení ve výši 8 500 Kč. Lze usuzovat, že se jedná o výdaje na stravu, ošacení, drogerii apod. Ohledně nákladů na bydlení pak není z údajů v zákaznické kartě vůbec patrné, že by tyto byly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány, když mezi ověřenými dokumenty není zaškrtnuta nájemní smlouva ani SIPO, a to ani přesto, že žalovaná měla bydlet v nájmu, přitom náklady spojené s bydlením obvykle tvoří podstatnou část výdajů každé domácnosti. Zejména však nebyly doloženy další příjmy žalované, kdy bez těchto příjmů by bylo třeba žalovanou považovat za neúvěruschopnou vzhledem k tomu, že výdaje žalované převyšují příjmy peněžité pomoci v mateřství. Podstatné je i to, že kdyby bylo z údajů uvedených v Evidenční kartě patrné, z čeho mají sestávat další příjmy a další výdaje žalované a jaké doklady si žalobkyně od žalované vyžádala za účelem ověření uváděných výdajů, nebylo by možné ani tak učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Tyto však žalobkyně soudu nedoložila. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
23. Žalovaná uhradila celkovou částku 5 600 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 4 400 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, do kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud proto vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, která byla dle doloženého podacího lístku odeslána dne 9. 1. 2020. Dle shora citované zákonné fikce se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 13. 1. 2020. Jelikož dle zaslaného oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta sedmi dnů, byla povinna provést úhradu do 20. 1. 2020. Ode dne následujícího, tedy od dne 21. 1. 2020 byla žalovaná v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zákonný úrok z prodlení z částky 4 400 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Ve zbytku byl nucen žalobu zamítnout.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.