Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 130/2019-176

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o 36.982,64 Kč s přísl.

takto:

I. Žaloba se v části o zaplacení smluvní pokuty 5.000 Kč odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8.000 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 8.000 Kč od 7. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba na zaplacení částky 23.982,64 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 15.800 Kč od 5. 8. 2019 do 6. 8. 2019 a 10 % p. a. z částky 7.800 Kč od 7. 8. 2019 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení 0,1 % denně z částky 12.672 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba se v části o zaplacení smluvní pokuty 5.000 Kč odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8.000 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 8.000 Kč od 7. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba na zaplacení částky 23.982,64 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 15.800 Kč od 5. 8. 2019 do 6. 8. 2019 a 10 % p. a. z částky 7.800 Kč od 7. 8. 2019 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení 0,1 % denně z částky 12.672 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 7. 8. 2019 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 36.982,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 15.800 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 12.672 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne datum byla uzavřena elektronicky mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců, přičemž celková částka splatná žalovanou byla dohodnuta ve výši Kč 18.521 Kč (10.000 Kč jistina a 8.521 Kč sjednané úroky) a měl být uhrazen v 72 splátkách ve výši 257 Kč měsíčně vždy k 15. dni v měsíci. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta jako roční ve výši 23 % p.a. Smluvní strany sjednaly doplňkové služby, a to doplňkovou službu Podpora a doplňkovou inkasní službu. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 6. 2019 (nezaplatila splátku v celkové výši 433 Kč, sestávající ze splátky úvěru, splátky za výkon inkasní služby ve výši 42 Kč a splátky za výkon doplňkové služby Podpora ve výši 134 Kč). Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalované první písemnou upomínku ze dne 20. 6. 2019, zahrnující rovněž dohodnutou sankci za zaslání upomínky ve výši 300 Kč. Následně žalobkyně zaslala žalované druhou písemnou upomínku ze dne 5. 7. 2019, kde byla uplatněna i dohodnutá sankce za zaslání upomínky č. 2 ve výši 500 Kč. Žalovaná byla rovněž upozorněna na skutečnost, že při nezaplacení celé dlužné částky může dojít k zesplatnění jistiny úvěru a naúčtování veškerých sankcí a nároků vyplývajících ze smlouvy. Protože však žalovaná ničeho neuhradila, žalobkyně přistoupila v souladu se smlouvou přípisem ze dne 21. 7. 2019 k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě nároku v celkové výši 37.026,46 Kč ve lhůtě 14 dnů od data vystavení dopisu (tedy do 4.8.2019), sestávajícího z následujících položek: zbylá část jistiny 10.000 Kč, zbylá část úroků 8.520,64 Kč, zbylá část inkasní služby 3.024 Kč (72 splátek po 42 Kč), zbylá část doplňkové služby Podpora 9.648 Kč (72 splátek po 134 Kč), náklady na upomínkování 800 Kč, smluvní pokuta za prodlení úvěru 32,14 Kč (tato není žalobou požadována), smluvní úroky za prodlení inkasní služby 1,68 Kč (rovněž nepožadovány) a smluvní pokuta (ust. V. 5.5. smlouvy) 5.000 Kč (která je v souladu se , o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně dál zohlednila platbu 10 Kč a požaduje tak zaplacení částky celkem 36.982,64 Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky a úroky z prodlení).

2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

3. Předvolání k ústním jednáním soudu žalovaná nepřevzala, přitom předvolání byla doručována mj. na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle Soud pak podle , příp. , považoval zásilky za doručené. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti ( ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. V průběhu řízení se soud předně pokusil v souladu s  odstranit nedostatky žaloby ve vztahu k uplatněné smluvní pokutě, kdy je žaloba postrádala potřebné náležitosti žaloby, neboť vylíčení rozhodujících skutečností bylo neúplné a neurčité. Soud k odstranění vad vyzval naposledy usnesením ze dne 9. 11. 2020, č. j. , na které pro stručnost odkazuje. Na výzvu soudu žalobkyně reagovala podáním ze dne 15. 11. 2020, v němž pouze zopakovala tvrzení ke smluvní pokutě obsažená již v žalobě, zejm. že zákon o spotřebitelském úvěru číslo Sb. připouští a uznává hranici smluvní pokuty ve výši 50 % z dosud nesplacené výše jistiny (podle tohoto zákona souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč) a dílčí žalovaná částka 5.000 Kč tudíž představuje zákonný nárok žalobce v podobě poloviny nezaplacené jistiny poskytnutého úvěru. Žalobkyně dále poukázala na čl. V .5.3. smlouvy odkazující na tuto hranici, přičemž bylo sjednáno právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení. Žalobkyně tedy v zásadě neuvedla žádné další (nové) skutečnosti, a protože se tak soudu nepodařilo vadu podání odstranit a jde o takovou vadu podání, pro kterou v řízení nelze pokračovat, bylo podání podle v dotčené části odmítnuto (výrok I. tohoto rozsudku), kdy se jedná o nárok se samostatným skutkovým základem.

