Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 232/2020-71
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
se sídlem adresa,
právně zastoupené titul. jméno jméno,
advokátem se sídlem adresa,
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného,
o zaplacení 237 691,77 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 183 654,37 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 12. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 54 037,40 Kč, úroku z prodlení z částky 210 185 Kč od 19. 9. 2019 do 11. 10. 2019, dále úroku z prodlení z částky 26 530,63 Kč od 12. 10. 2019 do zaplacení, a dále úroku ve výši 11,1 % ročně z částky 210 185 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 800,86 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 183 654,37 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 12. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 54 037,40 Kč, úroku z prodlení z částky 210 185 Kč od 19. 9. 2019 do 11. 10. 2019, dále úroku z prodlení z částky 26 530,63 Kč od 12. 10. 2019 do zaplacení, a dále úroku ve výši 11,1 % ročně z částky 210 185 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 800,86 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne datum domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 237 691,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 210 185 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a dále s úrokem ve výši 11,1 % ročně z částky 210 185 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedla, že dne datum byla uzavřena mezi právnická osoba (původně právnická osoba), IČO (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem smlouva o poskytnutí úvěru číslo na jejím základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 222 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 11,10 % ročně v měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas. V souladu s uzavřenou smlouvou předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila, úvěr dne 19. 4. 2018 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 2. 10. 2019. K datu postoupení pohledávky, tj. datum, činila dlužná jistina celkem 208 637 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok činil 7 976,88 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení činil 19 529,89 Kč a smluvní pokuta činila 1 548 Kč. Žalovaný shora uvedené částky žalobkyni neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalobkyně v podání došlém soudu dne 11. 12. 2020 zevrubně popsala postup při prověřování bonity spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala předchůdkyně žalobkyně dle principů obezřetného úvěrování, kdy žádost žalovaného byla hodnocena individuálně. Banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, apod. Dále vzala v úvahu zdroj příjmu žalovaného, kdy vycházela z průměrného čistého měsíčního příjmu za 3 měsíce ve výši 21 377 Kč, který žalovaný deklaroval v žádosti a též doložil potvrzením o výši příjmu ze dne 14. 3. 2017. Žalovaný dále uvedl, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 45 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalovaného s jeho výdaji, přičemž výdaje vypočetla na základě výpočtu životních nákladů a nákladů na bydlení a domácnost. V čl. 30 Všeobecných produktových podmínek banky se žalovaný zavázal, že zajistí, aby banka měla po celou dobu trvání smluvního vztahu úplné, přesné a pravdivé údaje týkající se žalovaného, a to především schopnosti splácet řádně a včas pohledávky bance. Na základě uvedených zjištění předchůdkyně žalobkyně shledala žalovaného schopného splácet předmětný úvěr.
3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.
4. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “), nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř. o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou přítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným paragrafem v nepřítomnosti žalovaného.
5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Konsolidace půjček, ze dne datum uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným bylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 222 000 Kč, peněžní prostředky byly poskytnuty účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným a právnická osoba (prostředky ve výši 130 000 Kč), dále na úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným a právnická osoba (prostředky ve výši 40 233,35 Kč), zbývající část jistiny úvěru byla poskytnuta neúčelově ve prospěch běžného účtu č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 336 245,87 Kč, a to v 96 měsíčních splátkách splatných po 3 499,26 Kč. Úroková sazba činila 11,10 % ročně. Shora uvedená smlouva byla žalovaným podepsána. Součástí úvěrové smlouvy byly rovněž Všeobecné produktové podmínky předchůdkyně žalobkyně, účinné od 1. 9. 2014 a Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 3. 2017. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaného žalovaným stejného dne vyplynulo, že žalovaný obdržel bližší uvedené informace o poskytovaném úvěru.
6. Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný poskytl právní předchůdkyni žalobkyně osobní údaje, kdy mimo jiné uvedl, že je svobodný, bezdětný, bydlí ve vlastním bytě (domě). Je zaměstnán jako dělník u právnická osoba anonymizována tři slova. V kolonce průměrného čistého měsíčního příjmu za 3 měsíce je uvedena částka 21 377 Kč, dále v kolonkách ostatní nezbytné měsíční náklady, srážky ze mzdy, jiné měsíční splátky jsou uvedeny nulové položky. V kolonce čistý měsíční příjem domácnosti je zaznamenána částka 45 000 Kč. Shora uvedená žádost je podepsána žalovaným s datem datum.
7. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 14. 3. 2017 vyplývá, že shora uvedený zaměstnavatel žalovaného potvrdil, že žalovaný je zaměstnán jako mistr, a to od 1. 1. 2016, s průměrným měsíčním čistým příjmem za poslední tři měsíce ve výši 21 377 Kč.
8. Z listin y označené jako platební historie vyplývá, že žalovaný dne datum čerpal finanční prostředky v celkové výši 222 000 Kč, dlužná pohledávka ke dni 29. 5. 2019 činila 218 344,92 Kč.
9. Z listin y označené jako tabulka předpisů úroků z prodlení vyplývá, že dlužná jistina činila k datu 17. 9. 2019 celkem 208 637 Kč, dlužný obchodní úrok činil 7 976,88 Kč.
