Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 352/2019-43

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 20 782,56 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 8. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 17 319,79 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 700 Kč od 23. 6. 2018 do 20. 8. 2018 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 718,72 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 8. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 17 319,79 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 700 Kč od 23. 6. 2018 do 20. 8. 2018 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 718,72 Kč od 23. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 20 782,56 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce č. anonymizováno, na základě které právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky právnímu předchůdci žalobkyně vrátit společně s úrokem a odměnou za hotovostní inkaso splátek v souhrnné výši 6 400 Kč v 60 týdenních splátkách po 240 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů uvedených žalovanou v žádosti o zápůjčku, kam žalovaná vyplnila rovněž údaje o svých příjmech, výdajích a zaměstnání. Žalovanou sdělené informace byly dále ověřeny na základě listin předložených žalovanou, jež jsou v žádosti o zápůjčku uvedeny mezi ověřenými doklady. Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že poskytla o své osobě pravdivé, úplné a správné údaje. Žalovaná však uhradila pouze 13 splátek v celkové výši 3 300 Kč, které byly poměrně alokovány na jistinu, úrok a odměnu za hotovostní inkaso splátek a další splátky již nehradila, v důsledku čehož došlo k zesplatnění zápůjčky ke dni 6. 12. 2015. Pohledávka za žalovanou z titulu předmětné smlouvy byla poté postoupena nejdříve na právnická osoba anonymizováno a následně na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 1. 8. 2018. Žalovaná pak žalobkyni zůstala dlužna nesplacenou část jistiny ve výši 6 418,72 Kč, nesplacený úrok za období do splatnosti poslední předepsané splátky ve výši 981,28 Kč a nesplacenou odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 700 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku za dobu od zesplatnění závazku do 17. 4. 2018 ve výši 4 149,62 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 532,94 Kč a s ohledem na prodlení žalované rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení za období od 7. 12. 2015 do 17. 4. 2018, který kapitalizovala částkou 1 237,23 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 23. 6. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “) soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce č. anonymizováno, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaná převzala při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem ve výši 1 600 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč (celkem 14 400 Kč) v 60 týdenních splátkách po 240 Kč. K této smlouvě žalobkyně doložila také Standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsané žalovanou.

4. Žalobkyně dále doložila žádost o zápůjčku podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky ve starobním důchodu. V příjmové sekci v kolonce„ mzda žadatele“ je uvedena částka 13 200 Kč a mezi ověřenými doklady je zaškrtnuto pole„ výplatní pásky“. Žalovaná měla mít vlastní bydlení a její náklady spojené s bydlením měly činit 4 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno prostřednictvím dokladu SIPO. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na domácnost ve výši 3 000 Kč měsíčně, splátky zápůjček a úvěrů ve výši 1 400 Kč měsíčně a výdaje za telefon a internet ve výši 200 Kč měsíčně.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na právnická osoba anonymizováno a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 1. 8. 2018, v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení tohoto dopisu, přičemž jeho odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne 3. 8. 2018.

6. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána také předžalobní upomínkou ze dne 25. 2. 2019, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem ze dne 27. 2. 2019.

7. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje , :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“

8. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“

1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se domnívá, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce splnil svou povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Co se týče příjmové stránky žalované, zde se lze s ohledem na skutečnost, že žalovaná měla být dle údajů uvedených v žádosti o zápůjčku v době jejího poskytnutí ve starobním důchodu, domnívat, že částka uvedená v kolonce„ mzda žadatele“ ve skutečnosti představuje výši důchodu žalované a že uvedené„ výplatní pásky“ představují s největší pravděpodobností složenky, prostřednictvím kterých byl žalované důchod vyplácen. Tyto doklady však žalobkyně nedoložila. Pokud jde o výdaje žalované, konkrétně o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, tak není z údajů uvedených v žádosti o zápůjčku zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli ověřoval informaci o tom, že žalovaná disponuje vlastním bydlením, když mezi ověřenými doklady není zaškrtnut kupříkladu výpis z katastru nemovitostí. Výdaje žalované za elektřinu, vodu, plyn apod. měly být údajně ověřeny prostřednictvím dokladu SIPO, který však žalobkyně opět nedoložila. Za situace, kdy žalobkyně nedoložila potřebné dokumenty, z nichž její právní předchůdce vycházel při zkoumání příjmové a výdajové stránky žalované, nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, pak nelze mít za zcela jednoznačně prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v  . Ohledně neplatnosti právního jednání stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v  :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkovou částku 3 300 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 4 700 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 3. 8. 2018 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v  , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalované toto oznámení doručeno dne 8. 8. 2018. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 20. 8. 2018 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 8. 2018, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 7. 12. 2015, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 21. 8. 2018, tj. 9 % ročně. Ve zbývající části (tj. ohledně zbývající části požadované jistiny, úroku, odměny za hotovostní inkaso splátek, smluvní pokuty, kapitalizovaného úroku z prodlení, úroku z prodlení z nepřiznané části jistiny a části úroku z prodlení z přiznané jistiny) soud musel žalobu zamítnout tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.