Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 102/2020-34
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Benešovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
sídlem adresa, obec
zastoupený: Mgr. jméno jméno, ulice a číslo, PSČ, obec
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného, obec
o zaplacení 10 675 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 18. 5. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se, co do částky 3 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 675 Kč od 18. 5. 2016 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 676 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 18. 5. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se, co do částky 3 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 675 Kč od 18. 5. 2016 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 676 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 16.4.2020 domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 10 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 10 675 Kč od 18.5.2016 do zaplacení. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce právnická osoba uzavřel dne 1.2.2016 s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému vyplaceny finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Splatnost byla sjednána na 17.5.2016. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení jistiny úvěru a dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 675 Kč. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky pujckomat.cz, na kterých se žalovaný zaregistroval a byl mu zřízen uživatelský účet s jedinečným přístupovým jménem a heslem. Tím vzniklo žalovanému právo na poskytnutí konkrétního úvěru. Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky, když její text včetně všeobecných obchodních podmínek žalovaný odsouhlasil. Úvěr byl žalovanému prokazatelně poskytnut, žalovaný však neuhradil ničeho, a to ani na základě upomínky.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud jednal v nepřítomnosti účastníků. Žalobce svou neúčast na jednání omluvil, o odročení z důležitého důvodu nepožádal. Žalovaný se k jednání nedostavil, svou neúčast neomluvil ani nežádal o odročení jednání (§ 101 odst. 3 z.č. 99/1963 Sb. , občanský soud řád – dále o.s.ř. ).
4. Soud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že ji uzavřel právní předchůdce žalobce spol. právnická osoba jako věřitel a žalovaný jako dlužník. Smlouva byla uzavřena dne 1.2.2016. Na základě této smlouvy se právní předchůdce žalobce zavazuje poskytnout žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč. V bodě 2.2 smlouvy je uvedeno, že žalovaný je povinen v souladu s všeobecnými obchodními podmínkami zaplatit poplatek ve výši 3 675 Kč. Tento poplatek je součástí předepsaných měsíčních splátek. V bodě 2.3 je uvedena výše a splatnost měsíčních splátek. Poslední splátka ve výši 3 559 Kč byla splatná ke dni 18.5.2016 Smlouva neobsahuje údaj o roční úrokové sazbě a ani údaje o roční procentní sazbě nákladů na úvěr. Na konci smlouvy jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného, včetně jeho osobního identifikačního čísla. Výpisem z účtu příjmení příjmení ze dne datum bylo zjištěno, že žalovanému byly vyplaceny finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 18.11.2019.
5. Po právní stránce soud věc posoudil dle z. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (o.z.) a z.č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (ZSÚ), když lze dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr za situace, kdy na jedné straně vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytování zápůjček a na straně druhé dlužník jako fyzická osoba. Pro posouzení platnosti smluvních ujednání je pak nutné použít § 1810 a násl. o.z. o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem.
6. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
7. Dle § 1813 o.z. má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady č. 93/13/EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.
8. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13/ (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.
9. Z § 106 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru plyne, že smlouva o spotřebitelském úvěru musí obsahovat informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání. Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem.
10. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 110 zákona o spotřebitelském úvěru. Sankcí za náležité nesplnění informační povinnosti stanovených v § 106 zákona o spotřebitelském úvěru je to, že se spotřebitelský úvěr od počátku považuje za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a k ujednáním o jiných platbách za spotřebitelský úvěr ne nepřihlíží. Jediným plněním, které může věřitel požadovat kromě splátky jistiny, je úrok ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy. Žádné další poplatky ani jakékoliv jiné platby není spotřebitel povinen platit.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud vzal za prokázané, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Dle tvrzení žalobce obsažené v žalobě žalovaný neuhradil ničeho. Pro rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení částek uplatněných žalobou je nutné posoudit otázku platnosti smlouvy o úvěru. S ohledem na ustanovení § 1814 písm. f) o.z. se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když zvláště se zakazují ujednání, která zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy. Spotřebiteli není žádným způsobem sděleno, k čemu slouží poplatek. Jedná se tak o skrytý úrok za půjčení peněz a takové ujednání je vůči spotřebiteli klamavé a tedy zakázané.
12. Smlouva o úvěru byla žalovaným podepsána prostředky komunikace na dálku. Žalovaný tedy v době podpisu věděl, kolik činí celková dlužná částka. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem právní předchůdce žalobce stanovil výši jednotlivých položek poplatku. Tato smlouva je tedy v rozporu s ustanovením § 108 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť neobsahuje povinné informace ke spotřebitelské smlouvě. Jednou z těchto povinných informací je stanovení výpůjční úrokové sazby, podmínek upravujících použití této sazby a případně údaj o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu úrokové sazby. Dále také neobsahuje údaj o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr. S ohledem na učiněný závěr je smlouva o úvěru v části ujednání o výši poplatku neplatná, a to podle § 1813 o.z. a žalobci tak pohledávka na zaplacení uvedeného poplatku nevznikla.
13. V předmětné věci tak žalovaný na smlouvu o úvěru nezaplatil ničeho za situace, kdy mu byly právním předchůdcem žalobce poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Ohledně této částky shledal soud žalobu jako důvodnou, a to včetně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci jistinu ze smlouvy o úvěru s úrokem z prodlení v zákonem stanovené výši (výrok I. rozsudku), a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 o.s.ř.
14. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud tak, že žalobci, který měl ve věci úspěch v rozsahu 30%, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu. Žalobci vznikly náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a náklady za zastoupení advokátem dle vyhlášky č.177/1996 Sb. Dle § 14b odst. 1 cit. vyhlášky za každý úkon právní služby náleží zástupci žalobce 300 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby a výzvu se základním skutkovým a právním rozborem – celkem za tři úkony právní služby 900 Kč. Dále bylo zást. žalobce přiznáno 300 Kč (3x náhrada paušálních nákladů po 100 Kč) dle § 14b ) odst. 5 písm.a) cit.vyhlášky. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, byla mu přiznána náhrada uvedené daně ve výši 252 Kč. Celkové náklady řízení by v případě plného úspěchu ve věci činily 2 252 Kč. Jelikož žalobce byl úspěšný ve věci ve 30%, soud přiznal žalobci náklady řízení ve výši 676 Kč Náklady řízení je žalovaný povinen nahradit dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku a podle § 149 o.s.ř. je povinen je zaplatit k rukám zástupce žalobce.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně dvojmo, prostřednictvím podepsaného soudu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím povinným splněna řádně a včas, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.