10. Z listin y označené jako umořovací tabulka bylo zjištěno, že dne datum žalovaný čerpal celkem 222 000 Kč, kdy na shora uvedenou pohledávku byly započítány platby, a to dne 17. 3. 2017 částka 1 795 Kč, dne 15. 4. 2017 částka 3 811,26 Kč, dne 15. 5. 2017 částka 3 811,26 Kč, dne 15. 6. 2017 částka 3 811,26 Kč, dále dne 15. 7. 2017 částka 3 811,26 Kč, dne 15. 8. 2017 částka 3 811,26 Kč, dne 15. 9. 2017 částka 3 811,26 Kč, dne 15. 10. 2017 částka 109,34 Kč, dne 15. 10. 2017 částka 3 730,41 Kč, dne 27. 10. 2017 částka 600 Kč, dne 15. 11. 2017 částka 3 689,01 Kč dne 15. 11. 2017 částka 126,93 Kč, dne 15. 12. 2017 částka 3 027,38 Kč, dne 27. 12. 2017 částka 600 Kč, dne 22. 1. 2018 částka 600 Kč, dne 1. 3. 2018 částka 600 Kč a dne 9. 4. 2018 částka 600 Kč, celkem tedy bylo na shora uvedenou pohledávku započteno 38 345,63 Kč.
11. Z listin y označené jako Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 19. 4. 2018 vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně vzhledem k prodlení žalovaného se splácením úvěru prohlásila úvěr za splatný ke dni 19. 4. 2018.
12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi právnická osoba, IČO, jako postupitelem a žalobkyní, jako postupníkem má soud za prokázané, že žalobkyni byla postoupena mj. i pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení.
13. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 10. 2019 vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného, že došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Z poštovního podacího archu vyplývá, že toto oznámení bylo žalovanému odesláno, a to dne 7. 10. 2019
14. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 11. 2019 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému výzvu k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Z podacího lístku vyplývá, že tato výzva byla žalovanému před podáním žaloby odeslána, a to dne 18. 11. 2019.
15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 222 000 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil zpět 38 345,63 Kč, žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a listinami shora uvedenými. Předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 2. 10. 2019 oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, tento dopis byl žalovanému odeslán dne 7. 10. 2019. Předžalobní výzvou ze dne 18. 11. 2019 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky.
16. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
18. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
20. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
21. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
22. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
23. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
24. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 222 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 38 345,63 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
25. Je nepochybné, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že schopností žalovaného splácet úvěr předchůdkyně žalobkyně podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (potvrzení zaměstnavatel o výši příjmů žalovaného, šetření v registrech), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, a to jen potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů, aniž by jakkoliv hodnotila komplexnější příjem žalovaného. Dále předchůdkyně žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je svobodný, bezdětný a nemá tudíž vyživovací povinnost. Je velmi nepravděpodobné, že by měsíční náklady žalovaného byly nulové. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, resp. jedno kusé a nevěrohodné spočívající v přijetí prohlášení žalovaného, že jeho nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, a rovněž tak srážky ze mzdy a jiné měsíční splátky vykazují nulovou hodnotu, nelze tedy shledat, že se předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho výdajů. Žalobkyně se nepozastavila nad nulovou a nijak nedoloženou výší nákladů na bydlení, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se se zcela nevěrohodnými a nepravděpodobnými údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)
26. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
27. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému celkem 222 000 Kč a žalovaný vrátil pouze 38 345,63 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 183 654,37 Kč (tj. 222 000 Kč – 38 345,63 Kč = 183 654,37 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Jako první výzvu k zaplacení lze dle doložených důkazů považovat až oznámení o postoupení pohledávky ze dne dne 2. 10. 2019 a odeslané žalovanému dne 7. 10. 2019. Tuto je třeba považovat za doručenou třetí pracovní den od jejího odeslání (§ 573 občanského zákoníku ), tedy 10. 10. 2019. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, octl se ode dne následujícího (12. 10. 2019) v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku ) a žalobkyni náleží úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 , § 1970 občanského zákoníku ), dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky č. I a II tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 183 654,37 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.
28. Podle § 151 o.s.ř. o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla ve věci pouze částečně úspěšná a má dle § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. právo na poměrnou náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. V daném případě náklady spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 9 510 Kč a nákladů na právní zastoupení. Dle § 7 bod 6 . dle vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí v daném řízení odměna advokáta za jeden úkon právní služby 9 260 Kč. Právní zástupce žalobkyně v daném řízení vykonal účelně tři úkony právní služby, a sice předžalobní výzvu, přípravu a převzetí zastoupení a podání žaloby. Dle § 13 odst. 3 tarifu pak advokátu náleží paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Náklady řízení na straně žalobkyně dále tvoří DPH v sazbě 21 %, když dle § 137 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. má advokát rovněž právo na náhradu DPH, v daném případě tedy ve výši 6 022,80 Kč Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 44 212,80 Kč (9 510 + 27 780 + 900 + 6 022,80). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 183 654,37 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 208 913,13 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 54 037,40 Kč, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 92 568,33 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 301 481,46 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 69 %, úspěch žalovaného 31 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 38 % svých nákladů, z částky 44 212,80 Kč tedy ve výši 16 800,86 Kč.
29. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.