Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
22 C 225/2020-69
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 57 657,80 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 57 657,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 51 650,94 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 57 657,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 51 650,94 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 57 657,80 Kč s příslušenstvím s tím, že dne datum uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 155 637 Kč účelově vázané k financování koupě osobního automobilu, které byly uhrazeny přímo k rukám dodavatele automobilu dne datum. Žalovaný se pak zavázal žalobkyni poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 12,68 % ročně, tj. celkově 296 352 Kč, v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 3 528 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce, z nichž první byla splatná k 18. 12. 2012. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací, které si aktivně zjistila a ověřila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli. Konkrétně provedla lustraci žalovaného v anonymizováno 5 slov, v registru SOLUS, ve svém interním registru, v insolvenčním rejstříku a v registru neplatných dokladů, to vše s negativním výsledkem. Dále si ověřila příjmy žalovaného prostřednictvím telefonického hovoru s jeho zaměstnavatelem. Ohledně výdajů žalovaného pak vycházela z jím uváděných výdajů na bydlení a splátek dalších úvěrů. K těmto výdajům započetla ještě částku životního minima pro žalovaného. Při výpočtu disponibilních finančních prostředků žalovaného žalobkyně počítala ještě s finanční rezervou ve výši 10 %, která musela žalovanému zůstat po odečtení výdajů od příjmů. Na základě údajů získaných o žalovaném následně žalobkyně provedla zhodnocení jeho úvěruschopnosti prostřednictvím skóringového modelu. Jelikož žalovaný porušil svou povinnost splácet poskytnutý úvěr řádně a včas, když poprvé neuhradil splátku splatnou k 18. 8. 2018, přistoupila žalobkyně k zesplatnění veškerých pohledávek z titulu úvěrové smlouvy ke dni 19. 12. 2018 a vyzvala žalovaného k jejich úhradě, avšak bezúspěšně. Celkem žalovaný uhradil žalobkyni za dobu trvání úvěrového vztahu 68 splátek. Zažalovaná částka pak představuje splátky splatné do dne ukončení smlouvy v celkové výši 15 195 Kč, zesplatněnou jistinu ve výši 36 455,94 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 656,86 Kč, poplatek za odeslání upomínky ve výši 150 Kč a účelně vynaložené náklady za odeslání oznámení o zesplatnění ve výši 200 Kč. Dále žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požaduje rovněž zaplacení úroku z prodlení z částky 51 650,94 Kč za dobu od 1. 3. 2019 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 155 637 Kč účelově vázané na nákup automobilu u právnická osoba a žalovaný se zavázal takto poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 12,68 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 3 528 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce, kdy celkově se tak zavázal uhradit 296 352 Kč. Do celkové výše úvěru byl kromě samotné kupní ceny automobilu zahrnut také poplatek za sjednání smlouvy ve výši 40 154 Kč, jak plyne rovněž z doloženého likvidačního listu. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru zaměstnán s pravidelným měsíčním příjmem ve výši 37 000 Kč. K této smlouvě žalobkyně dále doložila Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom byla při uzavření smlouvy zastoupena právnická osoba, která smlouvu uzavřela jménem žalobkyně, k čemuž byla oprávněna na základě doložené mandátní smlouvy ze dne datum. Současně se smlouvou o úvěru byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zjišťovacím převodu práva, jejímž obsahem byl převod vlastnického práva k předmětu financování, tj. k osobnímu automobilu. Dle doloženého výpisu z interní databáze žalobkyně měla žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřit žalovaného ve svém interním registru, v insolvenčním rejstříku, v registru SOLUS, v databázi Ministerstva vnitra České republiky a v „ Black listu“ anonymizována dvě slova, přičemž v žádném z těchto registrů neměl být o osobě žalovaného veden negativní záznam.
4. Dle doloženého potvrzení o proplacení úvěru žalobkyně zaslala přímo na účet právnická osoba dne datum finanční prostředky ve výši 155 637 Kč.
5. Z doložených přehledů plateb je pak zřejmé, jakým způsobem žalovaný poskytnutý úvěr splácel a jak byly jednotlivé platby rozloženy na jistinu, úroky, případné úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokutu a konečně je především zřejmé, že celkově uhradil na poskytnutý úvěr částku 239 904 Kč.
6. Dopisem ze dne 10. 1. 2019 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru ke dni 19. 12. 2018 z důvodu řádného nehrazení závazků ze smlouvy a byl vyzván k úhradě dlužné částky do 30. 1. 2019. Dopisem ze dne 14. 1. 2019 žalobkyně následně odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu práva k financovanému automobilu z důvodu podstatného porušení smlouvy spočívající v neodevzdání předmětu financování v dohodnutém termínu. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou ze dne 25. 6. 2019.
7. Při právním posouzení věci soud s ohledem na datum uzavření smlouvy a na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , který stanoví, že„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“, vycházel ze zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) a zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013).
8. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným měla být dne datum uzavřena smlouva o úvěru tak, jak ji upravoval § 497 obchodního zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku přitom výslovně stanovilo, že„ touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru.“
9. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), a to ve znění účinném do 24. 2. 2013, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.“
11. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Žalobkyně ničím neprokázala, že by se před uzavřením smlouvy vůbec zajímala o výdaje žalovaného, a to ani, pokud jde o jeho výdaje spojené s bydlením, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, natož, že by tyto výdaje ověřovala tak, jak vyžaduje shora citovaná judikatura Soudní dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu České republiky. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně za účelem prokázání, že žalovaným tvrzené příjmy řádně ověřila, navrhla provést dokazování audionahrávkou obsahující rozhovor zaměstnavatele žalovaného s žalobkyní. Tento navržený důkaz však soud z důvodu neúčelnosti a hospodárnosti řízení neprovedl. I kdyby totiž žalobkyně prokázala, že řádně prověřovala příjmy žalovaného, nemohl by k témuž závěru dospět, pokud jde o zkoumání jeho výdajů; na závěru o tom, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, by tak provedení tohoto důkazu ničeho neměnilo.
14. Shora citovaná úprava zákona č. 145/2010 Sb. , ve znění účinném do 24. 2. 2013, přitom výslovně nestanovila, že důsledkem nesplnění povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, je absolutní neplatnost smlouvy dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. , který stanoví, že„ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ K závěru o absolutní neplatnosti takové smlouvy však dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019. Tento závěr pak Nejvyšší soud opřel o judikatorně ustálenou zásadu formulovanou Ústavním soudem v nálezu sp.zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 či v nálezu sp.zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, dle níž„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.“ V této souvislosti dále ještě zdůraznil, že opačný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu ke spotřebitelům neodůvodněně zvýhodňoval jen z toho důvodu, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti smlouvy, neupravoval.
15. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 155 637 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 457 zákona č. 40/1964 Sb. :„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“
16. Žalovaný již z titulu předmětné smlouvy uhradil celkovou částku 239 904 Kč a přeplatil tak poskytnutou jistinu. Soud proto musel žalobu v plném rozsahu zamítnout.
17. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. měl žalovaný, který byl v řízení plně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín).