Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 30/2021-28
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem titul Petrem Šimkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 19 788 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 999 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 14 999 Kč od 13. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 1 171 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně
titul. jméno příjmení jméno, advokáta se sídlem adresa.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 999 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 14 999 Kč od 13. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbylé části se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 1 171 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení] [jméno], advokáta se sídlem [adresa].
1. Dne 30. 10. 2020 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 788 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného úvěru. V žalobě uvedla, že žalovanému na základě jeho žádosti poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč splatný ve 24 měsíčních splátkách od poskytnutí úvěru. Žalovaný s žalobkyní uzavřel rámcovou smlouvu a dne 5. 4. 2016 na ni navazující úvěrovou smlouvu. Prostřednictvím internetových stránek právnická osoba www.kamali.cz. Úvěruschopnost žalovaného byla kromě jiného posouzena prostřednictvím registru NRKI a BRKI, registru solus, lustrací v exekučním rejstříku
a insolvenčním rejstříku. Totožnost žalovaného byla ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč z jeho bankovního účtu a kopií jeho občanského průkazu. Dne 16. 11. 2019 byla žalovanému zaslaná na jeho účet částka 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 495 Kč. Sjednány byly také další volitelné služby,
a to za poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč
a poplatky za SMS servis ve výši 49 Kč. Úvěr byl splatný dne 16. 11. 2020. Ve smlouvě byla sjednána sankce, a to smluvní pokuta ve výši 500 Kč, dále byly sjednány náklady úvěru, a to účelně vynaložené náklady. Žalovanému byla účtována smluvní pokuta 2 x 500 Kč a účelně vynaložené náklady v celkové výši 560 Kč. Žalovaný uhradil celkem 1 Kč.
2. Žalovaný se k ústnímu jednání nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné skutečnosti a neoznačil žádné důkazy.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a zjistil následující skutkový stav: z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru se zpracováním osobních údajů, z úvěrové smlouvy, z výpisu z běžného účtu, z přehledu čerpání, z opisu výpisu z účtu, kopie občanského průkazu žalovaného, vzal soud za prokázané, že účastníci podepsali dne 16. 11. 2018 smlouvu o úvěru, a to elektronickou cestou, kdy žalovaný potvrdil text smlouvy odesláním potvrzovací platby 1 Kč a odesláním kopie občanského průkazu a řidičského průkazu. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč splatný ve
24 měsíčních splátkách od poskytnutí úvěru. Ve smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 2 x 500 Kč, výše účelně vynaložených nákladů 3 x 100 Kč a 2 x 130 Kč. Z výpisu zapsaných věcí vedených u Okresního soudu v Benešově proti žalovanému bylo dále zjištěno, že proti žalovanému bylo od roku 2017 vedeno třináct řízení o zaplacení pohledávky a dále jsou proti žalovanému vedena exekuční řízení.
4. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne 16. 11. 2018 smlouvu o úvěru, podle níž žalovaný čerpal úvěr ve výši 15 000 Kč. Do dnešního dne žalovaný tuto částku ve výši 14 999 Kč žalobkyni neuhradil, a to ani přes upomínky žalobkyně.
5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku
z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu
s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti
v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2018 je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením
§ 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumala, jelikož ke svým tvrzením obsaženým v žalobě neoznačila a nepředložila žádné důkazy. Své možnosti obdržet od soudu odpovídající poučení se neúčastí na jednání dobrovolně vzdala.
12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že i způsob, jakým žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že tyto registry prověřila„ vedle ostatního“ není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které„ ostatní“ podklady se jedná. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
13. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o výše citovaný nález Ústavního soudu, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje
i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla
a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat
a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
14. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o půjčce (resp. o úvěru) ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Jelikož žalovaný na tuto částku žalobkyni zaplatil pouze 1 Kč, má povinnost žalobkyni vydat částku ve výši 14 999 Kč jako bezdůvodné obohacení. Současně přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení od 13. 1. 2020, tedy poté, co se do sféry vlivu žalovaného musela dostat předžalobní upomínka ze dne 13. 12. 2019 a zároveň uplynula lhůta k plnění.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že náleží žalobkyni, která měla ve věci převážný úspěch, proti neúspěšnému žalovanému. Žalobkyně byla úspěšná v částce 14 999 Kč, tedy v 76 % původně žalované částky, žalovaný byl úspěšný v částce 4 789 Kč, tedy ve 24 % původně žalované částky. Soud tak přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši odpovídající 52 % jako rozdílu úspěchu a neúspěchu žalobkyně. Náklady řízení představují odměnu za tři úkony právní služby po 300 Kč, celkem 900 Kč, podle § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč, celkem 300 Kč, podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , soudní poplatek ve výši 800 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů je zvýšena o 21 % DPH, kterého je zástupce žalobkyně plátcem, podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 252 Kč Celkem je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 171 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na soudní exekuci podle zák. č. 120/2001 Sb. , jímž se vydává exekuční řád.