5. K tomu lze doplnit, že zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pouze maximální hranici pro výši všech uplatněných smluvních pokut ze spotřebitelského úvěru (viz. citované ustanovení § 122 odst. 3) a podle přesvědčení soudu je proto v žalobě potřeba přesně specifikovat na základě čeho a jakým způsobem žalobkyně k výpočtu uvedené smluvní pokuty dospěla (zejména byla-li mezi účastníky sjednána procentní sazbou 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení – viz čl. 4 a čl. V .5.3. smlouvy). Zákon o spotřebitelském úvěru totiž nestanoví výši smluvní pokuty, na kterou vzniká poskytovateli úvěru vždy nárok, nýbrž pouze stanoví horní limit v závislosti na výpočtu smluvní pokuty způsobem stanoveným v úvěrové smlouvě. Z toho pak nutně vyplývá požadavek, aby žalobce v těchto případech přesně specifikoval, jakým způsobem byla smluvní pokuta vypočtena (zejm. je třeba uvést s jakými platbami, v jaké výši a kdy se žalovaný dostal do prodlení a za jakou přesně dobu), když bez uvedení těchto údajů nelze posoudit, zda žalobou uplatněná smluvní pokuta je v souladu s uzavřenou smlouvou a zda limitu vyplývajícího ze zákona o spotřebitelském úvěru dosahuje či nikoliv. Jinak řečeno ve vztahu k posuzované věci by, s ohledem na ujednání účastníků o smluvní pokutě procentní sazbou 0,1 % denně z částky v prodlení, bylo potřeba nejprve vyčíslit výši smluvní pokutu (sazbou 0,1 % denně z dlužné částky za počet dnů prodlení) a teprve poté posoudit, zda takto vypočítaná částka přesahuje zákonný limit (zde 5.000 Kč). V kladném případě by bylo lze přiznat požadovanou částku 5.000 Kč, která je podle zákona o spotřebitelském úvěru maximální (při výši poskytnutého úvěru 10.000 Kč) a v případě opačném (tj. pokud by vypočítaná smluvní pokuta částky 5.000 Kč nedosahovala) by soud mohl přiznat toliko vypočtenou částku smluvní pokuty a ve zbytku by byla žaloba zamítnuta. Pro takový postup a rozhodnutí však soud v daném případě bez doplnění žaloby nemá dostatek podkladů a nemůže přezkoumat, zda žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu v částce nižší či vyšší než 5.000 Kč, neboť nebylo uvedeno z jaké dlužné částky (částek) a za jakou přesně dobu prodlení je smluvní pokuta v sazbě 0,1 % denně požadována. Soud přitom nemůže sám tyto údaje dovozovat, byť na základě později zjištěného skutkového stavu věci, když žalobou disponuje žalobce a je čistě jeho věcí, z jakých částek a za jaké období se svých nároků domáhá (nelze ani vyloučit, že žalobce se bude domáhat pouze části dospělé smluvní pokuty nebo pokuty jen za určité období prodlení). Lze tedy uzavřít, že pokud se věřitel domáhá zaplacení smluvní pokuty stanovené procentní sazbou, pak jeho žaloba trpí vadami, není-li v ní uvedeno, z jaké částky a za jakou přesně dobu smluvní pokutu požaduje. Není-li tato vada odstraněna, nelze v řízení pro tento nedostatek pokračovat a soud žalobu odmítne ( ). Taktomu bylo i v posuzované věci a soud se v dalším již nárokem na zaplacení částky 5.000 Kč jako smluvní pokuty věcně nemohl zabývat.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi účastníky dne datum prostřednictvím elektronických prostředků (§ 562 o. z.) pod číslo na jejím základě byl žalované poskytnut úvěr v částce 10.000 Kč, který se zavázala uhradit společně s úrokem v celkové výši 8.521 Kč (viz čl. 4 smlouvy) uhradit v 72 měsíčních splátkách po 257 Kč. Z výpisu z účtu ze dne 14. 5. 2019 pak bylo zjištěno, že na účet žalované uvedený ve smlouvě pro vyplacení úvěru byla převedena částka 8.000 Kč (podle čl. 4 smlouvy bylo dohodnuto, že částka 2.000 Kč bude započtena na náklady poskytovatele specifikované v bodu 4.8. smlouvy).

7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle , (dále jen„ o. z.“) a dále podle , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 1. 4. 2020, k němuž byly připojeny další doklady, na jejichž základě žalobkyně proces posouzení úvěruschopnosti žalované provedla. Obecně byl postup posouzení úvěruschopnosti upraven v bodu II. smlouvy.

10. Žalobkyně takto předně doložila negativní výpis z insolvenčního rejstříku žalované ze dne 9. 5. 2019 a výpisy lustrací z nebankovních registrů z téhož dne, které jsou rovněž negativní. Z výpisu z účtu žalované za období března 2019 pak bylo zjištěno, že z pravidelných příjmů je vykázána příchozí úhrada od zaměstnavatele ve výši 12.516 Kč a dále kromě jinak běžných transakcí odchozí úhrada 10.000 Kč specifikovaná jako nájem bytu. Počáteční zůstatek na účtu byl 3.010,49 Kč a konečný zůstatek 5,89 Kč. Dále byla doložena kopie občanského průkazu žalované (jako trvalé bydliště žalované je vyznačena adresa úřadu adresa žalované) s ověřením platnosti dokladu k datum. Ze mzdového lístku pak soud zjistil, že čistá mzda žalované za březen 2019 činila 15.120 Kč vč. proplacené dovolené 1.872 Kč hrubého. V příloze číslo úvěrové smlouvy byl nakonec vyplněn dotazník k posouzení bonity žadatele (spotřebitele), v němž žalovaná uvedla, že je svobodná, bez vyživovaných osob, od roku 2017 je zaměstnaná v HPP na dobu neurčitou, její příjmy činí 15.120 Kč, náklady na spotřebitele 3.800 Kč a náklady na bydlení 10.000 Kč. Na tomto základě dospěla žalobkyně k výši měsíčního zůstatku 887 Kč (při zohlednění splátek ze smlouvy 433 Kč). Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

11. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet soud považuje za nedostatečný, resp. na základě zjištěných údajů vznikají důvodné pochybnosti o schopnosti žalované jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ze zjištěných skutečností je zřejmé, že žalovaná měla před poskytnutím úvěru na doloženém účtu v průběhu března 2019 vyšší pasiva než aktiva a konečný zůstatek na účtu činil jen necelých 6 Kč. Dále bylo ze mzdového listu za březen zjištěno, že mzda žalované za březen 2019 sice činila deklarovaných 15.120 Kč, byla však ovlivněna proplacenou dovolenou ve výši 1.872 Kč hrubého. Mzda za únor 2019 pak činila jen 12.516 Kč, což je ve vztahu k disponibilnímu zůstatku vypočítanému žalobkyní ve výši 887 Kč poměrně významný rozdíl. Nelze dále přehlédnout, že žalobkyně nijak neověřovala výši udávaného nájemného 10.000 Kč a z ničeho nevyplývá, zda tato platba zahrnuje rovněž náklady na energie a služby či nikoliv. Určitým rizikovým faktorem je nepochybně i skutečnost, že žalovaná měla v rozhodné době hlášeno trvale bydliště na adrese obecního úřadu, což může naznačovat přinejmenším nestabilitu bytových podmínek žalované či zastírání skutečného pobytu.

12. Aniž by za těchto okolností žalobkyně vyžádala další údaje a doklady o úvěruschopnosti žalované (např. ke skutečným platbám za bydlení, k výši příjmů za delší období, k výši zůstatků na účtu žalované a finančnímu hospodaření za delší období apod.), spokojila se jen na základě údajů od žalované se zjednodušujícím výpočtem měsíčního zůstatku, a to navíc při použití ničím nedoložených fiktivních výdajů v částce 3.800 Kč. Přitom v posuzované věci je na základě výsledků dokazování zjevné, že žalovaná v rozhodné době nedisponovala žádnou větší finanční rezervou nebo příjmem, který by významně převyšoval její pravidelné výdaje. I za situace, kdy dohodnuté měsíční splátky úvěru a dalších dohodnutých plnění činily 433 Kč, zde objektivně vzato byly (měly být) pochybnosti o solventnosti žalované, a to již v době poskytnutí úvěru.

13. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

14. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

15. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalované, jako zejm. jen nepatrný zůstatek na účtu, nižší než deklarovaný příjem, adresa bydliště na obecním úřadu apod. O to měla být činnost žalobkyně při ověřování údajů o žalované pečlivější.

16. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála řádně povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy jednak nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a dále i přesto, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované byly objektivně vzato důvodné pochybnosti o její schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, úvěr žalované poskytla.

17. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

18. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).

19. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně, o němž není důvod pochybovat, že žalovaná dosud z titulu uzavřené smlouvy neuhradila ničeho. Vzhledem k tomu, že úvěr byl žalované ve skutečnosti poskytnut ve výši 8.000 Kč (částka 2.000 Kč byla použita na - neplatně - sjednané poplatky na náklady spojené s vyřízením úvěru), činí ke dni rozhodnutí soudu neuhrazený zůstatek jistiny úvěru tutéž částku. V tomto rozsahu, tj. co do částky 8.000 Kč, proto soud žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit.

20. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 7. 2019 odeslaného podle podacího archu dne 21. 7. 2019 a doručeného ve smyslu § 573 o. z. dne 24. 7. 2019 (předchozí výzvy či upomínky směřovaly pouze k dílčím plněním). Ve výzvě byla žalovaná vyzvána k úhradě celé dlužné částky ve lhůtě do 14 dnů od doručení výzvy (viz č. l. 45 spisu). Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 6. 8. 2019. Ode dne následujícího se pak žalovaná dostala do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaná v průběhu řízení ani nenamítala nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdila spor podle zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z

21. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

22. To se týká rovněž uplatněného nároku na plnění podle sjednané doplňkové služby Podpora a doplňkové inkasní služby. V této části soud z uzavřené úvěrové smlouvy zjistil, že uvedené doplňkové služby jsou obsaženy ve smlouvě jako příloha číslo příloha číslo přičemž mezi účastníky bylo mj. sjednáno, že smlouva o inkasní službě je nedílnou součástí smlouvy o poskytování spotřebitelského úvěru ze dne datum jako její příloha číslo (čl. 3) a že smlouva se uzavírá na dobu určitou datum do datum resp. na dobu platnosti smlouvy o poskytování spotřebitelského úvěru ze dne datum (čl. 3). Totožně byla sjednána smlouva o doplňkové službě Podpora (viz čl. 3 a čl. 3 této smlouvy v příloze číslo). Z uvedeného pak soud dospěl k závěru, že jsou-li smlouvy o doplňkových službách výslovně nedílnou součástí úvěrové smlouvy a jsou-li rovněž vázány na platnost této úvěrové smlouvy, nelze uvažovat o oddělitelnosti těchto právních jednání ve smyslu § 576 o. z. Navíc je zcela zřejmé, že bez neplatné úvěrové smlouvy by k uzavření doplňkových smluv vůbec nedošlo (rozpoznali-li by strany neplatnost včas), neboť tyto samostatně nemají žádný význam. Úvěrová smlouva je proto neplatná jako celek, tedy včetně smluv o zřízení doplňkových služeb a ani plnění z nich vyplývající nelze žalobkyni přiznat.

23. K zaplacení přiznané částky byla žalované stanovena obecná třídenní lhůta ( ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.

24. Pro úplnost soud dodává, že v průběhu řízení bylo provedeno dokazování celou řadou dalších listinných důkazů, s ohledem na uvedená zjištění a závěry však z nich zjištěné skutečnosti nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní a soud je proto pro stručnost neuvádí.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle a , když žaloba byla částečně odmítnuta a ve zbytku předmětu řízení byla úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.